Život Kazukiho 1.část Svoboda

Už to víc nesnesu,= rodiče. Pořád se hádají o; majek, peníze, práci, jejich nové milostné životy a o mě. Toto je příliš na kluka v sedmnácti letech, zvlášť když jejich bitky a hádky, kdy se málem pozabíjeli, trvají už pět let. To se v mém životě odrazilo, nechci jejich život a tak se z mích nejlepší přátel, které jsem znal od narození, stáli jenom pomocné ruky, které nechápali, ale snažili se pochopit mou bolest. Trvalé vztahy jsem si nikdy nechtěl navazovat, už jen kvůli tomu, že mě děsilo, že bych svoji přítelkyni musel jednou představit rodičům. Vždy mi rvali do hlavy ´´A kdy si přivedeš přítelkyni; Synu dávej si pozor na to ať neskonči jak tvoje matka; Doufám, že nebudeš takový haj**, jako tvůj milovaný otec; To si přehnala, uvidíme se u soudu´´ a potom se jenom bouchne dveřmi, že se nestíhají vyměňovat nové. A toto je asi můj život. Život Takashima Kazukiho.

"Kazuki, půjdeš dneska ven, někam zajedeme," volal na mě Ryuu, můj přítel, který vždy dokáže utéci i ze školy jen, aby mi pomohl.
"Promiň, dneska jdu za svou advokátkou, před půl rokem mi řekla, že existuje možnost, že mě prohlásí za dospělého a rozhodl jsem se, že to využiji," doběhl mě na chodníku a já mu odpověděl poněkud záporněji, než chtěl.
"A nechceš aspoň doprovodit? A mohl bych tě i počkat a potom bychom někam zašli," dolézal za mnou. Také to neměl lehké, ale nikdy jsem mu nechtěl povídat o tom, jak své rodiče nenávidím, protože ti jeho mu umřeli velmi brzy a proto teď žije u tety.
"Nemůžu, pak půjdu velmi natěšen říct otci a matce, že chci jejich podpis. A dát mi ho musejí i kdyby nechtěli." Zaťal jsem pěsti a díval se do korun stromů, kde opadávali poslední listy ze stromů.
"Ale zítra bychom si mohli jít zahrát basket?" Namítl jsem mu, aby se usmál. Jeho úsměv je snad nejkrásnější co na škole máme, každá holka po něm jede, a když není se mnou tak se směje s nimi. A proč by ne, ty jeho kulaté čokoládové oči a světle hnědé vlasy s bronzovým leskem, byli pro každou holkou neodolatelné, k tomu je jeden nejlepší z basketbalového týmu, tak co.
"Skvělé vezmu sebou i Souta, Takeru, Akiru a ještě někoho z týmu jo?", Pověděl s nadšením.
"Ty hlavně, bez nich bych si to neužil, na pr*** dát jenom tobě je příliš nudné", začal jsem se provokativně smát, ale přátelsky, vždy se škádlíme.
"Hej klid mi víme, že jsi nejlepší," zaprotestoval a dal mi malou pěst do ramene, jako milé gesto.
"Tak fajn, zítra na hřišti u vody jo?" zavolal jsem na něj, když už jsme se od sebe vzdalovali. Kývl rukou do vzduchu a rozutíkal se pryč. Zase ty jeho kolečka kolem města, a k tomu ještě skrz park…, tam by mě nikdo nedostal, potěch přepadení ne.

