Zrada temné strany - 3.díl - Lauren odchází... Navždy?

Běžel lesem, nehledě na své zranění. Nezáleželo na bolesti, kterou postupně přestal vnímat. Jeho jediným cílem bylo chytit Elle dříve, než stačí nadělat nějaké větší problémy.
Zastavil se a zalitoval, že si nevzal svého hřebce. Z rány na boku mu prudce valila karmínová krev. Začínal ho otupovat spánek. Už nemohl dál. Léčení se na jeho stavu vážně podepsalo. Padl tváří do mechu a zakazoval si spát. Tělo ho neposlechlo. Téměř v okamžiku zavřel oči. Věděl, že pokud teď usne, je to možná navždy.
Probral se v krásné zahradě obklopen květinami. Nikdy předtím tu nebyl, a přesto si byl docela jist, že zahradu zná. Někdo mu pomohl vstát. Neviděl osobě do obličeje. Elf, krásný mladý chlapec, se na něj usmál.
„Vítej, Alfadasi.“
„Kdo jsi?“ otázal se.
„Nepoznáváš mě?“ udivil se neznámý elf.
„Jak bych mohl, nikdy předtím jsem tě neviděl,“ zdvořile mu odpověděl.
„Jsem tvůj bratr, tedy alespoň to, co z něj zbylo,“ ušklíbl se, ale jeho oči prozrazovaly jeho pravé pocity. Nenávist, zármutek, lítost.
„Nemožné,“ vydechl Alfadas nevěřícně, „ můj bratr zemřel ještě v matčině lůně.“
„Jsem jeho duše. Naše matka mě z mého těla osvobodila a poslala sem.“
„Lžeš! Matku zabil nepřátelský špeh!“
„Špatně. Sama si vzala život, tím že mě propustila z těla. To vyčerpání jí stálo život,“ prohlásil.
„Jak jsi tedy mohl vyrůst, když jsi jen duše?“
„Vskutku zákeřná otázka. Tento svět byl stvořen pro mě naší matkou. Neplatí tu zákony stejné jako v reálném světě. Mohl jsem vyrůst, ale i tento svět má určitá pravidla. Moji podobu určila matčina představa. Bohužel se nikdy nedozvím, jak jsem měl vypadat doopravdy, ale myslím, že toto tělo mi prozatím stačí ke splnění mých plánů.“
„Plánů?“
„Nezeptáš se, jak ses sem dostal?“ záměrně změnil téma.
„Jak?“
„Vyňal jsem tvou duši z těla a přenesl ji sem. Dá se říct, že ve tvém světě jsi teď „mrtvý“.“
„M-mrtvý!?“ vyjekl Alfadas.
„Ano. Ale dám ti ještě šanci, bratře. Ještě dvakrát si tě zavolám. Jen dvakrát. A při našem posledním setkání tu již zůstaneš. Dávám ti tak šanci, aby ses se všemi rozloučil,“ s těmito slovy se rozplynul a Alfadas se probral.
Jakmile se rozkoukal, zjistil, že u něj klečí Elle s nešťastným výrazem.
„J-je mi to tak líto. J-já myslela, že jsi mrtvý. Myslela jsem, že je konec. Nedýchal jsi, netlouklo ti srdce, myslela jsem, že si tě k sobě zavolala Matka,“ mladá Elfka se zalykala pláčem.
„Mrzí mě, že jsem se takto zachovala. Ty, vyléčils mi vlka, riskovals vlastní život, abys zachránil Canise a já… Já nedala jsem ti šanci vysvětlit… Vysvětlit to, co se stalo tam na palouku. Jen jsem se sobecky otočila a utekla, jako malé dítě,“ nešťastně vzlykala. Alfadasovi jí bylo líto. Znal elfku už jako malou, ujal se jí hned po smrti její matky a stal se jejím opatrovníkem a patronem.
