ANDĚL STRÁŽNÝ (Sakura x Takana) - (21.)

Ano já vím, dnešní díl je krapánek kratší než jindy, ale musela sem to tak ukončit, protože by mi to jinak nevyšlo do dalšího dílu tak jak bych chtěla )myslím své oblíbené závěry )
Taky chci oznámit, že už se blížíme ke konci, takže tak ještě možná 3 díly abude ende, ale teď to bude to nejlepší. No i když nevim, co mi na to řeknete až to ukončím mno...samy uvidíte XD

21. díl Poslední společná noc

Přichystaná už k odchodu se zastavila a odpověděla Sakuře: „Ne….on není můj vlastní syn, ale milovala sem ho vždycky jako by byl můj. Když ale vynechám to, že se mně ptáš na věci, které ti nemusím vůbec říkat, tak proč tě to ale tak zajímá??“
„Já…… to proto, že je velice někomu podobný.“
„Ach……jednou k tomu stejně muselo dojít. On není vůbec z písečné. Takana se narodil v jedné zapomenuté vesnici. Už je to dávno…… Pochází ze dvou klanů, ale nikdo o tom nikdy kromě pár lidí nevěděl, aby se předešlo zbytečným problémům. Dřív existoval ještě jeden velmi známý klan Zyaku, který měl ohromnou moc nad přírodními živli. Vůdce tohoto klanu měl dceru jménem Miamoto, která se ale potají zamilovala do jednoho muže z klanu Uchiha. Nebudu říkat jeho jméno, ale byl velmi silný, a dokázal ovládat i do určité míry Sharingan. Miamoto s ním čekala dítě, ale ze strachu že by bylo mnoho lidí proto si to nechala jako tajemství.“
„Ale proč? Proč se tak bála?“
„Hm…… klan Zyaku totiž měli odpradávna s Uchihy velké spory, tak proto. Jednoho dne, když Zyaku potají napadly Uchihové za účelem získání větší síly a nadvlády Myamoto zrovna porodila své dítě. Věděla, že pokud ji s dítětem najdou, brzy zjistí, že je i z klanu Uchihů a to by nedopadlo nejlépe. Proto se Myamoto rozhodla své dítě schovat do bezpečí. Při snaze se dostat z vesnice jí ale napadli a silně ji poranily. I tak se ale nějakým způsobem dostala pryč. Potají se dostala až k nám do písečné, kde své novorozeně odevzdala do rukou jedné její velmi blízké přítelkyně……byla sem jí já. Požádala mi, abych se o něj starala a nikdy o tom nikomu neřekla, jen jemu až vyroste. Byl to chlapec a Myamoto mu ještě před svou smrtí stihla dát jméno Takana. Proto ti možná někoho připomíná, trochu se Uchihům podobá.“
„Stále ale nerozumím tomu, proč to o něm nikdo nesmí vědět ani teď po letech??“
„Protože Takana zdědil nejen trochu z Uchihovské podoby, ale také získal i jejich sílu. A musím říct, že jí ovládá velmi dobře. Má nejen moc sharinganu, ale i Zyaku klanu dědičné síly. Dokáže tak být velmi nebezpečný, a to by mohlo znamenat hodně problémů, kdyby na to někdo přišel. Nejen pro něj ale i ostatní. Tenkrát jsem přijala prosbu Miamoty, a přijala sem ho jako svého vlastního. Tou dobou jsem ještě děti neměla, až po čase se narodil Shida, který měl za otce….“ Tuto větu už však nedokončila, jen se zamyšleným pohledem sklopila svůj zrak k zemi.
Sakura se nad jejím zvláštním chováním zarážela ví a víc, ale protože teď měl plnou hlavu věcí co se právě dozvěděla, soustředila se teď hlavně na to, co se teď asi děje s Takanou.

