Zlatá rybka 2

Akio se probudil s prudkou bolestí hlavy. Rozhlédl se kolem sebe, ale nedařilo se mu zaostřit. Čím více se snažil něco vidět, tím více ho bolela hlava. Zavřel oči a snažil se klidně přemýšlet. Co se vlastně stalo? Vzpomínal si, že najednou začal řidič divně kličkovat, a pak rána, po které si už nic nepamatoval. Opatrně se dotkl své hlavy a ucítil něco lepkavého. Zděšeně rukou ucukl a otevřel oči. Tím si způsobil snad jen větší bolest. Navzdory bolesti shlédl svým rozostřeným zrakem na ruku a spatřil něco rudého. Krev, pomyslel si okamžitě. Stejně tak dobře si uvědomoval, že se musí dostat ven z auta.

O hodnou chvíli později s potěšením zjistil, že nemá nic zlomeného, a ani neutrpěl žádná vážnější zranění. Chvíli bojoval s klikou u dveří. Když se odmítaly pohnout, prudce do nic vrazil. Odměnou mu bylo to, že se otevřely a on překvapeně vyletěl z auta.
„Au." zasyčel sám pro sebe, když dopadl na silnici. Pak sebral zbývající síly a vyhrabal se na nohy. Musel se zachytit auta, aby nespadl, neboť se mu podlamovala kolena. Došlo mu, že by měl zjistit, co se stalo se řidičem. Když sevřel kliku dveří od řidiče, zůstaly mu v ruce. S údivem je odložil stranou a pohlédl na řidiče.
„Pane? Jste v pořádku?" ironická otázka, pomyslel si Akio, když viděl řidiče bezvládně viset v pásech. Akio se muži symbolicky snažil nahmatat tep. Nic. Řidič to měl za sebou. Nechal auto autem a tápal po příčině nehody. A nemusel hledat dlouho.

Do taxíku nabouralo jiné auto. Spíše autobus. Ale ne ledajaký. Akio na boční stěně autobusu uviděl pečlivě udělaný nápis Goldfish. Akiovi klesla brada. Byl na cestě k polohluché babičce a najednou do jeho taxíku naboural autobus jeho nejoblíbenější kapely! Nemohl uvěřit svým očím. Ale v okolí panovalo ponuré ticho a Akio se obával toho, co by mohl nalézt. Nejistě se vydal po boku autobusu. Náhle za sebou zaslechl kašlání. Jako na povel se otočil a uviděl někoho ležet na zemi. Bylo mu jedno, kdo z kapely to byl, ale měl radost, že někdo přežil a není tu sám. To bylo důležité. Ale když došel na vzdálenost asi dvou metrů, poznal, s kým má tu čest. Nezaměnitelná kožená bunda a vysoké boty. Byl to zpěvák Kaoru. Akio najednou nebyl schopen pohybu. Jen tam tak stál a zíral na chlapce ležícího před ním.

„Budeš tam jenom tak stát? Nebo mi pomůžeš vytáhnout ostatní?" obořil se nevrle Kaoru upírajíc své mechově zelené oči na mladšího chlapce.
„Jsou všichni v pořádku?" otázal se Akio.
„To asi nevim ne? Měl jsem co dělat dostat se otamtud sám!" zavrčel zelenooký. Pak se zvedl a zakřičel do autobusu: „Renzo! Michio! Takeo! Žijete?"
Odpovědí mu bylo slabé zasténání. Pak skočil dovnitř a zmizel Akiovi z dohledu.
Najednou se z autobusu opět vynořila Kaoruova hlava s hnědými vlasy.
„Hodláš tam zírat ještě dlouho?" když mu mladík neodpověděl, obrátil oči v sloup a znovu zmizel. Než se Akio stačil rozpohybovat, tak už Kaoru tahal z autobusu blonďáka. Akio v něm okamžitě poznal bubeníka Renza. Náhle si vzpomněl na svou sestru. která měla Renza nejradši na světě, a také na jejich kamarádku Yone, která měla vždy plno šílených nápadů a humoru. Za Kaoruem klopýtal Takeo, mladík s červenýma vlasama, a automaticky podepřel Renza z druhé strany.

Když se všichni tři dostali ven, posadili Renza na zem. Oba chlapci k němu okamžitě zaklekli.
„Vzpamatuj se Renzo..." začal Kaoru. Akio měl neblahé tušení, že je něco špatně. Renzo se celý třásl a po tvářích se mu koulely slzy. Modrooký Akio přiběhl k trojici chlapců.
„Co se to tady..." snažil se zjistil, když se najednou zvedl Takeo a odvedl ho kousek stranou.
„Poslouchej...Michio to...schytal." zašeptal a Akiovi neušel smutný podtón v jeho hlase. Ať se stalo cokoliv, rozhodilo to i srandistu Takea. Vtom to Akiovi došlo.
„Cože?!" rozkřikl se. Takeo ho umlčel rychlým gestem.
„Nechápeš to? Natáhl prostě bačkory." objasnil mu Takeo. Oba mladíci stojící stranou za sebou zaslechli vzlykání. Samozřejmě Renzovo. Bylo to pochopitelné, vždyť přišel o bratra.
„Michio, Michio! Bráško, proč?" naříkal Renzo. Kaoru se ho snažil utěšit, ale blonďatý bubeník nebyl k zastavení. Akiovi to rvalo srdce.

