Zavřít dveře minulosti a otevřít ty od budoucnosti - 9.díl

Sasaru a Garu

Rozhodli jsme se do situace nezasahovat a jen z povzdálí sledovat a popravdě...bavíme se...
Shin každou chvíli stepuje před naší třídou a snaží se odchytit Midoriho. Ten si toho je vědom a vyhýbá se mu jako čert kříži. Na konci týdne je vidět, jak je Shin frustrovaný, ale nijak neztrácí na elánu.

Od toho incidentu na záchodcích jsme se o žádný kontakt zatím nepokoušeli, stejně by to bylo zbytečné, ale Shin byl jaksi znepokojen Jirem, prý se mu nelíbí, a požádal nás, ať mu dáme na štěně pozor. A tak jediná věc, kterou jsme si vůči Midorimu dovolili, byla, že ve škole jsme jej neustále hlídali a podávali Shinovi podrobné zprávy.

V pátek odpoledne jsem se ještě sešli v parku a pěkně dlouhou dobu kecali. Rozhodli jsme se druhý den vyrazit do města, většinou po nákupech. Ne že bychom se v nich bůhví jak vyžívali, ale když jde více lidí, znamená to i více srandy. Domluvíme si sraz na půl jedenáctou tady v parku a pak že všichni společně zamíříme do centra.

Je už skoro třičtvrtě na jedenáct a ještě tu všichni nejsou. S tímto přístupem jsme měli dát sraz už na deset, když se k tomu někteří staví nezodpovědně. Naštěstí netrvá dlouho a už tu jsme všichni, samozřejmě se nejdéle čeká na Shina a nejhorší se, že si příjde jako by se nechumelilo.
„Mládeži! Vyrazíme?“
„Nechci nic říkat Shine, ale čeká se jen na tebe...“
„Vážně? Tak co ještě tu ještě lelkujeme...“
S tímto se celá skupina rozejde směrem do města. Trochu nás překvapí velké davy lidí, co jsou v ulicích. Povětšinou je tu skoro liduprázdno. Vysvětlení se nám dostane zachvilku v podobě přeplněného centra, velké spousty atrakcí a za všech stran se linoucí vůně jídla. Celá banda se chce začít prodírat davem až na jednoho člena, který se jaksi zasekl.
„Shine? Děje se něco? Pojď už, nebudem na tebe čekat a ani tě hledat, když se ztratíš.“
Shin nijak neraguje, jen kouká jedním směrem.
„Promiň, Sasu, ale jděte beze mě, něco musím udělat,“ odpoví po chvilce a rozejde se úplně opačným směrem, než kterým jdou ostatní. Podívám se, kam jde, a uvidím malou, světlezelenovlasou příčinu změny Shinova plánu.

´A jéje, tak to se už nedivím, že s námi nechce jít.´

Shin

Po celém týdnu nahánění štěněte se už celkem těším na víkend až si odpočinu. Ne že bych to chtěl vzdát, ale přece jen mě fakt štve, že jsme se nijak nepohli z místa.
Na víkend se s partou domluvíme, že půjdem na nákupy. Celkem to vítám, stejně jsem si potřeboval pár věcí koupit.

Ráno sice trochu zaspím, ale nehodlám to řešit, však oni počkají. V klidu se nasnídám, neboť jedině o víkendu to stíhám, a jak se obleču, vyrazím. Dojdu sice asi o patnáct minut později a dokonce to vypadá, že jsem jediný na koho se čeká, ale i tak na tempu nepřidám a zvolna dojdu k partě.
„Mládeži! Vyrazíme?“
„Nechci nic říkat Shine, ale čeká se jen na tebe...“
„Vážně? Tak co ještě tu ještě lelkujeme...“
Rozejdeme se do města a po chvilce narazíme na hotové mraveniště. Neměl jsem ani páru o tom, že do města dorazila pouť. Když bude po nákupech čas a nálada, tak se tu možná stavíme. Chci pokračovat, ale najednou si v davu všimnu něčeho povědomého. Zaostřím a zjistím, že je to Midori v doprovodu toho švába, co se kolem něj věčně ochomítá.
„Shine? Děje se něco? Pojď už, nebudem na tebe čekat a ani tě hledat, když se ztratíš.“
promluví na mě Sasaru, ale vnímám ho jen na jedno ucho. Pořád sleduju Midoriho.
´To by mohla být moje šance...´
„Promiň, Sasu, ale jděte beze mě, něco musím udělat,“ a vydám se za štěňátkem.

