Angel with a shotgun

„Neměla jsi sem jezdit.“

Zase to řekl, za posledních několik hodin už po tolikáté. Copak nedokáže pochopit, že ho příliš milovala? Příliš na to, aby zůstala doma a sledovala, jak on umírá?

„Teď už je to stejně jedno.“

Slyšel její jemný, melodický hlas, který mu zněl v hlavě jako hudba. Zraňovalo ho každé písmeno v téhle jednoduché větě, protože jí už brzo ztratí.

Leželi vedle sebe v rozbahněném lesním výmolu. Bylo jedno, co prožili, podstatné bylo, že spolu teď umírali. Umírali pomalu, protože smrtka měla ten den příliš mnoho práce.

„Proč jsi sem přijela?“ zašeptal on.
„Protože umím bojovat. A nemohla jsem tě tu nechat.“
„Mohla jsi přežít.“
Zhluboka se nadechla a podívala se na šedivé nebe nad sebou. „Vy lidé jste občas tak sobečtí..“

Pamatoval si na den, kdy ji uviděl poprvé. Zamotala se do sítě kolem jejich tábora jako přerostlý tažný pták. Někteří vojáci se z pohledu na ní zbláznili, protože lidský mozek nedokázal akceptovat skutečnost, že něco jako ona existuje.

Lidé jí připadali všichni stejní, když spadla na zem. Rámcově měla stejnou podobu jako oni, ale v jejich povaze bylo něco zvláštního, s čím se ještě nesetkala. Křičeli na ni a strach z nich přímo prýštil. Nakonec skončila zavřená v železné kleci jako nějaké zvíře a nezbylo jí než doufat, že jí někdy pustí. On byl první, koho napadlo, že by mohla mít žízeň. Voda na zemi byla zvláštně hořká, dlouho jí trvalo, než si na ni zvykla.
Co jí učarovalo nejvíc byl jeho výraz, se kterým jí podal sklenici čiré tekutiny. Měl obličej zvláštně zkřivený, ale necítila z něj zlobu.. Spíš soucit a vřelost.

Později se dozvěděla, že se tomu říká úsměv.

„Nechci tě ztratit.“
Rozesmála se. Rozesmála se tiše, ale smích to byl. „Hlupáčku.. Neztratíš mně. Až do poslední chvíle budeme spolu.“
„Nechci, abys trpěla. Nechci tě vidět umírat. Nechci pomýšlet na to, že se naše dítě nikdy nenarodí. Nechci..-“ Přiložila mu prst k ústům a naklonila hlavu. Kdysi se od ní dozvěděl, že je to u nich posvátné gesto. „Je to v pořádku. Bůh nás ochraňuje,“ řekla prostě.
„Chci, abys byla šťastná,“ dodal tiše.
„Já jsem šťastná.. Pokud mi není souzeno žít s tebou, jsem šťastná že mohu odejít ze světa ve stejný čas. Nebudu se trápit, že jsem tu zůstala sama.“
Ta prostá, jasná logika ho na ní nejvíc udivovala. Není to člověk, opakoval si často. Jenže proč má pak lidské pocity?

Jen jednou za život se rozlítil k nepříčetnosti a to právě v ten okamžik, kdy jí odebrali část její osobnosti. Prý aby byla schopná vést normální život. Nad lidskou zaslepeností mu zůstával rozum stát. Vždyť je to to samé, jako když useknete křídla poštolce.. Těžko pak můžete tvrdit, že se jí bude žít líp.

Sledovala ho tenkrát s nesmírným údivem. Po zádech jí stékala krev, bolelo to. Byl rozčilený, když jí viděl a dokonce se pak opravdu zle pohádal s těmi ostatními. Vždyť je přeci stejného druhu, proč to dělá?

Protože k tobě něco cítí. Takové zvláštní pouto. U nich něco takového nikdy nezažila, všichni jako ona příjmali lásku od Boha, ale jiný druh.

Když jí pak vysvětlil, že to není špatně, definitivně se rozhodla.

Vzpomínal si, jak sehnal klíč od její klece a vysvobodil jí. Pro něj to bylo jednoduché otočení kusem železa v zámku, ale ona to vnímala jinak. Jako něco posvátného, neuvěřitelného, zavazujícího. Popravdě řečeno, bylo jim oběma docela jedno, co to znamenalo. Byli spolu, a to bylo hlavní. Zvláštní, že člověku stačí k životu tak málo.

Cukla sebou a pohladila samopal, který ležel pohozený vedle ní.
Sledoval její pohyb a namáhavě se usmál. „Jsi děsivá když bojuješ, víš? Jsi taková.. Svatá. Nepatříš sem. Nedivím se, že před tebou utíkali.“
Překvapeně se na něj podívala a dotkla se jedním prstem pravého oka. Už věděl, co to znamená a odpověděl jí.
„Není to špatně, hlupáčku. Sometimes to win, you‘ve got to sin.. Don‘t mean I’m not a believer.. Pamatuješ?“
Přikývla. Pamatovala si to opravdu dobře.

Seděli spolu tenkrát někde v parku. Fascinovaně sledovala hrající si děti, starší pár venčící psa, děvče na kole, úředníka s aktovkou. Prohlížel si ten prostý úžas v jejích očích a to mu stačilo. Vysvětloval jí, že se Země točí okolo Slunce, že narcisy rostou, ptáci staví hnízda a lidé zakládají rodiny.

Vykašlal trochu krve a láskyplně se na ní zadíval. „Jsem na tebe pyšný. Jsem neuvěřitelně šťastný, že jsem s tebou mohl žít. Sbohem..“
Vyděšeně se na něj zadívala a stiskla jeho ruku. „Proč už? Ještě ne..“ šeptla plaše.
„Zvládneš to.. Budeš žít déle, než já. Prosím.. Kvůli němu.“
„Ty jsi mě neposlouchal? On tě miluje! Nedokáže bez tebe vyrůstat! Prosím.. Všechny je zabiju.. Zůstaň tu se mnou.. I’m an angel with a shotgun, fighting til’ the wars won, I don’t care if the heaven won’t take me back..“ Teď už skoro plakala. Ale jen skoro.

„Zůstaň tu se mnou, prosím,“ zašeptal. „Jen tu prostě zůstaň.“
„Zůstanu. Jsem tu. Vždycky budu.“

Usmál se. Už přestával vidět. Jednou rukou stiskl tu její a druhou nahmatal v kapse bílé peříčko, které připomínalo labutí. Držel v rukou dva jasné důkazy, že téměř polovinu svého života strávil s andělem.

Dívala se na něj a mlčela. Po tvářích jí sice stékaly slzy, ale zůstala zticha. „Měli ho vychovávat oba rodiče,“ řekla, i když věděla, že už jí nemůže slyšet. „A taky že budou. V nebi.“

Jeden základní poznatek andělů byl v tom, že měli nadliskou sílu. Proto si jednou rukou vytrhla srdce z těla, aniž by druhou musela pustit tu jeho. Pak si zkrvavenou rukou si přejela po břiše, kde donedávna vyrůstal jejich potomek, lehla si vedle něj, zavřela oči a s úsměvem čekala, kdy přestane vnímat