Anděl a démon (2.)

SATAN

Prodral jsem se davem démonů, kteří mi šli prokázovat úctu. Být vládcem není lehké a v téhle chvíli jsem i trochu litoval Boha. Ten je přeci jen maličko slavnější i mezi svými stoupenci. Já se více schovávám.

Povedlo se mi dojít až k hotelu, ale jen díky pomoci Kouheie, který pár démonů provrtal vražedným pohledem a ti si dali zpátečku.
"Dlouhá dovolená nás asi nečeká, co?" sykl jsem směrem k němu, když se černovlasý docela mladý kluk začal hlásit ke slovu.
"Je hodně záležitostí, které potřebují vyřešit, pane." odpověděl mi úslužným, smířeným hlasem Kouhei.
"To jsem teda šťastnej." zabručel jsem si pro sebe a dostal se k hotelovým dveřím.

V tu ránu jsem strnul, protože to co jsem viděl, jsem doopravdy nečekal.
Zastavil jsem se ve vchodu a opřel se o rám dveří. U recepce stál On. Nejistě těkal očima po celé hale, zároveň si u toho podupával nohou.
Všiml jsem si jak moc je vysoký a urostlý. Zase mě ohromila ta jeho skoro nesnesitelná hrdost, s kterou stál a díval se na andělskou recepční před sebou. Něco mu říkala a pak mu hodila klíčky. Chytil je rychle, elegantně a svým způsobem i dravě. Šokoval mě.

Ta blondýnka se na něj dívala docela žádoucně. Zavřel jsem oči a zaměřil se na ni. Jedna z výhod vládce temnot, když zavřete oči, vidíte chtíče, neřesti i zlosti v dané osobě.
Její tělo rámoval světle modrý proužek jako u všech andělů, její tělo však bylo propleteno rudými nitěmi. Rozhodně po něm toužila stejně jako snad, každý v místnosti. Zvedl se ve mě vztek. To já si ho našel první! Nikdo jiný na něj neměl nárok!

Vztekle jsem se zasyčel ke Kouheiovi, který se na mě díval zaujatým pohledem.
"Zaveď mě do mého pokoje." zavelel jsem a on ochotně skočil přede mě.

Když jsem procházel kolem Anděla, vzhlédl jsem k němu. Díval se na mě vytřeštěnýma očima a rukou svíral desku recepce. V té zelené barvě jeho očí se zračila nevěřícnost, šok i strach. Pohrdlivě jsem se usmál a nechal si očima problesknout temnotu.
____________________________________________________________________

MASAHIRO

Zrovna jsem se zapisoval u Angely. Milá holka, kterou jsem znal už jako člověka. Sloužila v mém domě jako otrokyně, ale vždy jsem ji měl v oblibě a ani se jí nedotkl. Nikdy mě nepřitahovala, byla spíš sestra. Také mě částečně vychovávala.

Blonďaté vlasy si sepla do copu a připoměla mi tak dobu přísnosti, krutosti a vojenské zdatnosti. Vlastně ani nevím proč mi to vždy připomněli její vlasy.
"Vše už je zařízeno, Masahiro. Máš pokoj 29." usmála se na mě přívětivě Ange a hodila mi klíčky.

Než jsem jí stačil odpovědět, projelo mým tělem divné brnění. Cítil jsem ho už na lavičce pod sakurami, kde jsem se chvilku prospal.
Otočil jsem se a uviděl něco co mě zaskočilo a vyděsilo najednou.

Snědá pleť, černé dlouhé vlasy stažené gumičkou do culíku a tmavě hnědé až skoro černé oči. Oblečený do obyčejného černého tílka a otrhaných riflí. Asi tak 180 cm vysoký. Jedno slovo. Ďábel.

Prohlédl jsem si ho ještě jednou od hlavy k patě, abych se ujistil, že nemám vidiny a pevně se chytl desky recepce. Satan se na mě zadíval, hodil po mě nebezpečný pohled a v očích mu probleskla na sekundu čistá nicota a tma. Otřásl jsem se a sledoval ho dokud nezašel k výtahům.

