Změna našich srdcí 3, Že by konečně normální člověk?

Kdyby tady nebyla taková kosa, neřeknu ani půl slova, ale tohle? Lituju, že jsem se kdy probudila. Chci pryč. Tma, vlhkost, zima... horší sestavu jsem v životě nezažila. A navíc už tady není takový hluk, jaký býval tam, kde jsem bývala předtím... chybí mi lidi. Mimochodem, normální lidi. Z mé vesnice. Rodiče, sestra, kamarádi... kde jsou? To se nikdo nepokouší mě zachránit? Nebo si myslí, že jsem mrtvá?

Ano, matka si to jistojistě myslí. Nikdy mi nedala šanci se předvést, co ve mně je. Nikdy do mě nevkládala tolik nadějí jako do Lin, prostě mě úplně přehlížela. Táta byl jiný. On mě měl opravdu rád. Ale když se dozvědí o smrti Lin, automaticky budou považovat za mrtvou i mě. Já jsem ta slabá, co nic nevydrží a co pořád brečí a bojí se. Já jsem ta, co by nemohla ani za nic přežít. Tak proč se namáhat a doufat v to, že žiju? Přesně tak. Jasně, jen si zoufejte nad smrtí ségry a na mě se vybodněte! Mě je to ukradený, konec konců, chovali jste ke mně vždycky takhle.
Jediná babička mě chápala. Ona prý zažila úplně to samý. Já jsem jí zezačátku věřila, ale přece jen jsem dospěla. Vím, že mě chtěla jen utěšit... stýská se mi po ní, stýská se mi po sestře. Chci domů, za tátou, do tepla. Chci, abych se objevila doma, v mojí měkoučké posteli, s kočkou v náručí a před sebou chci mít čaj. A nebo radši saké, to pomáhá na nervy.

No, vypadá to, že už fakt umírám. Mé tělo mi připadá strašně těžké a všechno mě bolí. Nemám moc na výběr. Jediný způsob, jak se odsud dostat, je smrt. A tase jaksi odmítá dostavit. Už mě to nebaví.

Někdo vstoupí do místnosti a mě znovu oslepí to nepříjemné světlo. Pokouším se zvednout ruku, abych si zaclonila oči, ale marně, vůbec s ní nedokážu pohnout, natož ještě zvednout k očím. Ten někdo přijde ke mně a já už se v duchu loučím se životem. Když už si mé oči konečně malinko navyknou tomu ostrému světlu, dokážu rozeznat, kdo sem přišel. Je to ten červenovlasý kluk, asi starý jako já. Já vím, že tohle není vhodná doba, ale je... nádherný. Velké oči s červeným nádechem, krásnou tvář a jemné rysy, vyhlíží příjemně a dokonce i jeho hlas je jemný a něžný. Klidně na mě mluví a obvazuje mi levou ruku, kterou jsem si už před mým nástupem do tohohle vězení zlomila. Má ladné pohyby a zachází se mnou alespoň jemně a ne jako jejich vůdce a ten maskovaný idiot.

Když trošku otevřu oči, všimnu si, že se tváří dost znepokojeně.
„Řekni mi to na rovinu. Máte vůbec někdy v úmyslu mě pustit?“
„Nevím, co s tebou chce vůdce dělat.“ Aha, dost šikovně se vyhnul odpovědi. To bude nějaký inteligent.
„A proč ode mně chce vůbec informace, když pochází ze stejné vesnice, jako já?“ vyštěknu na něj trošku hlasitěji, tedy šeptem, jelikož jsem po tom dlouhém nemluvení ztratila hlas. On se na mě zamyšleně podívá a když náš pohled trvá pět vteřin, uhne očima jinam a dále se věnuje ošetřování.
„Nemám tušení. Neznám jeho úmysly. Tady mi nikdo nic neříká a když už, tak se to dozvím jako poslední.“ nevím, ale mám takové tušení, že ten mladík si tady stěžuje. Malinko se pousměju nad tou představou. To si tady přišel popovídat?
„Tak fajn, je mi jasný, že umřu.“ hlas se mi zase zadrhne a do očí mi opět vhrknou štiplavé slzy. Myslím, že mě nevidí, takže raději nemluvím, aby to na mě nebylo poznat.
„To nevíme... nikdo z nás. Řekl bych, že ani vůdce. Já osobně si myslím, že by tě byla škoda.“ řekl mi mile a usmál se. Potom vstal a odešel.

Mám pocit, že se červenám. To snad není možný, tak já jsem na smrtelný posteli, tedy v mém případě asi ve smrtelné kobce na smrtelné (a studené) zemi a ještě se tady z fleku zamiluju. Skvělý, paráda, úžasný....
Ironicky řečeno. Co teď mám jako dělat? Zbývá mi jedině doufat, že to myslel vážně a že mě pouze neuklidňoval. Vážně mám teď o něco větší chuť žít než předtím.
Zvláštní, co dokáže jedna větička udělat s vaším životem.
Tebe by byla škoda...
Tuto větu si zapamatuju až do konce svýho ubohýho života. A mám pocit, že by to snad nemuselo být tak hrozně brzy... jsem já to ale optimista, co?

„Kde jsi byl?“ zeptá se Sasoriho Kisame a malinko se zazubí.
„Co je ti do toho?“
„Ale vůbec nic...“ žralok se tentokrát zaculí a očima se podívá na strop.
„Hele, potřebuješ něco?“
„Klid, Sasori, pouze se tě na něco ptám.“
„Byl jsem za Akai....uhm... za tou holkou dole.“
„Jo tak Akai? Hmmm....“
„Nech toho, Kisame, chováš se jako dítě.“ červenovlasý se pochopitelně musel bránit.
„A čeho? Jak vůbec víš její jméno? A mimochodem, proč jsi za ní byl?“
„To jsme u výslechu?“
„Ale ne, jen se starý kámoš zajímá.“
„Tak fajn, kámoši, v tom případě se dohodneme. Ty mi dáš pokoj a já tě nezabiju, ano?“ odsekne mu nepřívětivě loutkář a uraženě odkráčí z místnosti.