Anděl a démon (1.)

MASAHIRO

Unaveně jsem se protáhl a napil se hořké černé kávy. Pod tričkem mě tlačily hrbolky nevyrašených křídel. Podíval jsem se na hodiny a zjistil, že na Zemi jsem už deset hodin. V přepočtu na lidský čas, asi deset let. Zkontroloval jsem seznam, jestli jsem udělal vše co po mě Bůh žádal. Pomalu jsem šel k recepci, cinkl si na zvonek a počkal až dojede další anděl.

Když se dveře výtahu otevřely, objevil se přede mnou sám archanděl Michael.
"Ahoj, Masahiro." mávl na mě rukou a druhou si zakryl pusu při zívnutí.
"Taky dlouhá noc?" poznamenal jsem.
"Jo. Dneska jsem musel zachraňovat pět sebevrahů, čtyři autonehody a splnit devět pomocných modliteb. Musím říct, že jsem se sem na Zem už docela těšil. Trocha papírování a práce v terénu mi neuškodí."

Prohlédl jsem si svého spolupracovníka z blízka. Oblékal se stylově, ale pro anděla trochu posměšně. Celý v bílém, košile, kalhoty, bílý kožený plášť a všechno oblečení měl s dírami na bělavá křídla. I vlasy po ramena zářily jako by je vybělil Savem.

"Já si musím jít promluvit s Bohem a pak mě čeká dovolená." usmál jsem se na něj. Každý má někdy přece právo na odpočinek ne? Dohlížel jsem na své svěřence na Zemi, vyřídil pár dohod s lidskými démony a prostě splnil všechny povinnosti. I práce v terénu anděla za čas unaví.

"Tak to ti docela závidím. Já měl dovolenou před dvěstě lety, jel jsem na Bahamy. Byla to paráda. Kam se chystáš?"
"Ještě si to musím vybrat. Uvidí se." pokrčil jsem rameny a pak už vlezl do připraveného výtahu. Michael vystoupil, usmál se na mě a zmáčkl tlačítko na odvoz.

Zatímco mě výtah vyvážel do Nebe, přemýšlel jsem kam letos pojedu. Andělé si berou dovolenou jednou za pět set let. Zase ji, ale máme jeden rok. Stáváme se na rok lidmi a užíváme si věci jako obyčejní smrtelníci, až na to, že nikdy nezemřeme, nikdy nám nedojdou peníze a vše co chceme se nám dostane.

Někdy přemýšlím jestli to vůbec za tu pětisetiletou práci stojí. Zachraňovat svět je někdy docela únavné.

"Vítejte v Nebi, prosím, podržte výtah pro dalšího anděla. Děkujeme." ozval se hlas z mikrofonu. O chvíli později už se dolů na Zem řítil další anděl. Tentokrát jsem viděl, že jede na naši druhou pobočku.

V Nebi to vlastně vypadá úplně stejně jako na Zemi. Země je dokonalý přepis Nebe, až na to, že na Zemi jsou i hříchy, démoni a prostě takové to obecné zlo. V Nebi je větší pohoda.

Nechtělo se mi prohlédávat celou Ameriku (protože výtah vyjel zrovna tam) a hledat Boha, tak jsem zmáčkl rudý knoflík vedle výtahu.
Vedle mě se objevil asi šedesátiletý muž v bílé košili a nemocenských kalhotách (spíš mi připomínal terapeuta, kterého jsem měl jednou za svěřence).

"Spasiteli." uklonil jsem se.
"Masahiro. Splnil jsi vše co jsem žádal?"
"Ano, pane."
"Nyní máš mít dovolenou, že? Kam pojedeš?"
"Rád bych se podíval do Japonska, pane."
"Zdržuj se, ale jen v částech vyhrazených pro Nadpřirozené."
"Jistě."

Předal jsem Bohu seznam povinností co jsem měl vykonat a odešel se převléknout a sbalit do svého domu na Jamajce.

________________________________

S taškou s věcmi, které jsem si uchoval i po smrti, když jsem se stal andělem jsem sjel do zóny pro Nadpřirozené.

V každé zemi je vlastně takové rekreační centrum pro démony a anděli co potřebují odpočinek. Bohužel je to dohromady. Tak možná vznikla Tisíciletá válka, kterou mezi sebou vedeme.

Jakmile jsem dopadl na Zem, hrbolky křídel, které jsem neprotáhl už hezkou dobu mi zmizely.
Objevil jsem se před branou areálu někde poblíž Kjóta. Otevřel jsem bránu, hned za ní se rozléhal dlouhý park se sakurami.
Lehl jsem si na nejbližší lavičku do stínu, tašku si hodil pod hlavu a zavřel jsem oči. Bylo mi fajn.

