Změna našich srdcí 1, Seznámení

Slyšela jsem výbuch a mohla jsem být klidná, jak jsem chtěla, stejně jsem zpanikařila. Všichni okolo mě byli na kousky. Slyšela jsem smích s nádechem šílenství, výbuchy, výkřiky, plné bolesti, ale i ty vítězoslavné se sem tam ozývaly. Vsadím se, že patřily nepřátelům, co na nás útočili. Všude okolo byla krev a mrtvá těla. Klopýtala jsem a přes hořké slzy v očích jsem neviděla na cestu. Najednou jsem o cosi zavadila.

Spadla jsem na zem, chvíli tak zůstala a přemýšlela o tom, zda se mám zabít. Potom mě přemohla zvědavost a mně se naskytl pohled na překážku, o kterou jsem tak šikovně zakopla. Moje sestra… V obličeji měla hrůzu smíšenou s překvapením, její oči byly zcela nevidomé. Hleděly zpříma do toho krásného nebe, modrého, kde ptáci bezstrastně létali. Dech najednou nechtěl ven. Ani slzy jsem už nedokázala vytlačit napovrch. Cítila jsem tupou bolest a ne ostrou… chtěla jsem, aby to bolelo víc. Dost na to, abych zemřela, ale věděla jsem, že tohle by mi sestra neschválila.

Jsem mladší ze dvou sester, jmenuji se Akai. Moje sestra se jmenovala Lin. Milovala jsem ji, ona mě chránila, vycházely jsme spolu přímo obdivně. Samozřejmě jsme se sem tam rvaly jako psi, ale to je tak všechno. Doprovodila mě na akademii, když jsem byla malá, trénovala mě, tolik mě toho naučila… Společně s rodiči pocházíme z deštné vesnice. Jsem hodně dobrá Kunoichi a umím léčit, ovšem mám se ještě hodně co učit.

Můj výkřik prořízl náhlé ticho jako nůž, potom jsem ztichla a teprve si uvědomila svůj pocit. To zoufalství, osamělost, strach, smutek a rozčarovanou na mě silně dolehly. Poslední, co jsem uviděla, byly jakési černé pláště. Bylo mi jasné, že umírám, byla jsem tak unavená… a ještě, těsně před tmou, jsem ucítila čísi překvapivě jemné ruce a tvář, která připomínala ženu. Nebyla to žena, ale muž. Mladý, pěkný muž. Ale nejspíše se pletu. Vždycky jsem si přála, aby takhle vypadala moje láska, tak jsem ji těsně před smrtí objevila… no paráda. Sotva někoho najdu, zemřu. Skvěle, zákon schválnosti je neúnavný… a mě dostihl právě včas.

Pořád mám zavřené oči, ale pod sebou už necítím to vlhko, tu lepkavou rudou a vzácnou tekutinu. Dokonce bych odpřisáhla, že cítím příjemné teplo. Slyším jakési hlasy… sotva je rozpoznám, ale jeden zní jemně, druhý hrubě. Až moc… i když jsem v bezvědomí, cítím strach? No propána, na co já ještě nepřijdu…
„Je hezká…“ tentokrát jsem už slyšela. Byl to ten jemný hlas, hrubý si jen odfrkl a řekl cosi o tom, že stejně zemřu. Jsem nanic… Tohle jsem slyšívala od rodičů v jednom kuse… a dokonce i teď, když mě nebezpečně píchá u srdce, bolí mě snad všechny končetiny, hlava mi třeští, jako bych celý večer pila saké, cítím slzy.
Ano, já jsem takový ten uřvánek, co brečí i u pohádky pro děti. V jednom kuse brečím. Sestra mě napomínala, právě slzy a city mě prý dělají slabou… Sestra… vzpomínám si na její oči, na její křehké, mrtvé a zcela polámané tělo… znovu mě zamrazilo v zádech a to i přesto, že tam, kde jsem v tuhle chvíli, je teplo. Ani nevím, kde jsem, takže, co takhle to zjistit? Proč ne? Už nemám co ztratit. Na životu už mi nezáleží… Proč bych nemohla ukázat těm lidem, že jsem naživu? Proč? Odpovím. Jsem příliš velký zbabělec. Neotevřu oči, nechci vidět ty lidi, co mi zabili sestru a přátele. Ne. Ať si trhnou.

„Mistře Sasori, co s ní bude?“ ozvalo se z dálky, byl to takový veselý a živý hlas. U mě, až moc blízko, že jsem sebou málem trhla, se ozval další:
„Nevím, má rozsáhlá a vážná zranění… stejně nechápu, proč ji tady máme. Ještě něco, Deidaro?“ Hm, tak Deidara, jo? Určitě milý chlapík, že bych se koukla? Ne! Jak jsem už řekla, ať si trhnou. Sasori, to byl určitě mladý muž, ale jeho hlas vyzníval znuděně a unaveně. Další takový, jako můj otec… malinko jsem se pousmála nad vzpomínkou na otce. Toho jsem měla celkem ráda…

Někdo vedle mě seděl, určitě. Leželo se mi děsně nepohodlně, ale neodvážila jsem se pohnout ani o milimetr, co kdyby si toho ten člověk všiml? Beztak nějaká hlídka, copak, snad nemají strach, že zdrhnu? Ha ha. A jak asi? Nemůžu se hnout, všechno mě bolí. Dobře, dost fňukání, prostě vydrž. Nevím, jestli byla noc nebo den, ale když byl den, pravidelně sem chodil ten člověk, Deidara. Když byla noc, nikde nikdo.