"Ange, viděla jsi to co já?" zašeptal jsem roztřeseně.
"Masahiro, uklidni se. Je to Nejvyšší. Démon. Ďábel. Satan. Pekelník. Ale jezdí sem pokaždé. Je dobrým hostem, kultivovaným, nenarušuje klid, chová se s diplomacií. Kdyby Bůh přijel mezi démony taky by se choval slušně. Není tedy přirozené, že když toto je rekreační místo pro všechny, zajede si sem odpočinout i Satan?" obhajovala ho mírným hlasem Angela.

"Ange, kdy naposled si dal Bůh dovolenou? Už před hooodně dlouhou dobou. To, že tu je Satan se mi vůbec nelíbí. Proboha vždyť je to čisté zlo! A že si dává pauzu - blbost (pardon Otče, nechtěl jsem nadávat). Něco se chystá."
"Vymýšlíš si Masahiro. Prostě se smiř s tím, že i ti co velí jsou vlastně obyčejní démoni a andělé. Užij si dovolenou." povzdechla Angela a ukázala k výtahu. Jasný pokyn, aby šel.

Roztržitě jsem se vydal po schodech - pro jistotu - na své patro. To brnění, které mnou probíhalo, když jsou byl v Satanově přítomnosti mě docela mátlo. Nebylo přímo protivné, spíš vybrovalo a připravovalo - všude. Otřásl jsem se nad reakcí mého těla nad Nejvyšším démonem.

Vytřeštil jsem oči a uvědomil si, že mé tělo na něj reagovalo absolutně opačně než má mysl. Chytl jsem se zábradlí, ale i přesto jsem málem zakopl.
________________________________________________________________

KOUHEI

Naštvaně jsem se zmáčkl tlačitko ve výtahu a sledoval světlo jak jede po číslicích pater. Satan se spokojeně opřel o stěnu za mnou a celá jeho postava dávala najevo spokojenost a radost.

Věděl jsem moc dobře kvůli komu to bylo. Kvůli tomu Andělovi s vůní zeleného čaje, s nadpozemskou krásou mimořádnou i u andělů. Líbil se mi, ale něco v něm mě absolutně vytáčelo.
To, že o něj Satan projevil zájem však vůbec nic nedokazovalo. Už jsem viděl zaujetí Nejvyššího i kvůli nějaké drobnůstce.

"Co jsi tak napjatý, Kouhei? Máme dovolenou, nezapomínej." zasmál se hlubokým hlasem Satan.
"Já vím, pane. To jen, že máme tolik práce a nemůžeme si dovolit příliš meškat. Mezi tím všude naši démoni šíří závist, nenávist, chtíč a šílenost. Umírají lidé, pokušitelé, sérioví vrazi, pedofilové... Všichni, pro které je připravená pomsta jejich obětí..."
"Klid Kouhei. Přece se Peklo obejde i chvíli bez nás. Dělám tuhle práci od vzniku světa. Je to velmi dlouhá doba, Kouhei. Potřebuji trochu rozptýlení." šeptal Satan.
"Já vím, pane." odvětil jsem.

Stál jsem po boku Satana více než - ta doba se vlastně ani nedala spočítat. Stál jsem u jeho postele, když spal dlouhým spánkem zatímco se po Zemi proháněli dinosauři, ta hloupá zkušební várka Boha.
Viděl jsem ho, když ho zrazovali tisíce démonů i lidí v jeho okolí, viděl jsem ho ve všech možných podobách i formách. Myl jsem ho, převlékal jsem ho a dokonce jsem mu vybíral milenky i milence.

Naštvaně jsem sevřel ruku v pěst a dál se díval na ty pitomé prosvětlené číselka pater, které se snad ani nechtěli pohnout.
Vzpoměl jsem si na Satanův výraz v hale. V jeho očích se zračilo cosi podivného. Něco jiného než obyčejný chtíč a zájem a to mě znepokojovalo.

Žárlil jsem. Poprvé, když jsem Anděla uviděl, voněl. Tak krásně voněl a zářil. Doufal jsem, že bych mohl ochutnat jeho auru a zkazit jeho život.
Vychutnat si takovou moc a čistotu...Proměnit ji v černou hmotu nenávisti a zoufalství.

Ale Satan se o něj až příliš zajímal. Sevřel jsem pěst ještě víc, až mi dlouhé nehty prořízly kůži a má krev odkapávala na podlahu. Zranění se okamžitě uzavíralo a znovu obnovovalo jak jsem ruku svíral pevněji a pevněji.

Povolil jsem až když výtah zastavil a my se vydaly hledat náš pokoj s číslem 23.