ANDĚL STRÁŽNÝ (Sakura x Takana) - (13.)

A tady je další slavný 13.dílek Anděla (ještě že neni pátek 13. )

13. díl Nový člen

Byly na sále už několik hodin, když náhle se dveře otevřeli , a vyšla z nich velmi pomalým krokem Sakura.
„Už je v pořádku, jen to bylo velmi těsné….já………….,“ uprostřed této věty z ničeho nic najednou upadla těžce na zem. Kakashi k ní hned přišel a prohlédl ji.
„Je jen vyčerpaná,“ pronesl tišeji s menším oddechnutím od úlevy.
Opatrně ji vzal a odnesl do domu, kde přebývala. Položil ji do postele a tiše odešel.

Byla noc, a Sakura stále klidně odpočívala po té námaze při záchraně svého týmového přítele, co pro ni znamenal něco jako její bratr.
Okno bylo malinko pootevřené, když do něj někdo uprostřed noci náhle vstoupil. Byl to on, ten kterého stále tak nečekaně vídávala, Takana. Sedl si co nejopatrněji na krajíček postele, aby ji neprobudil. Opatrně k ní natáhl ruku v které něco drobného držel, a položil jí to na její hruď. Ještě chvíli na ni pohlížel, a pak jí zlehka políbil na její narůžovělé, a pro něj velmi sladké rty. Když se odklonil, jen tiše řekl s pohledem upřeným na ni: „Už se nikdy nesmíme vidět, ale vždy tě budu chránit. Až za hrob,“ po této větě se potichu zvedl, a opět zmizel ve světle noční oblohy.
Sakura se ráno probudila s velice zvláštním pocitem. Jako by něco bylo jinak. Najednou si všimla že něco leží na jejím těle. Opatrně pohlédla na to co na ní leží. Byl to velice nádherný květ, že se jeho krásu ani slovy popsat nedalo. Okvětní lístky byly zbarvené do všelijakých nádherných barev, a stonek byl velice tenký, z kterého vystupovali jakési malinké ostny podobné tvaru srdce. Nebyli však ostré jak se na pohled zdálo. Byli velmi sametově jemné.
Úžasem na tento neskutečný výtvor přírody koukala dokud se nezastavila nad myšlenkou, kdo jí to mohl dát. Napadlo ji že to byl Takana, ale hned si to vymluvila, protože ji přece odvrhl, tak proč by to dělal. Rozhlédla se po pokoji, když si na zemi najednou všimla malinkého kousku látky pod oknem. Byl to kus látky z Takanova pláště, který poznala. Když si uvědomila že to byl opravdu on, nechápala jeho zvláštní chování. Jen se zlehka nad touto myšlenkou pousmála , a něžně si přivoněla k tomu květu.
Najednou jí ale někdo zaklepal na dveře a hned bez optání vstoupil.
„Tak už jsi vzhůru,“ kdo jiný to mohl být než Kakasshi, který snad jak jediný měl ve zvyku takovýto druh ohlášení své návštěvy.
„Kakashi , už je Narutovi líp??“ odpověděla otázkou trošku polekaně Sakura.
„mmm….ano, už je mu celkem dobře. Nebýt tebe, zemřel by. Ale chci se tě zeptat, kde si celou tu dobu byla??“
Sakura na tuto otázku najednou jakoby celá ztuhla, a jen s pohledem upřeným do země řekla: „To Orochimaru…on mně chtěl zabít. Byl tam i Sasuke, i s tím zrádcem co odsaď vynáší informace,“ odpověděla mu poněkud hodně sklesle.
„To už víme,“ ozval se najednou Gaarův hlas za zády Kakashiho, kde se po menší chvilce objevila i ta postarší paní..
„Ale co se stalo Sakuro?“ zeptal se jí znova Kakashi.
„Oni mi píchli nějaký jed, a pak zmizeli. Já …….zachránil mne jeden muž. On mi vyléčil, a je odsud z Písečné. Jmenuje se Takana.“
Bylo vidět, jak se na ni v tu chvíli najednou všichni velice divně podívali. I Kakashi na ni hleděl tak nějak divně, ale pak jako jediný promluvil: „Sakuro………..ten o kom teď mluvíš je moc dobře známí shinobi. Dřív jsem ho znal i já, ale nejspíš si toho muže co ti zachránil život s ním jenom pleteš. Takana je totiž mrtví, už dlouho.“
„Ne! Není,….. já ho viděla!!! Opravdu!!!!!“
„Sakuro………………..já sám u toho byl když zemřel. Je mi to líto, nevím odkud znáš jeho jméno, ale nejspíš je to jen díky tomu jedu co ti píchli,“ odpověděl jí opět Kakashi s tetokrát až smutným pohledem.
„Ne !! Kakashi!!! Proč mi ani vy nechcete věřit!! On je živý, byla sem s ním o samotě a mluvila s ním!“ Sakura už celá bez sebe na ně takto křičela.
„A máš na to nějaké svědky, kdo by to potvrdil??“ otázal se jí najednou Gaara.
„Já………………..ne, nemám,“ odpověděla pochmurným hlasem a hlavu sklpila dolů.Pochopila že je to nejspíš zbytečné je o tom pesvědčovat, když jim to ani nemohla dokázat. Akorát jí teď budou mít za blázna.
„Tak vidíš, nejspíš se ti to jen zdálo“ řekl jí Kakashi.
„A…..ano……nejspíš ano, asi máte pravdu“ bylo jí jasné, že čím víc se bude snažit, tím míň jí uvěří. Potřebovala získat nějaké důkazy, a proto se rozhodla prozatím mlčet.
Gaara se najednou ale ještě ozval se slovy: „No my jsme vlastně dostali zprávu z vaší vesnice. Přišla z Listové spěšná žádost, aby jste se co nejrychleji vrátili, protože se dozvědělo, že se na ně chystá útok od Akatsuki. Přidá se k vám jeden náš velmi dobrý shinobi, aby vám pomohl.“
Sakura na to jen kývla a pak je slušně vyhodila ven, aby se mohla v klidu obléct a vybavit k výpravě.
Když už procházela dveřmi domu ve kterém bývala, zahlédla stát o kus dál v síni tu paní. Tiše jí řekla: Děkuji vám za pohoštění“
„Hm…. Už sem si myslela že tu budeš věčnost, a já budu muset poslouchat ty tvé pošetilé výmysly.“
Sakura na to nic neřekla, a jen tiše odešla s tichým dovětkem slyšitelným jen pro ni: „Já všem dokážu, že nejsem blázen.“

