Zavřít dveře minulosti a otevřít ty od budoucnosti - 7.díl

Midori

Ráno se vzbudím ještě před zazvoněním budíku. Líně se zvednu z postele a jdu do koupelny spáchat ranní hygienu. Po tom otřesným snu, se mi naštěští už nic nezdálo, teda aspoň myslím, ale i tak jsem se nevyspal růžově. Vždy když mám v noci noční můry, byť jen jednu, tak už dobře nespím a ráno jsem pak šíleně protivný, celý den bez nálady a nic se mi nechce dělat...

Vrátím se do pokoje a nasoukám na sebe fialovou uniformu. No musím říct, že s mými vlasy to tvoří celkem bláznivou barevnou kombinaci, ale co už. Jinak myslím, že mi to sluší. Ještě si sepnu neposedné vlasy sponkou a zkontroluju, jestli mám do školy všechno. Seběhnu dolů do kuchyně, nikdo tam není. Rodiče se museli vrátit asi hodně pozdě, normálně je máma už dávno vzhůru a připravuje snídani.

Tašku položím na židli a jdu se podívat do ledničky, co dobrého se tam najde. Nakonec se rozhodnu pro šunku, pomazánkové máslo a nějaké pečivo. Dám vařit vodu na čaj a dám se do mazaní rohlíků. Podle mého názoru je snídaně nejdůležitější jídlo dne a tak si namažu celkem čtyři rohlíky a ještě další čtyři si připravím jako svačinu do školy. Konvice cvakne, zaliju si čaj a i s rohlíky zamířím ke stolu, kde si začnu pochutnávat. Mám dost času a tak nemusím spěchat. Ukusuju si rohlík a zapíjím to čajem, přitom přemýšlím, jaký asi bude dnešní den.

Vybaví se mi ten včerejšek, to co se stalo na záchodech. Přeběhne mi nepříjemný mráz po zádech a chtě nechtě se musím otřepat, jako bych tím mohl setřást veškeré myšlenky na to. Kupodivu to pomůže, ale hned je to nahrazeno vzpomínkou na tu pusu..

Ta pusa...sáhnu si na rty a znovu si vybavím ten pocit, když se jeho rty přitiskly na ty mé... Srdce se mi rozbuší a v břichu mám takový zvláštní lechtivý pocit. Pocit jaký jsem už dlouho necítil...

Zatrne ve mě. Sakra Midori, už zase myslíš na blbosti. Jako by ti to jednou nestačilo. Přece se už nechceš nechat zranit od někoho komu jsi důvěřoval. Vždyť ani nevíš, jak se jmenuje.

To je ono, nevím, jak se jmenuje a ani kdo to je a tak to taky zůstane.

Podívám se na hodiny. Stíhám tak akorát, do pusy dám poslední sousto a do tašky svačinu. V chodbě se u zrcadla zběžně zkontroluju a vyrazím ze dveří jak namydlená střela. Jak se blížím ke školě, tak postupně zvolňuju tempo a nakonci se skoro už loudám.

Modlím se snad ke všem svatým, jen abych nikoho z nich nepotkal. Bohužel nebe se rozhodlo si ze mě vystřelit a hned u brány stojí to líbací individum. Chci kolem něho projít, aniž by si mě všiml, ale marně, vpodstatě hned si mě všimne a já poznám, že mě nehodlá nechat projít jen tak.
„Dobré ráno, štěně,“ osloví mě hned, jak kolem něj projdu. Zastavím se a začne mi cukat obočí. Už zase to jeho ´štěně´, arghhhh. Nakonec se rozhodnu to přejít bez komentáře a zase se rozejdu směrem do šaten.

