Bodyguard 04

Opatrně mě odnášel do „koupelny“. Musel mít docela sílu. I když ve svém současném stavu asi moc nevážím. Pomyslel jsem si ironicky. Uvnitř místnůstky se rozhlédl a asi hledal cokoliv, na co by mě mohl položit. Nic takového ovšem nenašel. Zle se zamračil, ale když promluvil, jeho hlas zněl klidně a vlídně.
„Budu tě muset položit na podlahu, nevadí?“ otázal se mě opět. Byl to přímý protiklad k tomu, co jsem zažíval dosud. Opět mi to připomnělo moje utrpení. On se mě nikdy neptal…
„Už jsem si zvykl,“ zašeptal jsem mu odpověď.
Na to mi nemohl nic říct. Jen se mi smutně zahleděl do obličeje. A já si v tu chvíli uvědomil, že to opravdu není sen. Opravdu mě přišli zachránit! Byl to nezvyklý a zároveň opojný pocit. Tento zvláštní a velmi laskavý muž si mě tiskl k hrudi a já si uvědomil, že jsem již téměř zapomněl, jaké to je, když je k vám někdo milý. A když jsem mu pohlédl do očí, těch pronikavě modrých a přesto neuvěřitelně hlubokých očí, připadalo mi, že mě k němu přitahuje jakási neviditelná a přesto mocná síla. Jako bych ho znal už celý svůj život. A možná ještě déle. Jako bych znal ty oči, jiskřící důvtipem a humorem, jež ostře kontrastoval se smutkem, který v sobě jeho nositel ukrýval někde velmi, velmi hluboko. Jako bych znal ty jemné lesklé vlasy, hladké jako hedvábí a černé jako noc. Jako bych znal ta ústa s vráskami od smíchu a krátké zanedbané strniště vousů…

Pomalu mě položil na holý drsný beton a sáhl po hadici od sprchy. Jakmile zjistil, že teče jen studená voda, v očích se mu zlostně zajiskřilo.
„Já toho chlapa zabiju!“ procedil skrze zaťaté zuby.
Začal ze mě zvolna a velmi něžně a šetrně smývat zaschlou krev a špínu.
Cítil jsem se příšerně, jak jsem tak před ním ležel nahý a bezmocný, neschopen se pohnout. Jeho doteky mi na jedné straně vadily, avšak na té druhé… Nevím. Byl to pro mě tak nezvyklý pocit. Nedokázal jsem v tu chvíli zapomenout na ty odporné oplzlé hrubé doteky, jež patřily jemu. Zmítal jsem se mezi pocitem hnusu a pocitem blaha, že už na mě konečně sahají ruce někoho jiného. Velké a hřejivé a tak laskavé…
Jakmile byl hotov, ani jsem si nevšiml jak dlouho to vlastně trvalo, vzal do ruky cár látky, můj provizorní ručník, a začal mě vytírat dosucha. Všiml jsem si, že sám je celý mokrý a od krve, ale očividně mu to nevadilo.
Potom mě opět zvedl donesl zpět na postel, na níž napřed rozložil svoji bundu, abych se opět neumazal.
„Jaká galantnost,“ usmál jsem se. Sám jsem byl šokovaný, že jsem ještě něčeho takového schopen. Ten muž mi i v takovéto situaci dokázal jen svou přítomností zlepšit náladu. Překvapeně se zasmál se mnou. Měl příjemný hluboký smích.
„Dojdu ti najít nějaké oblečení. Za chvíli jsem tu,“ řekl a vyrazil ke dveřím.
„Hej!“ zavolal jsem a tím ho zadržel.
„Co se děje?“ otočil se na mě.
„Vrátíš se, že jo?“zeptal jsem se ho opatrně. Bál jsem se. Moc jsem se bál, že mě tady nechá.
„Vrátím. Slibuju!“ usmál se na mě a definitivně odešel.

* * *

Hleděl na mě tak smutně a vyděšeně, že jsem se málem nedokázal přimět k odchodu. Avšak můj šestý smysl my nedovoloval déle meškat.
Nebyl jsem ještě ani v polovině schodiště, když se má předtucha potvrdila. V kapse mi zavibroval mobil – Ulrich Slater se vrací domů…

* * *

Jen co jsem mu zavěsil, schoval se Alan za nejbližší roh domu, odkud mohl nenápadně sledovat dění na ulici před slaterovým domem a mohl mě pak odtud pohodlně varovat.
Ten idiot! Nadával při tom v duchu. Tohle ještě nikdy neudělal. To snad opravdu chce přijít o práci?! A co když nám kvůli tomu ten hajzl upláchne? Tohle nemůže dopadnout dobře…
Trvalo ještě více než čtvrt hodiny, než se zpoza vzdáleného rohu opravdu vynořil…

* * *

Ulrich Slater měl dobrou náladu. Po třech orgasmech se cítil jako v ráji, a tak si dneska dopřál i tři sklenky ginu. Až v polovině cesty domů si uvědomil, že Ralphovi nekoupil nic k jídlu.
Nevadí! Dám mu něco zítra. Alespoň ho rychlejc zlomím. Tvář mu při té myšlence zkřivil samolibý úšklebek.
Zahnul za roh a v zorném poli se mu vynořil jeho dům. Už stačí jen pár metrů a je doma. U Ralpha…
Odemkl branku, ale když chtěl odemknout i dveře, překvapeně zjistil, že už to někdo udělal za něj. To je divný. Sem si jistej, že sem zamykal! A co víc, za dveřmi se v chodbě válely úplně cizí boty!
Našli mě! Problesklo mu hlavou v první chvíli. Ale to je přece blbost! Už je to dýl jak tři měsíce. A nenechal jsem po sobě žádný stopy. Je vyloučený, že by mě dokázal nějakej z těch tupejch poldů vyčmuchat! Ale kdo teda? Že by zloděj? Jo, určitě je to zloděj! Ten si to schytá. Ať už je z branže nebo ne! Jestli objeví můj 'poklad' …

* * *