Anděl a démon (7.)

________________________________________________________
SPASITEL
________________________________________________________

Vykašlal jsem zbylou špínu a prach z plic. V ústech se mi usadila odporná pachuť a vlastně celé tělo mě štípalo a bodalo. Vztekle jsem se otočil na odporného démona, který mi klečel u nohou a i přesto mě stále držel okolo pasu. Podle podivných zvuků jsem usoudil, že se dáví. Vzal jsem jeho začernělé ruce a odtrhl je od sebe. Ať se dáví jak chce.

_______________________________________________________
KOUHEI
_______________________________________________________

Nemohl jsem tomu uvěřit! Uprostřed výbuchu se Satan nenatáhl pro mě, který jsem mu byl daleko blíž. (Určitě jsem mu byl blíž!) Ne, on se natáhl pro toho bezvýznamného čokla Spasitele. Na mě se ani neohlédl. Nezajistil mé bezpečí. Nic. Tisíce let po boku jednoho muže, tisíce let vidění trznění, mučení a usmrcování pro nic?

V návalu kašle jsem vyprskal krvavé kapičky na úhlednou bílou kachličkovou podlahu, jedné ještě úhlednější domácnosti.
Rukama jsem stále svíral Spasitelovo tělo, protože jsem neměl sílu jimi pohnout. Na jednoho řádového démona je trošku moc přenést tak obrovskou moc jako Spasitel sebou. Samozřejmě, že ten par*ant se o nic nepokusil, ani kapičkou mi nepomohl. Celou jeho váhu i moc jsem musel táhnout sám!

Ucítil jsem bolestné trhnutí a pak bouchání bot a dveří. V jedné chvíli jsem objímal skoro hřejivé tělo a v druhé se rozplácl na studenou podlahu.

"Jestli teď odejdete, už ho nenaleznete. Vím, že jste to byl vy." zašeptal jsem tiše s zmoženě se opřel o stěnu vany. Roztáhl jsem kolena a hlavu sklopil mezi ně. Klasická poloha proti nevolnosti.
Čekal jsem jen, až se ten milostpán přede dveřmi uráčí vyjít a pokusí se mě zabít. Nemusel jsem být Eistein, abych si domyslel o co tu vlastně jde. A proč žene Satana a svého pobočníka do tak nebezpečné pasti.

"Co o tom ty můžeš vědět. Cekni jenom slovíčko a uškvařím tě zaživa." uslyšel jsem smrtonosné syčení hlasu u ucha a ucítil ruku, která se vnořila až kamsi do mého těla a začala mě nevýslovně mučit.

Bolelo to. Příšerně to bolelo. Trhal mě jediným dotykem na kusy. Ty kusy podpaloval, poléval a zmrazoval. Drtil a rozetíral.
Bolelo to. Ale ne tolik jako zůstávat roky po boku Satana. S povzdechem jsem vyndal jeho ruku z mého těla a zahleděl se do jeho očí.

"Vy mě nedokážete zabít." pokrčil jsem rameny. Vztáhl jsem k němu ruku a zapřel se o jeho rameno - vstal jsem a pomalými kroučky napochodoval do ložnice horské chaty uprostřed neznámých hor. Ne, každý musí vědět do jakého bezpečí se řítí světelnou rychlostí.

_______________________________________________________
MASAHIRO
_______________________________________________________

Přitiskl jsem si ruku na pusu a vyjeveně sledoval Satana, na jehož černých křídlech pobíhaly plamínky ohně.
Nevěděl jsem co mám dělat, tělem mi ještě doznívalo souhlasné mručení a Satanova podoba právě v tu chvíli mě ochromovala.

Absolutně jsem nevěděl co dělat. Mé tělo, mé všechno toužilo po tom se nahnout a znovu okusit ta neuvěřitelně hebká a měkká ústa. Zároveň však pocítit tu nebezpečnou a skoro bolestnou dravost vycházející z celého dření postavy přede mnou.

"Abh." vydechl jsem cosi nesrozumitelně a ani vlastně nevěděl co chci říct. V tu chvíli nebylo nic. Jen syrové toužení.Sice mnou zmítaly pochybnosti a cosi ve mě odporovalo, ale převahu dostalo moje tělo. Dokonce snad i moje srdce. Nevím.