Shin

Nakonec se rozhodnu pro ledovou sprchu. Se značně zmodralými rty se vybelhám z koupelny jen v ručníku. Kdesi jsem vyštrachal čistou uniformu a s pohledem na hodinky jsem usoudil, že snídaně se dnes opět nekoná. Ještě se zběžně učešu a vyrazím do školy. Čekám u školní brány a doufám, že štěně ještě nešlo. Naštěstí je mi dnes přáno a brzy ho v davu přicházejících studentů zahlídnu. On mě očividně taky a podle výrazu soudím, že mě nevidí rád.
„Dobré ráno, štěně,“ pozdravím ho hned, jako kolem mě projde. Jen se na chvilku zastaví, ale pak pokračuje v chůzi. Nenechám se odbít tak snadno a následuju ho.
„Dnes jsme asi vstávali špatnou nohou, co?“
Vrhne na mě jen naštvaný pohled a dál pokračuje do šatny.
„Ale no tak, my jsme ale pěknej bručoun,“ předběhnu ho a jdu před ním pozpátku. Pořád kouká do země, jako bych byl vzduch. To mě tak trochu domákne.
„Hej, zastav, mluvím s tebou,“ chytnu ho za rameno a chci ho zastavit.
Odrazí mou ruku a zuřivě se na mě podívá.
„Nesahej na mě! Já s tebou nechci mluvit, tak ti nemusím věnovat žádnou pozornost,“ vzdorovitě mi kouká do očí.
Trochu mě to překvapí, ale hned se vzpamatuju a zas se na něj usměju.
„Ale no tak, snad by jsme nekousali, včera jsi byl tak roztomilý, když jsem tě políbil a dnes si se mnou ani povídat nechceš?“ přičemž udělám roztomile dotčený kukuč.
´Tak ten pohled stál zato!´
Midori chytil do obličeje krásně rudý odstín, potom si jen odfrkl, prohodil hlavou a pokračoval v cestě.
„Měj se štěně, ještě se uvidíme,“ křiknu za ním.
Neraguje a ještě přidá do kroku.

´Já tě fakt žeru, štěně...´

Midori

Arghhhh...
Ten mě teď ale vytočil! Ono nestačí, že se blbě vyspím, ale ještě mě bude hned po ránu otravovat s pusou a blbejma průpovídkama, že jsem roztomilý... Arghhhh...
Rychle se přezuju a během chvilky jsem ve třídě. Zamířím si to ke své lavici, kde už sedí Jiro, a v návalu vzteku mrsknu taškou o lavici. Jiro leknutím nadškočí.
„Děje se něco?“ zeptá se mě.
„Jo děje!“ odseknu naštvaně.
Jiro se na mě překvapeně podívá.
„Co je?“ vyjedu opět.
„Nic, jen mě překvapilo, že na mě mluvíš.“
To mě dopálí ještě víc a tak raději přesunu svou pozornost na čmárání do bloku.
Nenápadně mrknu k první lavici, kde by měli sedět ti dva delikventi. Povídají si mezi sebou a nijak se o mě nezajímají. Oddechnu si, nestojím o další nežádoucí pozornost.
„Co maluješ?“ snaží se pokračovat v konverzaci Jiro.
Nevšímám si ho a dál maluju.
„Ale no tak, teď už vím, že umíš mluvit,“ nedá se odradit.
„Nic,“ odpovím stručně a aniž bych na něj pohlédl dál maluju.
„Stručněji by to nešlo?“ rýpne si do mě.
Naštvaně se na něj podívám. Šaptné spaní a ještě horší vstávání, hned u brány ten maniak a teď se ještě tento trouba bude snažit navázat přátelské vztahy, o které nestojím.
„Mohl by sis mě přestat všímat? Já o žádné rádoby kamarádství nestojím a dnes mám opravdu špatnou náladu, tak to nezhoršuj,“ vyjedu na něj,
Jiro zvedne ruce v obraném gestu.
„Promiň, promiň, jen jsem si chtěl povídat. Před chvílí to vypadalo, že by s tebou mohla být řeč.“
Po tomhle to beru jako uzavřenou věc a zas si čmárám, ale Jiro to očividně nehodlá vzdát tak snadno a semtam se na mě zkoumavě podívá, ale naštěstí nic neříká.

Celý den probíhá celkem v pohodě, až na to, že kdykoliv vytáhnu paty z třídy, tak jakože „náhodou“ narazím na toho otravu. Ještě že jsem tak malej a vždycky mu včas zmizím. Řeknu vám, po celým dnu toho mám plný zuby.
Rozhodnu se, že v rámci udržení mého psychického zdraví, nebudu vylézat z třídy. I když to taky nebylo zrovna moudré rozhodnutí, protože Jiro si mé řeči nijak nevzal k srdci a stejně se se mnou pokoušel mluvit.