Takže asi noc byla. Nikdy jsem nebyla nejsilnější, ale mozek používám celkem často. A proto mě kluci nechtěli. Jsem malá a křehká. Někdy se bojím, že se rozsypu na kousky. Štve mě, jak vypadám. Nenávidím se za to. Moje vlasy mají divný fialový odstín. Na akademii se mohli všichni potrhat smíchy. Idioti… Lin mě zachránila a ještě se jim vysmála. Ona alespoň vypadala jako normální člověk. Celkem vysoká, nádherné modré oči, lesklé a živé vlasy, šťastný obličej, odhodlání, pevné pěsti, síla, šikovnost… Ach jo, tolik jsem chtěla být jako ona… a přitom by si myslel pouze blázen, že jsme my dvě sestry. Vůbec jsme si nebyly podobné…

Nejspíše už svítalo, protože jsem uslyšela zpívat ptáčky, ta nádherná, bezstarostná a křehoučká stvoření. Vždycky mě rozveselili, ale dneska marně. Už mě štvalo mít zavřené oči, ale víčka jakoby vážila tunu a tělo jakoby odmítalo poslouchat mé rozkazy. Šíleně mi to lezlo na nervy. Ten někdo odešel. Nepromluvil na mě ani slovo, kdo to byl? Určitě ne ten, kdo se ptá na můj zdravotní stav. Ten je ukecaný, i když jsem ho ještě neviděla a ani nepoznala. Bohužel, mám takový pocit, že jim nejde o nic jiného, než mě mučit. Chtějí ze mě dostat informace? Znovu se zopakuji: Ať si, sakra, trhnou. Já nikomu nevyhovím, když nakonec jenom zhebnu! Nejsem ořezávátko, zatraceně!

Ach jo. Byla jsem tak rozčarovaná, že jsem otevřela oči a zprudka se posadila na posteli. Mezi těmato dvěma pohyby jsem stačilo toho ubožáka, co byl vedle mě, pořádně ztlouknout pěstmi. Sorry… ale já už nemíním dělat mrtvého brouka. Sakryš, že by se ve mně probudila ségra? Jejda… tak to je se mnou amen už teď. Ten někdo se právě sbíral překvapeně ze země, zjevně v šoku. Měl oranžovou masku, připomínal svým vzhledem lízátko… tomuhle jsem se prostě musela upřímně zasmát. Prý lízátko!

No jo, smích mě hned přešel. Sice, ten malý mužíček zdrhal jako o život, ale to jsem nečekala, že někoho přivolá. Doběhl blonďatý kluk, potom se za ním objevil jako přízrak červenovlasý kluk a nakonec dva, jeden s maskou a nevraživým pohledem a druhý s bílými vlasy, s úsměvem od ucha k uchu. Trošku jsem se toho posledního zalekla. Měl na sobě krev. Jakoby pro sebe tu krev vysvětlil. „
Ten idiot mě vyrušil zrovna uprostřed modlení, k****n jeden *****!“ zaječel pronikavě a já jsem sebou cukla ještě více. On… a modlení? Nechtěla jsem vyprsknout smíchy, ale neudržela jsem se.
„To protivný mrně se ještě směje?“ uchechtl se pobaveně bělovlasý a napřáhl se svojí kosou. Zmlkla jsem jako na povel a zavřela okamžitě oči. To bude bolet. Místo mého výkřiku a bolesti jsem uslyšela dopad na zem a smích.
„To máš za to vyrušení.“ Odůvodnil znovu bělovlasý svůj útok na pochodující lízátko, které slepě zdrhalo pryč…
Seděla jsem bezbranně na posteli, či co to bylo a hleděla na všechny ty lidi. Vypadali divně… jeden z nich promluvil jemným hlasem. Za nimi stál černovlasý, středně vysoký muž. Taky zněl malinko znuděně a unaveně, ale přesto mi zněl velice mile… jeho oči… svítily rudě. Sharingan? A sakra… tak teď jsem na tom opravdu dost zle…
„Co s ní chcete dělat? Nechápu, proč je tady. Umírala. Tak proč jsme ji nenechali? Bude nám na nic.“ No tohle! Jemný hlas a úžasný vzhled mu nechybí, ale taktnost a citlivost teda jo! Jednu mu natáhnu, ještě jednou něco takového-…
„Nejspíše ji máme kvůli informacím. Co myslíš?“ ušklíbl se blonďák a protočil oči. Zatím se mužíček, co vypadá jako lízátko, vrátil. Nechtěla jsem si to přiznat, ale měla jsem neskutečný strach… snad jsem kvůli tomu i chcípla, nebýt dalšího hlasu.

„Nechte ji být, vy barbaři, proboha, vždyť je sotva naživu! Probudila se a vy děláte takový povyk, hysterky!“ Modrovlasá žena se mě úžasně zastala. Byla jsem jí hrozně vděčná… když všichni odešli, samozřejmě se to neobešlo bez protestů.
„Odkdy nám rozkazuje ženská, sakra?“ zamrmlal bělovlasý muž s kosou a vztekle nakopnul toho, co byl před ním a bohužel to znovu schytal chudák oranžový mužíček. Začínalo mi ho být i líto.
Žena si sedla vedle mě. Nervózně jsem se pousmála.
„Měla by sis ještě odpočinout. Čeká tě hodně bolesti.“ Vyjekla jsem.
„Ne! To ne! Co jsem udělala?“
„No, věř mi, já jsem byla proti… ale vůdce na tom trval.“
„Vůdce? A kde to jsem?“
„V sídle Akatsuki. A nejspíše ti ta informace bude k ničemu, asi se odtud… už nikdy nedostaneš.“