„To je v pořádku Elleanthas. Nezlobím se na tebe. I já sám bych byl zmatený, kdybych tě přistihl, například, s Lauranou dělat něco, co se na naše poměry nesluší,“ usmál se na ni.
„Ale proč zrovna její bratr?“ nechápavě zavrtěla hlavou.
„Miluji ho. Byl jsem jím uchvácen ještě před tím, než jsem ji stačil poznat.“
„Do něj? Ale on je její pravý opak. Chladný, nepřátelský, ostatní elfové se mu ve strachu vyhýbají,“
„Neznáš ho. Připouštím, že tak možná na ostatní působí, ale ve skutečnosti je milý, chápavý, něžný a laskavý.“
„Ne. Jen si hraje na laskavého. Varuji tě, můj králi a pane. Jednoho dne zradí. Nemiluje tě. On není schopný lásky.“
„Mlč!“ křikl na ni, „ Jak se opovažuješ ho přede mnou urážet? Jak se vůbec opovažuješ něco takového vyslovit! Ty, jen obyčejná poloviční elfka.“
„Promiň, nechtěla jsem tě naštvat,“ pípla tiše, ale uvnitř ní samé pukalo její srdce vztekem a žalem. Alfadas se strefil do jejího nejcitlivějšího místa v srdci. Nesnášela své poloviční lidství. Proto se nikdy nemohla stát plnohodnotnou elfkou. Nikdy nemohla dosáhnout jejich vzrůstu, elegance, povahy a přesně to ji rozčilovalo a rozesmutňovalo
„Raději se vrátíme, než se nás vydá hledat,“ smířlivě jí řekl a zvedl se. Její slova ho celou cestu zpátky hlodala v hlavě. Věděl, že ostatní se ho bojí, ale neznal důvod. Lauren nebyl zlý. Nebyl ani ten, kdo by ho zradil. Miloval ho natolik, že zradil vlastní sestru, aby s ním mohl být.
Když se vrátily do tábora, už se stmívalo. Lauren jim vyšel naproti s nevyslovenou otázkou v očích. Bál se, aby je Elle neprozradila, ale ona si jen sedla k ohni a začla jíst sušené ovoce. Musel ji neustále pozorovat. Něco na jejím chování se mu nelíbilo, i když ho Alfadas ujistil, že nic nikomu nepoví. Vyhnal veškeré znepokojivé myšlenky z hlavy a, stejně jako jeho společníci, se pustil do jídla.
Dalšího dne se vydali přes hory Ztracených. V bájích se o nich vyprávělo jako o horách, kde bloudily ztracené duše mrtvých poutníků, kteří už nikdy nenašli cestu z hor. Takový název jim dali lidé, ale v elfštině jejich název, Ampasatoriels, znamenal, „hory, které sahají až k nebesům“.
U jejich úpatí vydal Alfadas rozkaz sesednout z koní.
„Koně už dál nemohou. Přes hory se musíme dostat po svých,“ oznámil jim.
„Co naše zásoby?“ zeptal se Lauren.
„Může je nést Canis,“ pohlédl na Elle a ta jen mlčky kývla.
„Nemůžeme se přece dostat k trpaslíkům včas. Jen cesta na koních tam trvá skoro dvacet dní. Pomysli navíc na to, jaká je na vrcholcích těchto hor zima. Nejenže se k nim nedostaneme včas, ale také navíc umrzneme,“ zapřemýšlel se Lauren.
„V tom případě není jiné možnosti,“ zamyšleně pronesl a vytáhl zpod bavlněné tuniky malou píšťalu s ornamenty ohně, kroutícími se mezi otvory.
„To snad nemyslíš vážně!“ vyjekla trochu vyděšeně Elle
„Jak jsem řekl, není jiné možnosti,“ opakoval svá slova a zapískal pár velice vysokých tónů. Chvíli se nic nedělo, až pak najednou obloha ztemněla, země se zatřásla a z blízké houštiny vylezl mladý chlapec s ohnivými vlasy, opálenou pokožkou, fialkovýma očima a zcela nahý.