Jen co jsem se dostal z úřadu s papíry, šel jsem se postavit vstříc mému osudu. Jenom, co jsem do razil do naší vily, teď už jen máminy, tak jsem ji šel vyhledat. No a kde jinde by mohla být, než v přízemním u bazénu.
"Podepiš mi to," řekl jsem ji panovačným tónem. Ležela na lehátku a popíjela martini a samozřejmě si nechávala dělat masáž nohou jejím milým sexy boyfriendem.
"Ahoj, chlapče. Ani jsem si tě nevšimla." Pověděla strnule a vychytrale, její hlas mi dělal špatně. Jak mohla, vždyť to byla ona, která vše rozvrátila, to ona začala spát s každým, s kým mohla. To ona šla jenom po penězích, aspoň že se její sen splnil.
"No ahoj, a podepiš mi to," znovu, ale nuceným milejším hlasem jsem musel požádat, lásku k ní jsem ztratil už dávno.
"Co to je?," ona se umí ještě o něco zajímat.
"Dělám jenom to, co jsi mě naučila. Otáčím se k rodině zády." S mojí větou vstala a hodila na sebe hedvábný župan. Její výraz se značně uvolnil, a už nebyla ta, co měla vše pod kontrolou.
"Ale chlapče, já myslela...," natáhla se ke mně a rukou mě chtěla pohladit po tváři, jenže veškeré ženy se mi hnusí a hlavně ona. Přerušil jsem ji tak rychle, jak jen to šlo.
"Podepiš, sama víš, že nemáš na vybranou." Její oči značně zvlhly a otočila k jejímu novému.
"Samueli, nech nás prosím," pověděla mu s bolestí, kterou ji stejně brzo vyléčí, já už proto nemám cit.
"Co se stalo s Ernestem, jo vlastně to bylo minulí měsíc že? Ponožky by se, ale střídat měli častěji?" Díval jsem se skrz její rameno, jak odchází po chodbě, jenom v těch hnusných rudých pánských úplých plavkách…, brr… .
"Kdy ses tak změnil?" -
"Kdy ty ses začala považovat za matku?" Chci podpis, ať už odtud můžu vypadnout.
"Některé tvá slova umí ranit, skus nad tím přemýšlet až budeš mít někoho opravdu rád," slzy násilně potlačila, bylo to vidět na její tváři. Když jsem byl ještě na její straně, protože jsem nevěděl, jak moc přelézá z postele do postele, tak hádky s otcem vedli k jejímu pláči a přede mnou si hrála vždy na silnou, jenže koutky ji vždy tak moc cukali, že se neudržela. Otec mě chtěl proti ní poštvat tak mi všechno řekl, nechtěl, abych za žádnou cenu žil s ní. I když se mu to povedlo, nemám chuť bydlet ani s ním, jeho teror abych šel na prestižní školu do států, skončil s basketem, který je prý jenom ztráta času a skončil kamarádství s nižší vrstvou, chudou, tím myslí Ryuu , mohl jsem ho poslat, tak akorát dopryč.
"Aspoň nebudeš bydlet s ním," vyrvali mi papíry z ruku a z druhé si vzala propisku, aby mi mohla dát podpis. Už měla napsané jméno ještě příjmení.
"Ale mám podmínku-" zastavila se.
"A to?"
"Chci mít právo ti posílat nějaké peníze a chci, tě aspoň jednou za čas vidět. Nechci se o tebe strachovat, i když to budu dělat tak jako tak." Divadlo, já už v rodinu nevěřím a ona to ví, ale chci ten podpis!.
"Dobře, máš to mít třikrát do měsíce ti bude stačit?" zeptal jsem se s touhou po kladné odpovědi, i když už jsem do předu věděl, že je to blbost.
"Minimálně pětkrát", její tón byl jasný a nezlomný, vždy byla paličatá a já chci jenom ten podpis, otec je další na řadě.
"Dohodnuto", souhlasil jsem a ona podepsala. Byl jsem tak šťastný, že jsem ji dovolil, aby mi dala pusu na tvář.
"Pozdravuj Marcose!," zavolal jsem ze dveří.
"Samuel,… teď je to Samuel," tichým hlasem, který se ztrácel mě opravila, i když jsem věděl jak se jmenuje. Jen chci, aby cítila aspoň něco z toho, do jakého světa mě přivedla s tatínečkem.