_________________________________________________________________________

KOUHEI

Připravil jsem vše potřebné, co po mě Nejvyšší žádal. Že se zrovna on chystal na dovolenou, to mi bylo záhadou. Ale i velitel všech démonů má své práce asi někdy dost.

"Nejvyšší? Máte připraven apartmán a všechno co jste chtěl." zašeptal jsem a klekl si před docela nenápadného mladíka.
Nepoděkoval, nic neřekl, jenom kývl, hodil přede mě svoje zavazadlo a odešel hlavním chodem z naprosto přepychového hotelu pro Nadpřirozené.

Podíval jsem se na lidskou démonku co zapisovala všechny mého druhu do seznamu příchozích a kontrolovala jestli jim areál ruší všechnu moc. Ihned odevzdaně přicupitala a odnesla zavazadlo do pánova pokoje. Já se vydal dělat bodyguarda.

Začichal jsem - jako démon mám úžasný čich - a šel po pánově stopě. Vydal se do parku. Démoni nikdy příliš nemuseli slunná místa, proto mě to udivovalo. I když měl Nejvyšší teď lidské tělo, touhy a potřeby, stále to byl patriarcha všech démonů. Nevěděl jsem jestli ho mám upozornit, že by na taková místa chodit neměl. Přeci jenom, takové podivné chování by ho mohlo ohrozit.

Schovával jsem se pod stíny sakur, když mě do nosu najednou zarazila podivná vůně. Trochu jako koncentrovaný zelený čaj.
Vzhlédl jsem a spatřil před sebou nejkrásnějšího muže, jakého jsem kdy viděl. Podřimoval na jedné z mnoha laviček. Podle toho jak mu nohy přečuhovaly z lavičky jsem usoudil, že je vysoký, také vypadal přirozeně svalnatý, dobře oblečený, hnědé, delší vlasy se mu kroutili podél bledého, zářícího obličeje. Ihned jsem věděl, že musí být z andělské kasty.

A co mě ještě víc udivilo hned vedle toho svěžího pachu anděla jsem ucítil těžkou omamnou vůni mého pána. Byla to jako rána pěstí.
O kus dál stál opřený o strom Nejvyšší a také si se zájmem prohlížel nesnesitelně krásného anděla.

"Pane! Nemůžete tu zůstavat!" vydal jsem se rychle za ním.
"Proč ne, Kouhei?" zeptal se mě hlubokým hlasem Satan.
"Není to pro vás dobré. Na slunných místech se přeci démoni příliš neukazují. Vaše podivné chování by mohlo vzbudit v některých démonech chuť zbavit vás vlády." upozornil jsem ho neštastně.
"Hm." zamumlal můj pán a ještě jednou se zahleděl na anděla na lavičce. V očích se mu odráželo cosi divného. Pak se zničeho nic odlepil od stromu, hodil po mě varovný pohled a šel dál.

___________________________________________________________________________

SATAN

Opřel jsem se o strom a unaveně se svezl na trávník. Vládnutí mě poslední dobou neuvěřitelně unavovalo, stále mi něco vadilo. Chybělo. A já nedokázal přijít na to co.

Seděl jsem tam pár sekund v tichosti, když se kousek ode mě objevil nějaký anděl. Jeho existenci šlo poznat daleko lépe než u jiných procházejících "lidí" v areálu. Jeho bledá pleď svítila, zelené oči prozrazovaly stáří a celé jeho držení těla vyzařovalo hrdost.

Lehl si na lavičku kousek ode mě a ani si mě nevšiml. Pod hlavu si strčil tašku a v tu ránu spal. Tiše oddechoval a na jeho výrazu bylo cosi přitažlivého. Celé mé tělo se napjalo v dychtivosti.

Překvapovalo mě to, protože jsem nedychtil po něčem už dlouhou dobu. A zvlášť ne po muži, v Pekle se mi nabízeli různí démoni a démonky, duchové a zavržení, ale až při tomhle andělovi jsem pocítil to podivné bodání chtíče.

Provrtal jsem ho pohledem a on se lehce ošil, jakoby tušil mou přítomnost. Bezhlavě jsem po něm zatoužil. Už jsem svedl řadu archandělů jen, abych se vysmál Bohu. Ale poprvé jsem po nějakém v okamžiku zatoužil jen prostě tak. Bez cílů.

Než jsem stačil cokoli udělat, přišel ke mě Kouhei. Vynadal mi a připoměl "etiku Pekla". Ještě jednou jsem se podíval na anděla, v mém těle dál hořel oheň a nakonec jsem se donutil odejít.

Vlezl jsem mezi masu démonů, kteří se mi klaněli a přemýšlel jestli jsem náhodou nenašel to co jsem potřeboval.