Zavřít dveře minulosti a otevřít ty od budoucnosti - 21.díl

Midori

´Ach jo...´

Náplánovali jsme výlet na celej víkend, odjeli jsme už v pátek odpoledne. Myslel jsem si, že to bude zábava, ale je sobota večer a mě je na nic. Kempujeme a podnikáme výlety do okolí, prostě skvělej program, ale...

Opět kouknu na mobil. Nic. Žádná zpráva, ani zmeškaný hovor. Je mi z toho smutno. Se Shinem jsme se pohádali už v úterý a od té doby jsme spolu nemluvili, ve škole jsem se jen pozdravili, když jsme se potkali a jinak nic.

Proč se to najednou muselo pokazit?
Proč mu Jiro, tak šíleně vadí?

Kdyby to nebyl idiot a místo žárlivých scén se mě zeptal, jestli by mohl jet s náma, tak by v tom žádný problém nebyl, a my tu ted mohli sedět spolu. Místo toho nepřítomně čučím do ohně a do těla se mi zařezává noční chlad.

Najednou se mi objeví kolem ramen deka. Kouknu vedle sebe a vidím Jira, jak si sedá vedle mě. On ještě nespí?
„Myslel jsme, že spíš.“
„Spal jsem, ale vzbudil jsem se tys nebyl ve stanu, tak jsem se šel podívat, kde jsi. Je všechno v pořádku?“
„Proč by nebylo?“ snad to není na mě tak vidět.
„Nevím, jen že tu sedíš místo, abys spal, přes den každou chvíli koukáš na mobil a oproti ostatním dnům, kdy si zářil jako sluníčko, to teď vypadá na pořádný bouřkový mrak,“ začne do mě hned hustit.
„Netušil jsem, že je to tak vidět...“
„Umím se koukat... Stalo se něco se Shinem?“
„Hmmm,“ přikývnu. Nechci rozebírat, že ho Shin nesnáší.
„Snad to bude brzo dobré,“ přátelsky mě poplácá po zádech a usměje se, „A ted pojď spát, zítra máme ještě jeden výlet a pak hurá domů, tak ať jsi odpočatý,“ vytáhne mne na nohy a táhne do stanu.

Zalezu si do spacáku a ještě jednou zkontroluju mobil. Nic...
Zavřu oči a nechám se přemoct spánkem a myšlenkami na Shina.

Shin

Všechno je na nic. Tupě zírám na strop, neboť na jinou činnost jsem se za celý víkend nezmohl. Myslím na Midoriho a na to, že zrovna teď je s tím švábem. Vím, že jsem to poněkud přehnal, ale Midori mě měl chápat...

Vůbec nejdem o to, že bych štěňátku nevěřil nebo tak něco. Jednoduše mi Jiro příjde podezdřelej a tak nechci, aby s ním miláčik trávil čas. Je mi smutno, kouknu na mobil a pořád to samý. Žádná zpráva, žádný hovor. Až se v pondělí uvidíme ve škole, musíme si promluvit, protože další dny bez něho si nedokážu představit. Jen doufám, že se mnou bude chtít mluvit...

---Druhý den ve škole---

Je v pondělí po vyučování a já čekám na Midoriho. Odpadla nám hodina a tak končím dřív než on. Celej den jsem se ho snažil odchytit a promluvit si s ním, ale on my velmi obratně unikal. Už slyším zvonění na konec hodiny a netrvá dlouho a ze školy se začnout valit zástupy lidí, já však hledám jen toho jednoho.

Už ho vidím, loudá se pomalým krokem a kouká do země. Jsem rád, protože nevím, co by dělal, kdyby mě uviděl. Rozejdu se k němu a kousek před ním zastavím. Vůbec nevnímá okolí a po chvilce do mě narazí a málem by spadnul, kdybych ho včas nezachytil.
„Promin, zamyslel jsem se a nevi...“ zasekne se, když vzhlédne a uvidí mě.
„Čekám tu na tebe, chci si s tebou promluvit,“ postavím ho zpět na nohy, ale nepouštím ho.
„A o čem?“ zeptá se mě kousavě. Je mi jasný, že přemlouvání o odpuštění nebude tak snadný.
„Tady ne,“ čapnu ho za ruku a táhnu ho k sobě. Naštěstí nijak neodporuje a jde poslušně se mnou.