Druhý dům. Otec, měl vilu o něco menší, bylo to v jedné bohatší čtvrti, kde nechyběli velké zahrady, jezírka, a v létě rozkvetlé stromy všech barev. Otec je spíše společenský a velmi populární člověk a skvělí podnikatel. Vždy mi tloukl do hlavy, že se mu nikdy nevyrovnám, ale musím. Tlak, napětí a bolest, nic víc mi nedával. To, že mi koupil auto a postaral se o to, abych ho mohl řídit, že mi koupil motorku, že mi chtěl koupit i jachtu, nic nemění na tom, že ho budu mít rád. Sice jachetnice by se hodila na cestu kolem světa, aspoň bych se jich na nějakou dobu zbavil, ale už jen to auto a motorka bylo příliš. Koupil mi to hned po tom, co jsem byl rozhodnutý s ním žít, bylo to prý ´´děkuji´´. Jenom že jeho domýšlivost a snaha potopit mamku se mi zhnusila natolik, že se mi zhnusil stejně tak on. Momentálně si to rozdává s mladšími dívkami minimálně o deset let mladší, nějaké ty vysokoškolačky a myslím, že jsem tam viděl i jednu od nás ze školy.

Zazvonil jsem a čekal na otevření dveří, a co že mám klíč, já už se tu dávno necítím jako doma.
"Ahoj ty musíš být… ne kde máš tu pizzu?" vyvalila se na mě menší černovláska se zelenýma očima v bílém županu a sušící si vlasy ručníkem.
"Ne, já jsem syn toho starocha se kterým spíš, tak mi uhni z cesty," vyjel jsem na ni a vtrhl do dveří. Vůbec se to tu nezměnilo, kdyby měl aspoň odvahu změnit nábytek, co navrhovala matka. Krásné kaštanové dřevo, pro skleněné vitríny, velká plazma, kožená pohovka, vázy dovezené z cest z Evropy a další.
"Nezmínil se o tom, že má syna," řekla překvapená dívka.
"Tak to je prvně," hrubě jsem odpověděl a šel ho hledat a jediné místo, kde si nejraději užívá je vířivka. Otevřel jsem dveře a šel ještě chodbičkou, už jsem slyšel vířící vodu a nějakou sladkou hudbu, od kdy je on romantik. Když jsem vešel do místnosti byla všude tma jenom pár svíček, musel jsem se začít smát.
"Tak to je už moc," kroutil jsem hlavou a rukou jsem bouchal mírně do zdi od smíchu co ve mně vypukl.
"Tatínku, vážně jsem si nemyslel, že kvůli holce budeš polepen šlehačkou," znovu jsem se začal smát, když jsem ho uviděl a ta holka přiběhla ke mně a pak k otci.
"Promiň medvídku on vtrhl dovnitř, s tím že je tvůj syn", začala až fňukat.
"Co tu děláš?," otázal se na mě a schoval se za ručník.
"Taky tě zdravím. -Bude to snaží než jsme si myslel, chci jenom, tvůj podpis," přišel jsem k němu celý usmívající a podal mu papíry.
"Neumaž mi je", řekl jsem mu, když jsem viděl tu stékající šlehačku po podlaze, no potom se mi spíš začal zvedat žaludek.
"Zbláznil ses, to ti nikdy nepodepíšu!" Začal křičet přes celou místnost, chudák holka.
"To si nemyslím… Hej ty kolik, že máš let? Určitě jsi tak můj rok, takže nemáš ani osmnáct? Hm..?" Otočil jsem se k dívce, která celá zrudla a došlo ji v jakém je prů****. Nechtěl jsem hned začít vyhrožovat, jenže jsem věděl, že otec mě nenechá jenom tak odejít, a to že je více hrdý na svou morálku, reputaci a pověst než na mě, mi dává jisté výhody.
"To neuděláš," řekl s přísnou hlavou a ani zmínkou váhavosti.
"Pravda, ale to že by mi to dalo nekonečnou svobodu už stojí za promyšlení, nemám pravdu?" Pověděl jsem mu s nadřazeností a potom mrkl na jeho malou přítelkyni.
"Tvá matka ti už podepsala?!" Znovu vyjel, asi čekal, že pokud zvládnu jeho tak matku ne, ale smůla mno.
"Dělám jen to, čemu jste mě naučili, ostatně to jsem řekl i matce." Klidný přístup u mě zůstal.
"A co chtěla za to?" Ptal se dál.
"Nemusí tě to zajímat. Ale co, měla podmínku. Bude mi dávat peníze, asi myslela tvé peníze a že ji budu pětkrát měsíčně navštěvovat." Moje odpověď ho naštvala víc, než jsem očekával, i ta dívka u něj stála, začala dělat nepatrné krůčky kolem nás, aby našla svoje šaty.
"Tak potom i já mam podmínku a to vysoká," tentokrát, ten na vyšší noze byl on.
"Nepojedu do států, na to hned zapomeň. Myslím, že tady v Japonsku je hodně dobrých škol a pokud chceš, můžu studovat i něco dálkově, víc neudělám," moje odpověď ho překvapila, na jeho očích mi to bylo jasné. Chvíli váhal, ale nakonec kývl hlavou.
"Dobře, postarám se o tvou budoucnost a všechny potřebné věci půjdou z mé kapsy." Sakra, jak mám říct, že mi nejde o peníze nýbrž o svobodu.
"Myslíš, že jsem takový blázen, že bych se od vás chtěl odstěhovat, kdybych neměl peníze? Z vašeho vysokého kapesného mám našetřeno, že bych si mohl dovolit stejně velký dům, co máš ty a bydlet v něm tak pět let, aniž bych měl práci." Vyjel jsem po něm a vytrhl podepsané papíry z jeho rukou.
"Jdeš se mnou nebo tu chceš zůstat s ním." Zavolal jsem na dívku, která už byla celá oblečená a schovaná za vířivku.
"S tebou…," pověděla ostýchavě a přiběhla ke mně a propletla si svou ruku o mou. Na otce jsem ještě hodil vítězný pohled a odcházel ke dveřím.
"Nanako – chan…", zakňučel za dívkou, která se ani jednou neotočila a svou tvář měla přilepenou jenom na mě.