Najednou někdo zaklepal na dveře a dovnitř vstoupil Takana s pohledem na svou matku a slovy: „Matko prosím, nech nás tu chvíli o samotě,“ jen co řekl, jeho matka se jen na Takanu zvláštně pousmála a pak odešla.
Takana pohlédl do očí té, která zasáhla jeho srdce ze všech nejvíc, a pomalým krokem k ní přišel a přisedl si.
„JÁ…..,“ vyslovili najednou oba naráz s pohledy upírajícími si navzájem jeden na toho druhého.
Sakura po tom co se jejich hlasy střetli ve stejnou chvíli, sklonila svůj pohled a s tichým hlasem mu řekla: „Já se ti omlouvám, nechtěla sem se k tobě tak zachovat, když jsi mi chtěl nést. Jen sem byla na sebe naštvaná. Prosím tě promiň mi to,“ s touto na srdci tak dlouho ležící větou na něj potom opět pohlédla, ale tentokrát už velmi vlídným pohledem.
Takana se na ni nejdřív jen podezíravě zadíval, ale pak jí odpověděl: „Nemusíš se omlouvat, už dávno jsem ti odpustil,“ a se sladkým polibkem ji pohladil svou dlaní po tváři, až pomalinku sjel k jejím ramenům.
Sakura se na Takanu moc krásně usmála a v jeden moment si ho k sobě stáhla na postel.
Chtěla mu věnovat víc než jen polibky a něžné doteky, ale když se ho Sakura znova dotkla a pozvedla svou levou ruku, silně jí zabolelo u žeber kde měla stále ještě plně nezahojené zranění od Sasoriho bodce. Úplně se nechala unést Takanovo přítomností, že si ani neuvědomila jak je na tom fyzicky.
Takana se od ní hned odklonil a s pohledem na její zranění jí řekl klidným hlasem: „Nejde to….ještě jsi v pořádku Sakuro. Ukaž, já ti to ošetřím trochu víc, sama nemáš ještě dostatek chakry se vyléčit,“ hned na to se zvedl, a než mu stihla na to cokoliv říct, už byl u ní s nádobou čisté vody, obvazem a nějakou tekutinou zbarvenou do žluta.
Nechala se jím ošetřit, a při každém jeho doteku, namísto bolesti cítila akorát jen jeho prsty doprovázející velmi něžné doteky, až jí přebíhal slastí po těle mráz.
Po tom co Sakuře ošetřil ránu, se k ní Takana mírně natáhl a jen zlehýnka se dotknul svými rty těch jejích, a pak se opět odklonil.
Sakura na něj posmutněle vzhlédla, a tázavým pohledem na něj upřela svůj zrak.
Takana se na ni ale jen podíval vážným pohledem, a hned se po chvíli náročného přemáhání rozesmál při pohledu na Sakuřin skleslý vzhled.
Rozhněvalo jí to, protože nechápala čemu se v tu chvíli tak směje, a proto se na něj osočila otázkou: „Co je ti tak k smíchu??!!! Já myslela že……,“ nemohla však dopovědět co měla na jazyku, protože jí Takana zakryl ústa svými dvěma prsty, a jen jí řekl: „Pšššt…….nenechal bych tě tu jen tak samotnou,“ a poté ji jemně přišťouchl zpět do postele, tak aby si lehla a pak se k ní přitulil i on. Opatrně si ji k sobě přitáhl, tak aby jí zranění moc nebolelo a svou silnou dlaní ji obemknul kolem pasu. Druhou rukou jí jemně poodhrnul vlasy tak, aby jí odkryl část krku, a něžně jí na to odhalené místečko políbil.
Sakura se celá zachvěla, a s blahem se k Takanovi přitiskla ještě o něco víc. Takto byly, dokud oba ve společném náručí neusli. Pohled na ně byl opravdu nádherný, každý by si v ten moment přál být na jejich místě, nebo alespoň moct zažít byť jen kousíček z toho co právě prožívali.

Bylo už ráno, a slunce krásně svítilo, když na dveře pokoje kde leželi dvě zamilované osoby ve společném objetí najednou někdo hlasitě, až naléhavě zaklepal.
Takana i Sakura se od toho hluku ihned probudili a pohlédli na dveře, od kterých se ozývaly ty hlasité rány.
Po menší chviličce, když se oba dostatečně vzpamatovali ze spánku, přijal Takana nečekanou ranní návštěvu dovnitř.
Hned jak svolil, dveře se zprudka otevřeli, a dovnitř doslova vtrhl jeden shinobi, který se objema poklonil na pozdrav, a hned spustil: „Omlouvám se že ruším, ale dostali jsme z listové spěšnou zprávu o pomoc! Máte se sejít se svým týmem v kanceláři kazakageho,…… i vy Takano,“ dodal.
Sakura ani Takana už na nic nečekali a hned se vydali směrem ke Gaarovi.

Po cestě se ale Sakura najednou zpomalila a s lehkým zaúpěním se hned po chvilce rozešla k ostatním.
Takana si toho všiml, a tak se jí zeptal: „To to zranění, mám pravdu??? Myslím, že by si neměla jít s námi. Možná by bylo lepší, kdybys tu zůstala. Ještě to nemáš zahojené Sakuro, je to vidět.“
„Ne…..už je to omnoho lepší než včera, opravdu. Zvládnu to, neboj se mně,“ a hned se na něj, i když s velkou námahou z široka usmála a jemně ho políbila na tvář.
Takana byl ale i tak nesvůj. Tušil, že nemluví úplně pravdu a jen chce, aby se kvůli ní nerozptyloval a neděla si o ní starosti. Jen se na ni ještě velmi starostlivým pohledem podíval, a pak šli dál. Věděl totiž že je moc tvrdohlavá, a že jí její rozhodnutí jen tak nevymluví. Proto se rozhodl, že bude lepší když jí bude mít alespoň na očích bude co nejvíc na blízku.
Po tom co došli až ke Gaarovi, už tam na ně všichni z týmu 7 čekaly. Když ale Sakura pohlédla na Kakashiho a všimla si jeho velmi starostlivého výrazu, trochu to v ní zachvělo.
Kakashi pohlédl jako první na Sakuru a zeptal se jí: „Sakuro, už se cítíš líp??“
„Ano cítím. Ale co se stalo Kakashi?? Máte velmi ustaraný výraz,“ a s netrpělivým pohledem čekajícím na odpověď na Kakashiho pohlédla.
Gaara se ale však ujal odpovědi a spustil: „Vypadá to opravdu zle. Dnes jsme se dozvěděli že….................