´Opravdu se dnes těším domů!!!´

Shin

Rozhodnu se, že prohloubím „náš“ vztah a tak jakmile zazvoní na přestávku, čekám před jeho třídou. Ale on jako by věděl o mém zájmu, teda ne že bych se ho nějak snažil skrývat, a skoro vůbec ze třídy nevycházel a když už jo, tak se mi vždycky nějakým způsobem ztratil.

Myslím, že mu přestanu říkat štěně a přejmenuju ho na myšišku, protože to co teď děláme se nedá nazvat jinak než hra na Kočku a na myš. Po tomto jeho asi čtvrtém nebo pátém zmizení se rozhodnu pro mistrovký tah a usmyslím si, že ho pozbytek dne nechám a nakonci vyučování si na něj pěkně počkám před školou. Ještě si zavolám Gara, abych zjistil do kolika dnes mají vyučování. Zjistím, že končí o hodinu později než já, což se mi hodí.

Nemůžu se dočkat konce vyučování, jsem sám se sebou spokojený, ža mě napadl, tak chytrý krok. Jakmile zazvoní, vezmu věci a jen tak čistě náhodou projdu kolem třídy štěněte. Sedí v lavici úplně mimo od ostatních a něco čmárá do bloku. Usměju se a pokračuju dál. V šatně se přezuju a jelikož mám necelou hodinku čas, zajdu do jídelny na oběd a nutno říct, že jsem si celkem pochutnal.

Když je čas, tak už stojím připravený u brány a pokuřuju si. Netrvá dlouho a slyším zvonek a nedlouho potom se ze školy vyřítí dav studentů mířící buďto do jídelny a nebo domů. Ale ať se snažím sebevíc štěně ne a ne uvidět.

´Tak to asi nebyl mistrovský tah,´ pomyslím si, když se dvůr školy vylidní a štěně nikde...

Midori

Se zvoněním si úlevně oddychnu. Teď už je všechno v pořádku a mě už jen čeká cesta domů. Bohužel jsem se radoval předčasně...

Jen co se přezuju a vylezu ze školy, uvidím hned u brány podezdřelou osobu. Opravdu nemám zájem se s ním zase bavit. Naštěstí si mě ještě nevšiml, ale už se rozhlíží po davu a někoho hledá, nejspíš mě. Mám jen chvilku na to se rozmyslet, co udělat. Rozhodnu se, že půjdu nadruhou stranu školních pozemků a půjdu vedlejším vchodem, sice si kousek zajdu, ale těch 10min mě nezabije a přinese to kýžené ovoce. Otočím se na patě a vyjdu opačným směrem, než jsem měl původně v plánu, ještě se prákrát ohlídnu, abych se ujistil, že mě nespozoroval, což se naštěstí nestalo a já se můžu těšit na pohodovou cestu domů.

´A zase jsem se radoval předčasně...´

Jiro

Celý den se snažím navázat kontakt se svým novým spolusedícím, ale ten o to nestojí. Sice už nic neříkám, ale vzdát se rozhodně nemám v plánu. Po vyučování ho sleduju, jak vychází ze školy a jde směrem k bráně, ale v jednu chvíli se zastaví a pak se z ničeho nic otočí a zamíří úplně opačným směrem. Nechápu to, ale i tak ho následuju. Vypadá to, že mám v plánu jít druhou branou, ale proč? Nějakou dobu si od něj držím odstup, ale pak se k němu rozeběhnu.
„Midori počkej, jdeš domů?“ zavolám za ním. Překvapeně se na mě podívá, a když zjistí, že to jsem já, tak se zase otočí a pokračuje v cestě.
Doběhnu ho a srovnám s ním krok.
„Bydlím stejným směrem, tak půjdu kousek s tebou.
„Hmmm...“ odpoví a trochu přidá do kroku.
Celou cestu, co máme společnou, na něho mluvím. Vyprávím mu o škole, o tom jaký který učitel je, apod., ale on jen mlčí. Na křižovatce, kde se naše cesty rozdělují se s ním rozloučím s tím, že se zítra uvidíme. Zase nijak nereaguje a pokračuje dál svým směrem.

´Jen počkej...časem mi budeš důvěřovat...,´ lstivě se usměju...