Zavřít dveře minulosti a otevřít ty od budoucnosti - 3.díl

Midori

---
„Aku, co se děje a kdo jsou ti kluci?“
„Co myslíš, Midori?“
„No měl jsem přijít k tobě a pak jsme chtěli jít do kina, ale nevěděl jsem, že chceš jít s kamarády...“
„Ty seš opravdu naivní blbeček, Midori!“
„Ehhh...?“
„No nečum na mě tak, nikam se nejde a raději se hned svlíkej!“
„Coooo? Nežertuj Aku! Nechej mě, já nechci...“
„Nedělej cavyky. Kluci si chcou zaš*kat, tak se nenechej pobízet a roztáhni pěkně nožky, jako jsi to dělal pro mě.“
„Proč to děláš? Přece mě miluješ...“
„Tys tomu věřil? Opravdu, jak jsem řekl...naivní blbeček... Myslíš, že bych někdy mohl milovat někoho jako jsi ty? Se na sebe podívej, nic zajímavého... Chtěl jsem jen někoho na sex a v tom jsi mi skvěle posloužil. Ted bys mohl pěkně posloužit mým přátelům... Popisoval jsem jim, jak při tom vzdycháš jako levná k*urva a dostali na tebe chuť. Tak se přetaň bránit, ať ti můžu sundat to oblečení.“
„Proč? To nemůže být prada...ty h*ajzle...nesahej na mě, odcházím!!!“
„To si jen myslíš, kluci, chyťte ho...myšička se chce vzpouzet, tak ji přivedem k rozumu...hahaha“
---

Bílý strop? Kde to jsem? Pamatuju si, že jsem byl na záchodě a pak tam vešli ti dva z mojí třídy a zbytek...nepamatuju si...
Zvednu se do sedu a rozhlídnu se kolem. Jsem na ošetřovně. Jak jsem se sem dostal?
„Už je ti lépe?,“ ozve se ode dveří, otočím se za hlasem a vidím nějakého kluka, řekl bych, že bude z vyššího ročníku, „Tady jsem ti donesl něco k pití, jseš strašně bledej.“
„Dík, ale nechci, nemám zájem,“ odmítnu.
„Jen se neostýchej a vem si.“
„NECHCI! Čemu na to nerozumíš?,“ osopím se na něj. Neznám ho a on nezná mě, tak proč se o mě stará.
„Tak promiň, já se jen snažím napravit, co způsobila ta dvě h*vada!,“ vyjede na mě celkem naštvaně. Vyděsí mě. Zakryju si hlavu rukama očekávajíc, že mi co nejdřív přilítne nějaká facka.
„Mě se bát nemusíš, já ti nehodlám nic udělat. Na, dej si,“ podává mi láhev s vodou.
Vzhlédnu k němu a láhev si vezmu, na to se jen pousměje a sedne si do křesílka u postele. Napiju se a mám možnost si ho trochu prohlédnout. Hodně vysokej, teda aspon podle toho, co jsem si stihl všimnout, souměrný obličej s ostrými rysy, úzké rty a na bradě důlek. Vlasy černé, dlouhé po ramena, fialkové oči a na obočí piercing.
„Mám dvě otázky. Kdo jsi a jak jsem se ocitl tady?“

Shin

Dívám se na něj, jak mě probodává nedůvěřivým pohledem a v ruce křečovitě svírá láhev až mu zbělely klouby.
„Jmenuju se Shin a chodím do 3-A. Sasaru a Garu, neboli ti dva blbci, co patří do mé party a co tě tak ´náhle zastihli´na záchodě, mě zavolali a když jsem přišel tak už jsi byl mimo. Tak jsem tě vzal sem na ošetřovnu. Toť vše.“