"Kdybych věděla, že má tak pěkného syna nikdy bych se sním nesetkala," spustila do mě nějaké blafy.
"Už mě můžeš pustit," řekl jsem otráveně.
"Já, že chceš být se mnou," pochmurně se zatvářila a hodila štěněčí výraz.
"S malou dě***, co to táhne s mým fotříkem? Nech mě o tom přemýšlet – NIKDY," hodil jsem na ni vražedný pohled, protože ženy jako ona se mi hnusili. Zacouvala o několik kroků zpět a já ji nechal trčet před jeho vilou a nastoupil do svého Mustangu GT Premium kabriolet. A co, kdyby mi došli peníze, ho prodám a hned budu mít tři miliony jenů.

Byt jsem si našel, už předtím jenom podepsat smlouvy. Odvezl jsem papíry k advokátce a konečně jsem byl osobně svobodný a plnoletý. Dále jsem si zařídil dům, i když nábytek se mi moc řešit nechtělo, ale hlavní je postel, už zařízená kuchyň, koupená televize a taktéž předem vybavená koupelna. Tomu se říká vůně svobody.
Celý můj pozemek, byl taky vyšší úrovně, hlavně to místo u domu, kde si nechám udělat basketbalový koš, a další jako: velká zahrada, stromy, jezírko s rybkami, altánek. Dům; zase velký prostor a společenskou místnost, ložnice, kuchyň, pro někoho místo asi na pracovnu, menší prostor na posilovnu, a ta sprcha se saunou dohromady.
I když toto vše má snad o polovinu levnější než naši, pořad je to moc prostoru, možná by to chtělo mít nějakého nájemníka. Hned zítra po škole si nechám udělat žádost. Aspoň zkusím znovu žít