Bodyguard 08

Ve chvíli, kdy za doktorem zaklaply dveře, jsem byl už docela spokojený.

Zjistil jsem, že se zrovna nacházím v St. Thomas's Hospital. Ležím v soukromém pokoji a bez mého svolení sem nikdo, kromě doktora a sester, nesmí.
Kromě toho, že mám celý pokoj jen pro sebe, mám tu k dispozici i vlastní koupelnu a záchod. Přímo naproti posteli visí u stropu zavěšená televize a po pravé ruce leží na stolku, hned vedle telefonu a přístroje k přivolání sestřičky, ovladač.
Dneska je 17. 11. A v bezvědomí a následně umělém spánku jsem byl po čtyři dny, tudíž jsem byl unesen už víc než před třemi měsíci. To bylo léto v plném proudu a já zrovna… Ne. Nechce se mi na to vzpomínat. Už je po všem. Co se stalo, stalo se. Teď se musím vyléčit a potom bude všechno zase jako dřív.
V hloubi duše jsem věděl, že tak jednoduché to nebude. Že následky si ponesu ještě hodně, hodně dlouho, ale v té chvíli jsem si to nechtěl připouštět. Pro tuhle chvíli jsem byl zachráněn a tím, co se má stát, se budu zabývat, teprve až se to stane.
Cítil jsem se zpocený a ulepený. Rád bych se došel vysprchovat nebo alespoň trochu opláchnout v umyvadle, ale doktor mi řekl, že jsem příliš oslabený a bude ještě chvíli trvat, než budu moci opět chodit. A bolela mě hlava. Ne. Bolelo mě celé tělo, avšak hlava nejvíc. To byl zase následek dlouhodobé dehydratace a podle doktora i stresu. Pravděpodobně budu mít nějakou dobu migrény, a když jsem se mu svěřil, že jsem jimi zřídka trpěl i dříve, starostlivě se na mě zahleděl.
„Souhlasíte, abych poslal pro psychologa? Určitě by vám mohl pomoci. Myslel jsem, že vás nejdřív nechám trochu se vzpamatovat, jenže ve vašem případě myslím, že čím dříve, tím lépe,“ pronesl opatrně.
„V pořádku. Jenom ať přijde až zítra. Dneska bych si chtěl ještě trochu odpočinout,“ pousmál jsem se na něj mírně.
„Jistě. Ach! Málem bych zapomněl. Mluvil se mnou váš manažer. Byl mimochodem velmi rozzlobený, když jsem ho k vám odmítl pustit! Máte mu hned zavolat, až se proberete. Chtěli by vás i s vaší skupinou navštívit. Dělají si o vás starosti. A už od rána řinčí telefony. Vaši fanoušci se nějak dozvěděli, kde se zrovna nacházíte…“ lehce vyčítavá odmlka byla v jeho hlase jasně patrná. „Ale víte co?“ usmál se vzápětí. „Měl byste se podívat z okna!“
Jen bezmocně jsem se v posteli zavrtěl, abych mu připomněl, že mi před chvílí on sám zakázal vylézat z postele. „A co je za oknem?“
„Desítky lidí před nemocnicí zapalují svíčky, nosí květiny a plyšová zvířátka,“ ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu. „Lidé vás mají rádi a chtějí, abyste se uzdravil.“
„Květiny a svíčky. To zní spíš, jako kdybych byl po smrti,“ odfouknu ironicky, abych zakryl slzy dojetí, které se mi hrnou do očí. „Chtěl bych to vidět.“
Doktor se na chvíli zamyslí. „Tak zapněte televizi. Možná budou o tak velké události vysílat reportáž.
Okamžitě sahám pro ovladač, ale pak se zarazím. V mysli mi totiž vytane laskavý obličej s jiskřivě modrýma očima.
„Doktore, co se stalo s Lucasem? S tím policistou, který mě našel. Byl zraněný, když…“ slova se ze mě řinou o překot, až se nakonec zajíknu a nevím, co mám říct dál. Proč jsem na něj nepomyslel dřív? Co když se mu něco stalo? Co když bylo jeho zranění vážnější, než na první pohled vypadalo?! Doktor mě uklidnil dřív, než jsem stihl začít panikařit.
„Nebojte! Je v pořádku. Ten chlap má tuhý kořínek. Zranění se mu rychle hojí. Zrovna k němu mám namířeno. Mohl bych ho sem přivést, chcete?“
„Ano. To bych rád, ale nechtěl bych vás zdržovat od ostatních pacientů.“
„S tím si nemusíte dělat starosti. Vy dva jste jediní mí pacienti. Přání vašeho manažera,“ objasnil. Pak se lehce zašklebil a spiklenecky na mě mrkl: „Toho druhého manažera.“