Uhnul očima a na jeho tváři se vystřídalo hned několiv výrazů.
„Dě-kuju,“ špitl sotva slyšitelně.
„To nic, svým způsobem je to moje chyba, to kvůli mě udělali tu blbost já za ně nesu odpovědnost, ale zajímá mě jedna věc... Vím, jaký Sasaru je a dokážu si představit o co se snažil, ale nejde mi do hlavy tvoje reakce. Chápu, že to pro tebe mohlo být hodně špatný žert, ale podle mě to bylo dost přehnané. Řval jsi, kopal kolem sebe a celkově jsi byl úplně mimo .“
Opět ke mě zvedne pohled a naše oči se střetnou. V obličeji je bílý jak stěna, ale ty jeho smaragdové oči, to co v nich vidím, mě překvapí. Bolest, velká bolest. Je vidět, že mu už zase vlhnout oči. Při tom pohledu mě začalo bolet u srdce.
„Do toho ti nic není! Jsem ti vděčný, že ses o mě postaral, ale tím to končí a byl bych rád, kdybys se o mě přestal zajímat a nechal mě napokoji. Nestrkej nos do věcí do kterých ti nic není!,“ začal na mě řvát přes celý pokoj.
Zase mu přeskočilo? Chci jít k němu, ale...
„Nepřibližuj se! Jdi pryč, nech mě být!“
Nechápavě se na něj dívám, ale usousím, že bude lepší se stáhnout. Ve dveří se ještě ohlídnu. Sedí na posteli zády ke mě a podle chvějících ramenou soudím, že pláče.

´Proč jen v těch očí byla taková bolest...?´

Midori

Konečně je pryč... konečně jsem sám...
Už jsem myslel, že je to za mnou, ale očividně ne...
Proč jsem si na to zas musel vzpomenout...
Nemůžu snad pokračovat v životě dál, aniž by mě děsila minulost...
Zřejmě ne...

Některé rány se hojí pomalu a jiné....se nazahojí nikdy...sice se zacelý, ale jizvy zůstanou dokonce života a budou vám připomínat tolik nenáviděnou minulost...
Minulost, kterou by jste nějraději vymazali...
Už nikdy nikomu nedovolím, se ke mě přiblížit...
Už nikdy nikoho si nepustím k tělu...

Bolí to být sám...
Ale ještě víc bolí, být zrazen a zraněn člověkem, který vám je nejblíž...
Člověkem, o němž jste si mysleli, že je váš přítel...
Člověk, který vás měl chránit, ale místo toho vás předhodil jako kořist hladovým vlkům...
Člověk, který šlape po citech druhých...

Bolí to být sám...
Ale už nikdy nechci zažít pocit, kdy se vaše srdce roztříští na tisíce malých kousků...
Když zjistíte, že slova lásky mohou pozbývat význam...
Že sloužili pouze jako nástroj k splnění sobeckých ambicí...

Slova lásky jsou krutá...
Ke každému, kdo věří v jejich pravdivost...

Bolí to být sám...
Nechci být sám...
Ale má samota, je ulita, která mě chrání, před krutým světem bez lásky...

Shin

Chvilku stojím za dveřmi a poslouchám srdce rvoucí pláč toho mrněte. Nevím, čím to je, ale cítím nutkavou potřebu jej chránit a dokázat mu, že všichni lidi nejsou zlý...
„Shine! Jak je na tom? Už se vzbudil?,“ přiřítí se ke mě Garu. Hned za ním jde Sasaru a tváří se velmi zničeně.
„Už je vzhůru, ale v pořádku asi není. Chtěl jsem vědět, proč tak reagoval, ale na to zas začal vyšilovat a křičet na mě, ať vypadnu. Tak jsem raději odešel.“
„Aha, no my se za ním chtěli stavit a omluvit se, teda hlavně támhle Sasaru,“ ukázal směrem k červenovláskovi, který se opíral o zeď a vypadal jako by ho přejel parní válec.
„Tak teď bych tam nechodil. A taky bych se rád zeptal, co vás to napadlo a cos mu ty udělal?“
Sasaru ke mě zvlédne.
„Opravdu nic hrozného, fakt šéfe! Jen jsem jej trochu zahnal do kouta, natiskl se na něj a do ucha zašeptal pár takových těch frází: ´Bude se ti to líbit... Postarám se o tebe´ a tak podobně a hned na to začal vyšilovat. Opravdu nevím, co se stalo, že se tak začal chovat,“ začne vysvětlovat Sasaru a podle toho jak se tváří, mu to věřím, i když on by mi ani nelhal, ví, že to nesnáším.

´Hmmm...to je zvláštní...´
Zaposlouchám se, jestli ještě brečí a když nic neslyším, pomalu otevřu dveře a vejdu. Sasaru i Garu mě následují.
Příjdu k posteli a koukám se na tu hromádku neštěstí, která usla vyčerpáním. Na tváři má uschlé cestičky od slz. Vezmu deku a přikryju ho. Pohladím ho po vlasem, ale jen lehce, abych jej nevzbudil. Naštěstí ne, jen se pod mým dotykem ošije a něco ze spánku zamumlá.

´Co si s tebou počnem, ty štěně kousavý...´