Nějakou dobu ho sleduju z povzdálí, musím si počkat na správnou chvíli. Navštíví asi tři atrakce, když se zničeho nic rozdělí. Chvilku jej pozoruju, ale když se bezradně dívá kolem sebe rozhodnu se pro akci. Když je zády ke mě, rozejdu se k němu a chmatnu ho kolem pasu. Lekne se mě.

„A mám tě myško! Past sklapla...“

Midori

Podívám se, kdo mě tak chňapl a když se podívám do tváře tomu stalkrovi, krve by ses mě neodřezal, jak začnu zuřit.
„Vrrr, okamžitě mě pusť!“ začnu sebou házet, aby mě pustil.
„Ale no tak, nebuď ke mě tak chladný,“ nenechá se vyvést z míry a začne mě někam táhnout.
„Hele, co to děláš? Okamžitě mě pust! S tebou nikam nejdu!“
„Nepustím...“
Drží mě pevně za loket a táhne směrem k velkému ruskému kolu. Koupí lístek a než stačím cokoliv namítnou šoupne mě do jedné z kabinek.
„Proč si mě sem zatáhl?“ uděřím na něj hned, jak se rozjedem.
Pustí mi ruku a posadí se.
„Protože tady mám jistotu, že mi v té výšce neutečeš a navíc je to dostatečně pomalý na to, abychom si spolu stihli popovídat.“
Uraženě nafouknu tváře a sednu si naproti němu.
„Zlobíš se na mě?“
„Co myslíš?“ neopustím si jízlivou poznámku.
„Kdyby ses mi pořád nevyhýbal, tak to nemuselo takto dopadnout.“
„A proč bych jako měl toužit po tvojí společnosti?“
„No to nevím...ale já po tvé společnosti toužím,“ mrkne na mě.
„Nechápu proč,“ jsem zvědavý, co řekne.
„Nevíš?“
„To bych se tě asi neptal, kdybych to věděl!“
„Protože se mi líbíš...“
„Ehhh?“
„Protože se mi líbíš...“
„Ehhhhhhhhh?“
„Protože se mi líbíš...“
„EHHHHHHHHHHHHHHH!!!!!!!!!!“
„Protože se mi...“
„JÁ JSEM SLYŠEL, NEMUSÍŠ MI TO OPAKOVAT FURT DOKOLA!!!!!!!

Usměje se na mě.
„Promiň, myslel jsem, že mě neslyšíš.“
Nevěřícně na něj koukám.
´Líbím se mu? Já? Proč?´
Nic neříká, jen se na mě dívá.
Nemůžu ten pohled vydržet a tak odvrátím zrak a začnu se dívat z okna.
„Co je?“
„Nic, jen se chci dívat ven a přitom čekám, kdy se to konečně zastaví a já budu moct vypadnout.“
Periférně zachytím pohyb, ale nevěnuju mu pozornost až do doby než se kabinka lehce zhoupne. Podívám se naprotější stranu, kde by měl sedět, ale tam je prázdno.
„Hledáš mě?“ řekne těsně u mého ucha.
Zase se leknu a kus se od něj odsednu.
„Přestaň mě tak strašit!!!“
Jen se mu lehce zajikří v očích. Kousek se přisune.
„Hele, zůstaň kde jsi.“
Zase se přiblíží.
„Nech toho, nepřibližuj se!“
Nevěnuje mi žádnou pozornost.
Chci vstát a sednout si naproti, ale jen co se postavím, tak nejspíš pochopí, co mám v plánu, chytí mě za ruku a stáhne mě zpátky na sedačku.
„Co to děláš, nech mě, chci si sednout jinam!“
„Ne! Nepustím tě!“
Pohladí mě po tváři, natočí si mou tvář k sobě a rukou vjede do vlasů.
„Myslíš, že po tak dlouhé době, tě nechám utéct?“
Za zátylek si mě přitáhne a políbí. Vytáhne ruku z mých vlasů a ovine mi ji kolem pasu. Chci se odtrhnout, ale pevněji mě k sobě přimkne. Zapřu se mu o ramena, ale nic, je šíleně silný.
Líbá mě, hladově a přitom jemně. Dochází mi vzduch a jemu nejspíš taky, ale i tak nepřestává. Odtáhne se ode mě až ve chvíli, kdy kabinka zastvaví a my máme vystoupit.
„Sladká,“ řekne a opět mě pohladí po tváři.
Hned mu vlepím facku, ža to mlasklo.
Vyběhnu z kabinky, už s ním nechci být ani minutu.

´IDIOTEEEEE!!!!´