Za chvilku už odemykám dveře od bytu a Midori mě následuje dovnitř.
„Dáš si něco k pití?“ zeptám se ho, když jsem v kuchyni.
„Ne díky,“ a sedne si do obýváku na gauč.
Přisednu si k němu a zhluboka se nadechnu.
„Štěně, chci se ti omluvit, vím, že jsem reagoval přehnaně, ale chci, abys pochopil, že mám jednoduše o tebe strach a Jiro se mi prostě nelíbí a tak nechci, abys byl s ním...“

Midori

„Štěně, chci se ti omluvit, vím, že jsem reagoval přehnaně, ale chci, abys pochopil, že mám jednoduše o tebe strach a Jiro se mi prostě nelíbí a tak nechci, abys byl s ním...“
Začne se Shin omlouvat. Zatím jen koukám před sebe a čekám, co všechno mi řekne.
„Stýskalo se mi,“ vezme mě za ruku, „Bylo mi smutno,“ pokračuje.
To je ale idiot, mě se taky moc stýskalo a bylo mi smutno. I když se snažím tak jedna slzička mi přece jen unikne, Shin si toho všimne a ani se nenaděju a jsem u něj v náručí a o mě pevně svírá.
„Odpusť mi to lásko, nechci, aby jsi plakat a už vůbec ne kvůli mě,“ začne mi obličej zasypávat drobnými polibky. Musím se začít smát. Tohle jsou chvíle, kdy jsem nejštastnější.
„Dobře, dobře, odpouštím ti jen už toho nechej nebo umřu na uňuchňání a ty skončíš ve vežení.“
Shin se začne smát.
„V tom případě se začnu trochu krotit, ale i tak mě myslím zavřou za pokus o uňuchňání k smrti,“ a začne mě znovu líbat na tváře až se nakonec zastaví u mých rtů a hladově mě políbí.

Nečekal bych, že mi to skoro po týdnu bude tak chybět. Miluju ho, ale ještě se necítím na to mu to říct...

Shin

Ležíme v obýváku na pohovce a užíváme se společnost toho druhého. Tyhle chvíle mi chyběli. Jira stále nemám rád a budu si na něj pořád dávat pozor.
„Spíš zlatko?“
„Hmmm...nespím...“ odpoví mi tělíčko v náručí a vzhlédne ke mě.
„Chtěl jsem se tě zeptat, v pátek se u nás na škole pořádá sportovní festival všech středních škol a já budu soutěžit... Příjdeš mě povzbudit nebo se uleješ ze školy a nevytáhneš paty z domu?“ přitom na něj šibalsky mrknu.
Midori lehce nafoukne tvářičky a uhodí mě do hrudi.
„Samozřejmě, že tě příjdu povzbudit, ale ty se pak musíš snažit a vyhrát.“
„Tak to se neboj! Pro svou roztleskávačku vyhraju všechno... Budeš mít cosplay a mávat třásněma?“ uculím se na něj.
„Ty cosplayový úchyle!“ a začne mě mlátit pěstičkama hlava ne hlava...

Midori

Je pátek. Dnes máme na škole sportovní festival a já tu jsem jen kvůli tomu mýmu telátku. Je tu celkem rušno, ale když Shin nesoutěží, tak jsem věčně u něj a to pak vím, že jsem v bezpečí a ta spousta lidí kolem není tak děsivá.

Nejdřívě jsou na programu kolektivní hry a poté individuální soutěže. Sleduju Shina, jak jeho tým právě hraje basket. Jde jim to skvěle, mají velký bodový náskok a Shin vypadá v tom dresu, který se na něj lepí, prostě božsky!
„Joooooooooo!“ zařvu, když dají další koš. Shin jako by mě slyšel a hned mě pohledem vyhledá v davu a když mě spatří, pošle mi vzdušnou pusu. Naoplátku mu zamávám.
„Jde jim to skvěle, že? zeptá se mě Jiro, co sedí vedle mě a fandí společeně se mnou.
„Jojo, fantasticky,“ přikyvuju a hned na to znovu řvu díky dalšímu koši.