* * *

Když jsme procházeli chodbou, všiml jsem si, že na se mě ostatní pacienti koukají trochu moc vykuleně. Doktor si toho musel všimnout také, ale nic neříkal. Buď už věděli, kdo jsem, nebo prostě jejich zvědavost vzbudili novináři v mém pokoji. Typoval jsem spíše druhou variantu, ale jistý jsem si nebyl. Ralph je přece jen opravdová celebrita a zprávy o něm se šíří rychlostí blesku.
Čím delší dobu jsme šli, tím jsem byl nervóznější. Zprvu jsem si myslel, že je to těmi pohledy, avšak později mi došlo, že tomu tak není. Bál jsem se opětovného setkání s Ralphem. Co když se mnou nebude chtít mluvit? Je to přece jen slavný zpěvák a já jsem jenom obyčejný policajt. Doktor sice říkal, že mě rád uvidí, ale stejně… A když se mnou mluvit bude, co když si nebudeme mít o čem povídat? Nenávidím trapné ticho... A kromě těchto dětinských obav mě zneklidňovalo ještě něco. Cosi, co jsem nedokázal tak úplně identifikovat. Možná to bylo něco mezi obavou z toho, že jakmile ho spatřím, tak mě opět zaplaví ten pocit, jako bych ho už léta znal, a zároveň, že on to tak cítit nebude.
Nestačil jsem ani domyslet a doktor už otevíral dveře jednoho z pokojů. Ani jsem si nevšiml, jak jsem se sem dostal. Zhluboka jsem se nadechl a následoval svého průvodce do místnosti.
Pohled mi okamžitě padl na křehkou postavu, jenž se v bílých nemocničních pokrývkách téměř ztrácela.
Raphael Ross…
Už nevypadal tak nemocný jako předtím. Byl čistý a rány měl ošetřené a ovázané či zalepené. A už teď trochu přibral na váze. Polila mě vlna štěstí. Vypadalo to, že se uzdravuje. Ale vzápětí mě zchladilo vědomí, že se uzdravuje pouze fyzicky. Že jeho opravdová zranění ve skutečnosti nejsou vidět, skrývají se uvnitř jeho duše a jsou mnohem vážnější a mnohem hůře léčitelná, než ta na jeho těle. Určitě bude ještě velice dlouho trvat, než k sobě nechá nějakého muže byť jen přiblížit, natož aby na sebe nechal třeba jen sáhnout. Proto jsem si raději držel odstup, třebaže jsem ho ještě před pár dny držel nahého v náručí. Ta vzpomínka mi vehnala červeň do tváří.
Přiměl jsem se k milému úsměvu. „Ahoj,“ pozdravil jsem váhavě. Můj hlas zněl trochu přiškrceně.
Podíval se mým směrem a oči se mu rozšířily radostí. Rty se mu roztáhly do širokého úsměvu. V tu chvíli jako by celý okolní svět přestal existovat.
„Ahoj!“ Jeho hlas už nezněl ani zdaleka tak ochraptěle jako ve sklepě. Už dostával svou typickou sametovou melodičnost. „Hele, na tohle by ses měl podívat,“ dodal a pokynul mi rukou směrem k obrazovce, jež visela ze stropu naproti jeho posteli. Musel jsem kousek popojít, abych lépe viděl. A spatřil jsem sám sebe, jak ležím vyčerpaně na lůžku v nemocničním pokoji. Jeden reportér se mě zrovna ptal, jestli je pravda, že jsem Slatera zmlátil do bezvědomí. Ti par**nti mě natočili bez mého vědomí! No to snad není pravda! Měl bych je žalovat!
„Zdá se, že ses stal docela populární. Právě tam říkali, že ti tisíce mých fanoušků píše děkovné dopisy. Jo, a měl by ses podívat z okna. Já nemůžu, ale ty bys mohl…“
„Páni! Tvoji fanoušci tě vážně milují!“ vyhrkl jsem, jen co jsem spatřil tu záplavu květin a plyšáků na trávníku před budovou.
„Ano,“ šeptl a mně nemohl uniknou tichý vzlyk, který se okamžitě snažil zamaskovat odkašláním.
Doteď netuším, jak jsem se k němu tak rychle dostal, nicméně ihned jsem byl u něho a držel ho za ruku. Veškerá opatrná odtažitost odletěla někam... neznámo kam. Starost o něj a potřeba ho chránit překonávaly vše ostatní.
„Copak se stalo?“ otázal jsem se opatrně a doufám, že i chlácholivě.

* * *