„Alfadasi slíbils, že to nikdy nepoužiješ!“ vykřikla elfka a vyděšeně o několik kroků ucouvla. Její vlk za ní jen tiše kňučel.
Chlapec na rozdíl od ní udělal pár krůčků vpřed a pak se radostně rozeběhl k Alfadasovi a skočil mu samou radostí kolem krku, až ho povalil na zem.
Lauren, dosud zmaten jejich konverzací, najednou ožil a tasil meč.
„Alfadasi, mě se tááák stýskalo!“ jásavě vykřikoval chlapec a jeho hlas zněl neuvěřitelně dětinsky. Bez ustání elfa objímal.
„Hodný. Moc hodný kluk,“ snažil se ho Alfadas uklidnit a hladil ho po rozježených vlasech, spadajících v dlouhých pramíncích k ramenům.
Laurenovi začala docházet trpělivost. Ten divný kluk se jeho milého dotýkal až příliš.
„Odstup od něj!“ naštvaně křikl a napřáhl meč.
„Chceš se prát?“ zbystřel chlapec.
„Klid, Baldore, nikdo se nechce prát,“ zamračil se Alfadas Laurenovým směrem.
„Baldore?“ zpozorněl Lauren a zbraň v jeho ruce se trochu sklonila k zemi.
„Ale to přece ve starém jazyce znamená-,“
„Ano, vládne ohněm nebo také vládce ohně,“ doplnil ho Alfadas.
„Netvrď mi, že takový prcek dokáže ovládat oheň,“ zasmál se Lauren jízlivě.
„Vzhled klame,“ tiše pronesla Elle moudře a snažila se přitom být, co nejméně nápadná.
„Naprosto správně,“ pochválil ji Baldor. V tu chvíli jeho hlas pozbyl jakoukoliv dětinskost. Naopak nabral na hloubce a začal působit hrůzostrašně.
„Baldore!“ snažil se Alfadas o výhružný tón, ale moc mu to nešlo. Chlapec se na něj jen bláhově ušklíbl.
I jeho oči se změnily. Fialová ztemněla, zahořel v ní zvláštní žár a zorničky měl svislé. Na těle i obličeji mu začaly vystupovat šupiny, postupně přecházející všemi slunečními a ohnivými barvami, od temně rudé, přes jasně oranžovou, k zářivě žluté až zlaté. Jeho tělo se zvětšilo, zmohutnělo, krk se mu prodloužil, končetiny se změnily ve smrtonosné pařáty s dlouhými drápy. Když se kompletně přeměnil, všichni mohli obdivovat jeho nádherný vzhled draka.
Veliké tělo s překrásnými šupinami tvrdšími než diamant v barvách západu slunce, ohně a krve, měnilo odstíny s každým pohybem. Linie páteře, od začátku dlouhého krku až ke špičce ocasu byla pokryta špičatými bodci. Na konci krku seděla veliká hlava s fialovýma očima plnýma žáru, škodolibosti, moudrosti a překvapivě i dětské radosti.
Tlama plná dlouhých špičatých zubů, byla zavřená, jen dva nejdelší špičáky lehce přesahovaly přes okraj mordy, vzbuzovaly respekt a lehkou nechuť poznat majitele těchto zubů zblízka.
Krátké, silné nohy, zakončené prsty s dlouhými zahnutými drápy, se pod vahou těla, zarývaly do půdy. Obrovská rudá, kožnatá křídla měl poklidně složeny u těla.
Promluvil a jeho hlas byl hrůzostrašný.
„Pořád se chceš prát, elfe?“ zasmál se hlubokým hrdelním smíchem. Lauren vyplašeně ucouvl, když kolem jeho hlavy prolétl ocas se smrtonosnými bodci na konci. V porovnání s Baldorovou velikostí si připadal velice nepatrný.