Po chvíli se Kaoru zvedl od svého naříkajícího kamaráda a připojil se k Akiovi s Takeem. Ruce vrazil hluboko do kapes a netečně se zastavil kousek od nich.
„Hej, smrkáči?! Co jsi zač?" Akiovi pomalu docházelo, že Kaoru není tak milá osoba, za kterou se vydával.
„Nejsem smrkáč. Je mi sedmnáct a jmenuji se Akio." ohradil se mladík.
„Ahá! Takže pán je dospělý!" zasmál se Kaoru a založil ruce na prsou.
„To netvrdím, ale není mi pět, abych byl smrkáč." utrousil Akio a byl nemile překvapen z Kaoruovi pravé osobnosti. Uvědomil si, že je někde v pustině s ubuleným Renzem, Takeem a Kaoruem, který by ho nejraději zabil.
„Dost kluci! Nejdůležitější je dostat se odsud, hádat se můžete potom." Takeo, který mezi ně vstoupil, měl samozřejmě pravdu.

„Tak fajn. Padáme odsud." rozhodl Kaoru a tahal Renza na nohy.
„Né! Nemůžeme tady Michia nechat!" vzlykl Renzo.
„Ty idiote! Je mrtvej! Teď se odsud musíme dostat my!" Kaoru zrovna neoplýval trpělivostí, ale opravdu neměl křičet na tak citlivou osůbku, jakou byl Renzo. Za následek to mělo, že se bubeník rozvzlykal ještě více.
„Pak tady teda zemřu se svým bratrem!" rozkřikl se skrze slzy a svalil se na zem a stočil se do klubíčka. Akio vyrazil mezitím směrem ke Kaoruovi. Už měl připravenou peprnou poznámku, ale Takeo mu položil ruku na rameno.
„Počkej. Nejdřív poberem nějaký věci a až budem vyrážet, přesvědčíme Renza a uklidníme nerváka." hlavou pokynul směrem ke Kaoruovi. Akio uznal, že Takeo má pravdu. I on se mu jevil jinak než na pódiu. Ve skutečnosti byl vážně chytrý. Akiovi na pódiu připadal jako poskakující blbeček s baskytarou.

Zanedlouho Takeo a Akio nashromáždili několik věcí, které jim připadaly nezbytně nutné. Když Akio pokládal na hromadu lano a lékárničku, zabloudil pohledem k dvojici mladíků. Renzo se stále choulil na zemi jako hromádka neštestí a Kaoru se nad ním tyčil s přísným výrazem ve tváři.
„Můžeme vyrazit." prohlásil Takeo a vykročil k Akiovi.
„Díky za pomoc. Myslím, že...jsi celkem...fajn." pronesl Takeo směrem k Akiovi, který se začervenal.
„Ehm...děkuju...ty taky." Akio se usmál a rychle se odvrátil, aby Takeo neviděl, že se červená. Najednou si uvědomil, jak krásné má Takeo oči. Takové zelenomodré. Ten krásný okamžik přerušil až Kaoru, který se k nim řítil. Kaoru se zastavil a zaujal postoj, o kterém si myslel, že je opravdu drsný.
„Jdeme! Hugo, vezmi ty věci." Kaoru pokynul směrem k hromádce věcí.
„Hugo?!" Takeo a Akio se na sebe s údivem podívali.
„Jestli chce jít s náma, tak bude Hugo." pravil Kaoru a ukázal na Akia. Akio konečně pochopil, že je řeč o něm.
„Jmenuji se Akio." zdůraznil modrooký.
„Koho to zajímá?!" utrousil Kaoru a rozhodil rukama.

Takeovi se mezitím povedlo zkrotit naříkajícího Renza a přivedl ho k ostatním.
„Kudy vyrazíme?" otázal se Kaoru.
„Myslím, že bychom měli jít tudy." pravil Takeo a ukazoval směrem do pustiny.
„Takeo, to je logika! My tady máme silnici, ale půjdeme do divočiny!" poznamenal ironicky a klepal si na čelo. Takeo se okamžitě dal do výkladu důvodů, proč jít podle něj. Kaoru stále protáčel oči a vzdychal, aby dal Takeovi jasně najevo, jak špatný nápad to byl. Napadlo ho tedy, že by se mohli rozdělit, ale po chvíli nápad opět zavrhl, neboť si uvědomil, že Akio, který by nesl všechny věci, je jen jeden. Nechal tedy Takea pokračovat v jeho vědeckém výkladu a nakonec svolil.

Kaoru s ďábelským výrazem ve tváři nakládal Akiovi na záda stále více věcí. Zanedlouho si Akio připadal s tím nákladem jako osel. Akio byl trochu zklamán, že mu Takeo nepomohl, ale došlo mu, že se Takeo Kaorua docela bál. A ani Akio nechtěl udělat Kaoruovi tu radost, že by škemral o pomoc.
„A teď prosím minutu ticha za Michia!" zavelel Kaoru a všichni mladíci svorně zmlkli. Rozprostřelo se hrobové ticho, které bylo rušeno tichými vzlyky Renza. Pak se Kaoru otočil a naznačil ostatním, aby ho následovali. Pomalu ale jistě skupinka čtyř chlapců vyrazila do pustiny. Netušili, jaká dobrodružství ještě zažijí a také jak jim všem tohle setkání změní životy.
„Sayonara, Michio!" vykřikl Kaoru a ostaní se po chvíli přidali také.