Černý anděl

Ne, už nemůžu dál.
Nohy mi podklouzly na zakrvácených kachličkách.
Už dál nemůžu…
Myšlenka tak silná, že by dokázala ničit. Pouhopouhá nenávist stačila, abych měl dost síly a přitom nedokázal dodělat vše do zdárného konce. Ale on byl se mnou. Černočerný anděl s tváří, která by dokázala ničit pouhým úsměvem.
Potřebuji ho…
To bylo jediné, nač teď myslím. Byl se mnou a pomáhal mi v nejhorších chvílích. Objímal mě, zatímco ty jsi mi ubližoval, utěšoval mě, zatímco ty jsi mi nadával. Dával jsem mu své tělo, zatímco ty jsi mě věznil v zatuchlé místnosti bez jídla, bez pití. Napíchnutého na hadičku, která do mého těla pouštěla jed. Chtěl jsi mě zlomit, zlomit mou víru, odehnat mého anděla. Ale to se ti nikdy nepovedlo.
Pouto mezi mnou a mým andělem bylo silnější, než se zdálo. Nevím, jak jsem ho získal. Jednoho dne jsem se vzbudil a on nade mnou stál, jako bůh smrti, krásný a oslnivý stejně jako hrůzný a děsivý. Usmál se, pohladil mě teplou dlaní po tváři.
Jsem jen jeho. Potřebuji ho… Mého anděla. Mou lásku!
Ano vždy to byla pravda. Stejně jako teď, tak i stejně jako ten den kdy, jsem pochopil, že jsem jen jeho. Potřeboval jsem cítit jeho přítomnost, jeho doteky, každé znamení, že je pořád se mnou. Nedokázal jsem nikdy vypořádat s jeho absencí. Naproti tomu jsem tebe začal nenávidět a pořád nenávidím.
Onii - san!
To strašlivé slovo mi pořád nedalo spát. Ano, byl jsi mi téměř bratrem. Vždycky budeš, ale nenávidím tě víc, než si dokážeš představit. Víc tě teď vystihuje slovo „nepřítel“, protože chceš ublížit mému andělu. Mé lásce, mému životu a to ti nikdy neodpustím.
Bojíš se mě Onii – san?
Zasmál jsem se. Vypadal jsi zprvu tak neporazitelně, ale vzdal jsi to hned po první ráně. Ptáš se, kde teď jsi? Nepovím ti to. Jsi jen kus bezcenného masa, které sežerou červi. Můj černý anděl na mě kývl. Souhlasil se mnou! Ano, je to jen jediné východisko, jak pryč z této situace. Díval ses na mě tím svým pohledem. Odjakživa jsem ho nesnášel. Tvářil ses jako bys nevěděl, jestli máš brečet nebo se smát.
Nesnáším to!
Padl na kolena před tebe. Zbraň mi vypadla z roztřesených prstů. Ne nemám už sílu, nedokážu to. V očích mě štípaly slzy. Bereš mou tvář do dlaní a cosi šeptáš. Neslyším to, můj anděl mi řekl, abych to neposlouchal. Snažím se tě ignorovat. Ale ty nepřestáváš. Můj anděl pod vahou tvých slov mizí. Ne! Nemůže mě opustit! Natahuju se po něm, ale ty se mou ruku snažíš zadržet. Padá výstřel. Jeden, druhý, třetí. Přestal ses hýbat a já si uvědomuji, co jsem udělal.
Nii – san?
Ne takhle jsem to neplánoval. Chtěl jsem tě jen postrašit. Jen ti nahnat strach. Nechtěl jsem ti ve skutečnosti fyzicky ublížit. A on se směje. Můj anděl se směje strašlivým smíchem šílence. Ne nedokážu to poslouchat, raději si zacpávám uši, ale nepomáhá to. Jeho hlas se mi zarývá hluboko do lebky.
Mlč už!
Snad tisíckrát ho okřikuji, ale on se pořád směje. Stahuji se do kouta. Chvěju se po celém těle, obličej schovaný v dlaních. Hlava jakoby měla každým okamžikem vybouchnout.
Už nemůžu dál.
Snažím se zvednout ze země, ale nohy mi kloužou po zakrvácené podlaze. Přibližuje se. Blíž a blíž. Bojím se.
Nii – san…
Ne už tu nejsi, abys mi pomohl. To tělo, na které se dívám, nejsi ve skutečnosti ty. Je to jen obludná kreatura, která se mi vysmívá, svým prázdným vytřeštěným pohledem. Byla má nenávist k tobě opravdu oprávněná? Měl jsem vůbec nárok tě nenávidět?
Miluju tě Nii-san…
Vztahuje ke mně ruce. Couvám před ním, ale není kam. Jsem přimáčknutý v koutě mezi dvěmi zdmi. Zahaluje mě svými černými křídly a já nemám, kam bych utekl.
Ne!
Usmívá se, než mi vtiskne chladný polibek na rty. Snažím se ucuknout, marně. Má mě lapeného jako ptáčka v kleci. Líbá mě a já cítím, jak se mi zkracuje dech. Je konec. Mé tělo klouže po stěně vedle tvého. Z posledních sil se natahuji a prsty se dotýkám tvé ledové tváře.
Nii-san… Odpusť mi.
Nikdy jsem mu neměl věřit. Neměl jsem věřit černému andělu, jenž dělá z lidí jen loutky bez života, bez svobodné vůle. Černému andělu, jehož jméno je droga.

Epilog
Dvě těla bez života. Významný lékař a jeho přítel z dětství. Ten, který se snažil pomoct a ten, který pomoc odmítal.
Místnost bez oken, podlaha pokrytá krví, zločin z nenávisti, která vzešla z nepochopení a lásky. Násilný akt, doprovázený šílenstvím. Jejich příběh bude společnost ještě dlouho děsit.
V koutě se krčí černý stín čekající na svou příležitost. Čekající na lidskou slabost, na lidské zaváhání, aby se bez milosti chopil příležitosti a zničil další bezbranný život a ještě mnoho dalších.