„Alfadasi, jak jsi k tomuhle přišel!?“ kývl hlavou směrem k drakovi a peprně zaklel ve starém jazyce, jakmile uhnul malé ohnivé kouli, kterou k němu Baldor vyslal, spíše ze škodolibosti, než s úmyslem ublížit.
„Můj otec ho získal, když zabil jeho otce, obávaného Ragnoga, který vedl dračí vojsko proti elfům. Chtěl z něj udělat zbraň. Nepřišlo mi správné nechat ho v otcových rukou, kde by zažil jen trýzeň a smutek. Draci jsou stejní jako my, Laurene. Neměli jsme právo s nimi bojovat a téměř je vyhradit. Nejsou to zvířata!“ začal se bránit.
„Ale ani elfové, lidé a trpaslíci!“
„To pořád není důvod k tomu, abychom je zabíjeli. Máme být od lidí odlišní naší láskou k přírodě a úctou k životu, ne být jako lidé, kteří donutili lesní nymfy stáhnout se z jejich lesů a tu hrstku, která přežila jejich útoky, zotročit jako služky a nevěstky. Stejné je to s draky. Naši předci je uctívali, vážili si jich jako vládců oblohy a ohně. Jejich moudrost znal celý elfský svět. Dříve jsme nevedli boje, nezabíjeli jsme. Není snad barbarské zničit celý druh, jen kvůli sobeckosti ostatních?“ vyjel na něj. Nelíbilo se mu, že Baldora nebere jako sobě rovného.
Otočil se k Laurenethasovi zády a objal draka kolem krku. Baldor mu lehce položil hlavu na rameno a šťouchl ho do tváře nosem.
Alfadas se o něj staral, co se vyklubal z vejce. Dával mu veškerou lásku a pozornost. Nikdy ho neuhodil, ani mu jinak neublížil. Neměl v úmyslu zotročit ho a udělat z něj jen zvíře. Viděl v něm bytost vyšší než elf, stejně jako v něm viděl ještě dítě. A přesto Baldora rozesmutňovalo, že jednoho dne Alfadas zemře a on Baldor, jediný syn vládce draků a divoké dračice z hor, zůstane sám ještě po mnoho tisíciletí.
„Odcházím!“ prohlásil Lauren rozhodně po několika dnech cesty na dračím hřebu, společně s ostatními, a pozorování Baldora, jak se k Alfadasovi pořád tulí, nyní už v lidské podobě. Nikdy by to nepřiznal navenek, ale uvnitř ho sžírala nenávist a vztek a žárlivost.
„Kam?“ zpozorněl Alfadas.
„Sejdeme se u trpaslíků,“ odsekl mu. Musel si nechat všechno projít hlavou. I když je teď spojoval slib lásky, nebyl si jistý budoucností jejich citů. Měl pocit, jakoby Alfadasovi city ochably. Všechno, co udělal, od příchodu té zubaté, oheň plivající příšery, bylo špatně. Sbalil si své věci a hlavou se mu honily nejčernější myšlenky. Podíval se na svou lásku a na okamžik ho napadlo, že je to zřejmě naposledy, co ho vidí. Pro oba by bylo lepší, kdyby jejich vztah skončil. Zahnal nutkání políbit ho.
„Alfadas bude s tím monstrem šťastnější,“ pomyslel si trpce. S nevětší pravděpodobností si s ním král elfů celou dobu jen hrál, namlouval sám sobě. Hrál si s ním a přitom se mu za zády společně s drakem smáli, jak je hloupý, stejně jako jeho sestra Laurana.
Ano, toto byl konec. Konec velké lásky, v kterou doufal. Konec jeho cesty za štěstím. Otočil se k odchodu a hodlal zapomenout. Zapomenou na vše, co doteď prožil ve službách a v loži svého švagra.
Aniž by o tom věděl, celou cestu, dokud nezmizel v mlze, ho doprovázel Alfadasův zraněný pohled. Pohled a nevyslovené přání, aby ho neopouštěl. Aby ho nikdy neopustil.