Když zápas skončí, Shin si vezme z lavičky ručník s pitím a zamíří ke mě.
„Tak co? Jakej jsem byl?“ zeptá se mě s úsměvem od ucha k uchu.
„Byl jsi hvězda utkání,“ zahraju na jeho ego a vlepím mlaskavou pusu.
„Děkuju, snažil jsem se,“ a hrdě vypne hruď. Musím se tomu smát.
„Máš teď zas nějakou soutěž nebo si volný?“
Shin se na mě uculí, chytne mě kolem ramen a začne mě někam táhnout.
„Teď budu celou hodinku jen tvůj, potřebuju masáž, abych podával stále stejně dobré výkony.“

---

Strávili jsme se Shinem celou hodinku u altánku a povídali si. Já mu prokázal laskavost a namasíroval jsem ho. Naoplátku mi slíbil pozvání na večeři a když u něj přespím, tak taky dostanu masáž. Myslím, že chápete, že taková nabídka se neodmítá...

„Prosíme všechny účastníky skoku do dálky, aby se dostavili na stanoviště,“ ozve se z amplionu a Shin se začne pomalu zvedat ze země.
„Víš kolikátý budeš skákat?“
„Nevím, to se rozlosuje na místě, ale ukážu ti kolikátý budu,“ ujistí mě. Kývnu a rozejdu se s ním zpět ke cvičišti. Rozdělíme se a já si jdu sednout do hlediště. Narazím tu na Jira a sednu si vedle něho.
„Kolikátý bude Shin skákat?“ zeptá se, zatímco ujídá nějaké krekry.
„Nevím, ale má mi dát vědět,“ nespouštím z něj oči a čekám, co mi ukáže.
Shin s ostatními stojí v kroužku kolem rozhodčího a čekají. Jakmile je hotovo, podívá se mým směrem a ukáže na prstech 20. Když přejdu soutěžící, zjistím, že je skoro poslední.
„Tak kolikátý?“ zeptá se opět Jiro.
„Skoro poslední, skáče jako dvacátý.“
„Hmmm, tak to máme ještě čas. Chci si skočit pro pití a ještě si něco zařídit ve škole. Půjdeš se mnou?“
Souhlasím. Zvedneme se ze svých míst a pomalu odcházíme. Shin mě spozoruje a tak mu naznačím, že jdu pro pití. Jen přikývne, že rozuměl a poté sleduje výkony svých soupeřů.

Když si Jiro koupí pití ve stánku, zamíří do školy. Jdeme po chodbě, která je liduprázdná, jak jsou všichni venku.
„A co tu potřebuješ?“ zeptám se, když vycházíme už poslední patro.
„Ale...včera jsem zapoměl v lavici sešit, co potřebuju.“
„Oki,“ a dál se neptám.
Dojdem před naší třídu. Jiro mi podrží dveře a nechá mě vstoupit. Poděkuju a vejdu. Uslyším zabouchnutí dveří, ale Jiro nikde.
„Jiro?“ promluvím a zkusím otevřít dveře, ale nejde to. Jako by byli něčím šprajcnutý.
„Jiro?!?“ zkusím o něco naléhavěji.
„Copak?“ ozve se zpoza dveří.
„Co to děláš? Tohle není vtipné,“ zmocňuje se trošku panika.
„Já vím, to nemá být vtipné. Ale je tu někdo, kdo se s tebou rád viděl.“
„Se mnou? A kdo?“

„JÁ!“ ozve se za mnou a mě při tom hlase ztuhne všechna krev v těle.
To nemůže být on....
Určitě mě šálí sluch...
Pomalu se otočím...
Teď mě i šálí zrak...
Srdce přestalo tlouct a vkradl se do něj strach...
To nemůže být pravda....
Prosím!!!!

„A...Aku?“