Anděl a démon (8.)

__________________________________________________________
SPASITEL
__________________________________________________________

Vzal mou ruku a v klidu si ji vytáhnul z těla. Cosi protivného zamumlal a zmizel v dalším pokoji, o kterém jsem už stihl zjistit, že je to ložnice.

Vztekle jsem se zvedl a napochodoval přímo za ním. Přišlo mi, že nic jiného prakticky nedělám. Poslední hodiny se jen táhnu za ním!

"Tak co, povyprávíte mi, proč je oba ženete do knihovny Osudu, hrajete na ně útoky a všem nařizujete, aby hráli s vámi?" zahučel přímo za mnou a třískl dveřmi, které okamžitě zamknul a klíč schoval. Samozřejmě musel vědět, že kdybych chtěl, zamčené dveře mě nemají šanci zastavit. Možná nejsem hotový kulturista ani nechodím do žádné posilovny, ale...

"Nevidím důvod, proč to dělat. Je to čistě má záležitost." odsekl jsem mu prudce a zhnuseně se podíval do démonských očí.
"To se mýlíte a už si přestaňte hrát na boha." zasyčel a já se na něj jen zahleděl s pozvednutým obočím.
"Dobrá, dobrá, špatné přirovnání. Prostě to vyklopte a nezdržujte. Proč se je snažíte dát dohromady a zrovna přes tohle?" zeptal se.

Při té přímé otázce to na mě vše dosedlo. Jakási totální únava a deprese. Sedl jsem si na zem do meditační polohy, v které se mi příjemně sedělo. Lidé vymýšlejí opravdu pohodlné způsoby jak se spojit s falešným božstvem. Ale já to musím oddřít tak jako tak.

"Mluvte." vydal tichý, skoro až uznávající rozkaz a já tedy začal vyprávět.

_________________________________________________________
KOUHEI
_________________________________________________________

Celé tělo mě bolelo a nejraději bych prostě toho páprdu jednoho nabubřelého nechal za sebou a spal. Spal bych hodiny a hodiny a ani přípravy na atomovku by mě nevzbudily.
Jenže jsem si to musel vyslechnout. Musel jsem si vyslechnout důvod proč nejít za svým pánem a neodtrhnout od něho toho zelenookého anděla.

Vyzval jsem ho rovnou několikrát, ale až na tiché zašeptání začal Spasitel reagovat. Usazený na podlaze pokryté bílým huňatým kobercem (Majitel chaty byl asi totální maniak do bílé a šedé.) a se sklopenou hlavou začal tichounce vyprávět. Skoro jsem až cítil jak se mu svírá hrdlo a jeho vlastní hříchy a slova pálí. Odolal jsem nutkání se při tom usmát.

"Úplně na prvopočátku, kdy ještě neexistovalo Peklo ani Země jsme byly já a Satan společně v Ráji. Náš vztah byl velmi - velmi důvěrný.
Napřed jsme si byly důvěrní jako bratři. Přeci jenom jsme existovaly jen my dva a knihovna. Vlastně skutečně netuším proč, my dva se Satanem nejsme skuteční bo***é, ale ti co nás vytvořili s nějakým záměrem jsou - vlastně ani nemají jméno.

[i]Tvořily jsme společné vize a zkoušely naše schopnosti. Měly jsme tolik možností a šancí!!
V jednu chvíli jsme si byly natolik blízcí, že náš vztah překročil hranice. Byly jsme pro sebe víc než je matka pro dítě, víc než dvojče pro dvojče, víc než milenec pro milence. To byl ten pojem láska.

Milovaly jsme se dlouhou a dlouhou dobu. Jenže čím více jsme se milovaly tím více se to kazilo.
Už od začátku našeho soužití jsem byl silnější než Satan. Moje já z něj vysávalo sílu. A vlévalo ji do mě. Satan tomu chtěl zabránit, byl slabší a slabší. Mě se to však líbilo, nechtěl jsem se vzdát takové obrovské moci.

Když už byl natolik slabý, že se nedokázal pohnout, vytvořil jsem Peklo a svrhnul ho tam. Na pospas smrti, doufal jsem. On však nezemřel. Blízkost mezi námi mu přestala ubírat sil a on se nakonec zotavil. A tak začal boj nás dvou. Mezi tím jsem vytvořil svět i lidi, kteří si díky mě myslí, že já jsem ten svatoušek a on ten viník.

Jakmile se vzdálil, začal jsem střízlivět a opět ho milovat. To však nepomohlo ničemu. Prostě jsme spolu nemohly být a já neměl tu sílu mi vše říct. Vysvětlit, myslel jsem, že pro něj bude lepší, když proti mě bude bojovat.

Jenže s tím jsem cítil jeho bolest. Znovu a znovu. Jeho osamělost. I s tebou a dalšími. Nikdy se nevzpamatoval.
A podobný osud měl i můj anděl. Masahiro. Zabil ho jeho vlastní milenec. On si s ním nakonec porozumí. Určitě. Musí.

Žádná záminka k apokalypse neexistuje, dávno jsem ji zničil. Až dorazí do knihovny Osudu, najdou tam jen svoji vlastní společnou cestu.

Nesmíš jim v tom zabránit."
[/i]
[/i]
Spasitel se přede mnou roztřásl a rozbrečel. Jeho zahalující podoba terapeuta se rozpadla a přede mnou se zjevilo jeho pravé já. Mladé a nikdy nestárnoucí, to které tak dlouho skrýval.

Ohromeně jsem na něj hleděl. Nejenom, že jeho vzhled byl totálně zarážející, ale i to co říkal mě dostatečně ochromovalo.

"Nezabráním." hlesnul jsem najednou odevzdaně. Kam zmizela moje odhodlanost toho anděla rozprášit a Satana umilovat k smrti?

"Díky." vzlykl Spasitel, jakoby snad svoje slzy najednou nemohl udržet. Věřil jsem tomu. Tak dlouho je musel zadržovat. Stejně dlouho jako já svoji lásku někomu, kdo mě nemohl milovat.

S povzdechem jsem došel až k té rozsypané postavičce na zemi, zvedl jsem ji do náruče a uložil do postele. Spasitel se na mě sice díval dost překvapeně, "tohle" nečekal, ale co se dá dělat.

Rychle jsem se osprchoval a vlezl pod deku za ním. Nechytl jsem ho ani jsem se ho nepokusil ho utěšovat nebo to nějak rozebírat. Zaprvé jsem takový nikdy nebyl. A zadruhé i kdyby jo, nechtělo se mi.

Bez řečí a čehokoliv jsme oba dva usnuly. Čekalo nás dlouhé čekání než se Satan a Masahiro dostanou na konec své cesty. A zatím ty vyhlídky na zábavu nevypadaly zrovna nadějně.