Když se sešli před branou písečné, Sakura tam najednou zahlédla ještě jednu osobu navíc. Byl to muž celý zahalený v černém, jen kromě obličeje. Ten byl až moc zřetelně vidět. Měl hnědé vlasy, a oči průzračně modré. Nebyl nějak výrazný, ale něco do sebe měl. Za to jeho pohled ve tváři vypovídal o opaku všeho. Pohlížel na všechny s velmi nepříjemným, až uhrančivým pohledem, dokud se nezastavil u Sakury. Při pohledu na ni se jeho výraz tak nějak změnil , ale nedalo se přesně říct jak ani proč.
Náhle však promluvil slovy: „Jsem Shida, a poslali mně, abych vám pomohl s Akatsuki. Odedneška sem váš nový člen. Bohužel nevím do kdy,“ mluvil tak odměřeně, a bez zájmu, až z toho i Narutovi skákala husí kůže po zádech.
Po té co se všichni navzájem seznámili, se vydali zpět do Konohy.

Cesta proběhla v pořádku, až došli v klidu dolistové. Ihned je u brány s nadšením uvítaly, a celý tým i s jejich novým společníkem Shidem se vydali k páté(Tsunade).
Ozval se menší klepot na dveře od Sakuřiny ruky, ale nikdo neodpovídal, tak Sakura zabušila tentokrát už silněji. Najednou se ozvalo: „Kdo to zase otravuje!!!! Shizune jestli si to zase ty s tím tvým kázáním abych nepila při práci, tak si mně nepřej!!!!!“
Tsunade ale neslyšela žádnou odpověď, a tak si v klidu znova zasedla do křesla, když se najednou dveře zlehka otevřely a zpoza nich vyšla Sakura i se zbytkem týmu.
„Aaaa. …… Sakuro……no už jste se vrátili. Sem moc ráda, protože jsme se dozvěděli, že se k nám blíží Akatsuki, a chystají s na nás zaútočit. Musíte tmu předejít a zastavit je, alespoň tolik, kolik zvládnete. Bude to pro ně nečekané. Nevěří tomu , že bychom na ně něco takového zkusili, a proto to bude naše výhoda. A taky koukám že sebou někoho vedete. Ty jsi ten nový pomocník na tuto misi???“ otázala se ho hned s pohledem upřeným na něj.
„Hai. Jmenuji se Shida a poslali mně, abych vám pomohl proti Akatsuki organizaci,“ řekl velmi vážným a odměřeným hlasem.
„mmm………………..No každopádně sem ráda že nám písečná nabízí svou pomoc, ale jak nám můžeš jen ty pomoct?“
„heh…..“ zněla jeho odpověď, a najednou zmizel z očí všech. Nebyla to ani sekunda, a stál u Tsunadinyho krku s rukou připravenou tasit. Ani Tsunade ho nestihla zaregistrovat, a proto jen řekla: „Jsi asi hodně dobrý, ale nemusíš mi to dokazovat takovýmito způsoby!“
To co si právě zkusil, bylo na všechny moc. Každej kdo tam v tu chvíli stál, jen počítal poslední minuty života toho jejich nového pomocníka Shida. Protože si dovolil opravdu příliš, skoušet pátou ohrožovat.
Tsunade kupodivu všech ale nic neudělala, a jen na něj hleděla se zájmem.
Na to ji Shida hned odstoupil od těla, a jeho výraz náhle nahodil nevinný až provinilí zjev s doprovodem slov: „Omlouvám se. Nejsem zvyklí, že někdo nezná mé schopnosti a podceňuje je“
„Hmm…….. asi si hodně věříš…no určitě to bude mít i své důvody. Dobrá. Věřím, že se svými schopnostmi nám budeš užitečný.“
Poté už Tsunade začala všem vysvětlovat co se dozvěděla, a kudy mají jít. Nakonec, když vše s klidem vyslechli, odešli rovnou do svých domovů, protože měli vyrazit až druhý den ráno.

Protože už se schylovalo k večeru, Sakura si řekla, že se půjde ještě podívat na západ slunce co tak ráda pozorovala z jednoho vrcholku skály u Konohy.
Jakmile došla na své oblíbené místo, zlehka si hned sedla do trávy na kraji skály. Dívala se na ten západ tak dlouho, až ji to málem uspalo. Zapadající slunce ji tak krásně hřálo do tváře, že měla pocit, jako kdyby ji někdo hřál i na duši.
Náhle se jí však před zavřenými oči myhl krátký stín, dopadající na její rozehřátou pokožku tak, že ihned ucítila menší chlad při překrytí slunce.
Hned ji to plně probralo a rozhlédla se do všech stran, co to bylo zač. V dáli ale tentokrát zahlédla nějakou siluetu něčí postavy, jak mizí v houštích stromů. Přišlo jí to velice divné a proto se hned za tím stínem vydala.
Když se dostala sledováním té osoby až do lesa, najednou ta postava před ní……………………………………..............................................................................