Váhavým klopýtnutím jsem sletěl přímo do Satanovy náruče, která mě pálila i laskala zároveň. Odhodlaně jsem se mu kouknul do očí.
I já mám právo na to užít si hříchu, ujišťoval jsem se.

___________________________________________________________
SATAN
___________________________________________________________

Viděl jsem v jeho očích zmatek a totální poblouznění. Netrpělivě jsem čekal až ke mě dojde, protože jeho tělo mi už od začátku dávalo najevu silnou potřebu něčí přítomnosti.
...Jak zanedbaný... problesklo mi hlavou.

Konečně je mě doklapýtal a svalil se mi do náruče. Zachytil jsem ho rukama a zkusmo pohladil svými křídly ty jeho.
Odhodlaně se mi zahleděl do očí.

Vzal jsem ho i přes nervózní a podrážděné bručení do náruče. I přes svou neochotu složil svá křídla, aby se mi lépe nesl. V duchu jsem se musel pobaveně zasmát. Vždyť podle jeho nedočkavého pnutí ve všech částech těla sám chtěl, abych ho takto nesl a hýčkal. I když já měl na plánu něco daleko jiného než hýčkání.

Zavřel jsem oči a přenesl nás někam, kde sice nebylo vůbec bezpečno a už vůbec ne pro anděla, ale aspoň daleko pohodlněji.
Jen co jsem pod nohama ucítil známou podlahu, hodil jsem tělo ve svém náručí do své obrovské postele, pokryté černým hedvábím s závěsy ze stejné látky. Vždycky jsem ten dotyk látky miloval.

_________________________________________________________
MASAHIRO
_________________________________________________________

Vzal mě do náručí a než jsem se nadál, s žduchnutím jsem sletěl do něčeho příjemně hebkého. Rozhlédl jsem se a spatřil moderně zařízenou prostornou ložnici. Celou v černém. Trochu mě to vyjukalo, ale za chvíli - když se ke mě pomalým krokem vydával Satan - jsem na to ani nepomyslel.

Uslyšel jsem jemné šustění látky, jak kolem postele zatahoval černočerné závěsy. Napjatě jsem k němu vzhlédl. Propaloval mě temnýma očima. Tělem mi projelo známé brnění a zastavilo se na vrcholu, nechtělo přestat.

"Hned ti bude líp." zašeptal tiše hlubokým svůdným hlasem a natáhl se ke mě. Vzal mi obličej do dlaní a začal mě pomalu líbat, jazykem projel dovnitř mých úst a začal si s nimi pohrávat.Za chvilinku jsem slyšel slastné steny a až pak jsem si uvědomil, že je vydávám já. Kašlal jsem na stydlivost a chtivě se k němu přidával.

Ucítil jsem jeho ruce jak mi sjíždí ke krku, dolů po hrudi, přes bradavky až k zipu kalhot, které jsem na sobě stále měl.
Nečekal na žádnou pobítku, ani se je nepokusil rozepnout, prostě je ze mě strhl a já jsem je zkopal nohou z postele, aby nezavazely.

Přestal se věnovat mým ústům a jazykem přeskočil rovnou na bradavky a zatímco jednu začal cumlat, rukou mi chtivě přejel ke klínu.

Nadzvedl se a rty přitlačil na bradavku. Nadechl jsem se rozkoší a v tu chvíli zařval bolestí. Začal se ve mě prudce pohybovat a jeho ruce chytly má křídla ve vrchním ohybu. Nemohl jsem s nimi tak hýbat a samotné držení té křehké kosti mě neuvěřitelně děsilo. Největší strach andělů byl ztratit křídla. Vztekle jsem začal bušit pěstmi do postavy proti sobě.

"Copak, nelíbí, andílku?"
Vytřeštil jsem na něj oči a v tu chvíli mě polila studená sprcha. Jak jsem se mohl spustit do postele... A už vůbec...
"Mhm. Zase se to stalo. Hm, no aspoň budeš vědět jaké to je, až budeme předstírat, že jsme milenci." usmál se na mě skoro přívětivě. Po tvářích mi začaly téct slzy.
Vůbec nic jsem nechápal.

Proč se mi předtím zdálo...že - že ho miluju?