Zavřít dveře minulosti a otevřít ty od budoucnosti - 2.díl

Midori

První hodinu jsem přežil celkem v pohodě a i následnou přestávku. Sice se kolem mé lavice shluklo pár zvědavců, ale když jsem na všetečné otázky buď neodpovídal a pokud ano, tak maximálně dvěmi třemi slovy, tak je to přestalo bavit a nechali mě napokoji.

Jiro se mě opět snažil vtáhnout do hovoru, ale po neúspěšném, asi 5min monologu, kdy jsem se na něj sotva podíval, to vzdal.
Ne, že bych chtěl být nepřátelský nebo nestál o přátele jen... prostě lidem jednoduše nevěřím...od jisté doby...

Ulevilo se mi i díky tomu, že ta podivná dvojka z první lavice, se hned s začátkem přestávky někam vypařila a celou dobu je nebylo vidět, za což jsem rád, nestojím o jejich pozornost. Vrátili se až těsně před zvonění s úsměvem na rtech a jakmile mě spatřili, podezdřele jim blýsklo v očích.

Další hodina se nesla v klidné náladě a nic zvláštního se nestalo. Po ní následovala delší přestávka na jídlo. Podezdřelé osoby opět zmizely – ani nevím, proč jsem jim tak začal říkat. Vytáhl jsem si svou svačinu z tašky a začal jíst. Zamyšleně jsem se díval z okna a ani jsem si nevšiml, jak rychle ve mě to jídlo zmizelo. Zbývalo asi pět minuty do začátku další hodiny, tak jsem se rozhodl si ještě odskočit na záchod než zazvoní.

Procházel jsem chodbou a hledat záchodky. Našel jsem je až na druhé straně chodby. Byl jsem tak zabrán do hledání, že jsem si nevšiml dvou párů očí, které mě sledovali.

Odskočím si do kabinky a poté vyjdu k umyvadlu se umýt, když uslyším otevírání dvěří a v nich stojí ti dva. Suvereně se opírali o futra dveří a na tváři jim hrál úsměv od ucha k uchu...
Sice sprostě nemluvím, ale v tu chvíli mě napadlo jen jedno...´A k*urva´...

Shin

Otráveně sedím v lavici a napůl poslouchám naprosto nudný výklad učitele. Jen tak čmárám do bloku a přemýšlím, co budu dnes dělat. Sice máme po škole scuka s partou, ale to je zábava tak na hodinu, či dvě. Vidím to, že si domů koupím pár piv a strávím večer u televize.
Vůbec jsem si nevšiml konce hodiny a celkem vklidu bych strávil i přestávku, kdyby...

„SHINEEE!!!“
Podívám se, kterej blbec mě volá.
„Sasaru! Garo! Neřvěte tu jak na lesy, nejsem přece hluchej,“ že mě to vůbec překvapuje, že to jsou oni dva, magoři první kategorie, jimž nikdo z mé party nemůže konkurovat.
„Promiň, promiň, šéfe,“ začne se omlouvat Garo a i se Sasarem mají ruce zdvižené v obraném gestu, „nechtěli jsem být tak hluční, ale máme pro tebe zprávu, která by tě mohla velice, ale velice zajímat,“ pokračoval Garu a přitom významně drcnul do Sasaru, který jen souhlasně přikyvoval.
„Hmmm,“ tím přilákali mou pozornost a zvýšili můj zájem, „co máte tak zajímavého?“
„Dnes k nám přišel nový student a je fakt roztomilej. Tak jsme si mysleli, že by nemuselo být špatné se s ním trochu pobavit.“
„Novej student? Roztomilej? Nevím, co si pod tím představit a ani nevím jestli mám na nějaké špásování náladu,“ začnu poněkud skepticky.
„No promiň Shine, ale už je to celkem doba, co sis trochu víc zadováděl a tenhle nováček by mohl celkem dobře posloužit...“ nedá se odbít Sasaru.
„No dobře,“ rezignuju, nemá cenu se s nima hádat, když maj vlastně pravdu, už je to doba, co jsem si fakt dobře zap*chal, „tak jakmile bude příležitost, tak jej omrknu.“
„Tak kdybys o něj nakonec neměl zájem, tak mi se se Sasarem o něj klidně postaráme,“ ukončil Gara tuto debatu. Zbývalo už jen pár minut do začátku a tak se ti dva blbci odebrali do své třídy.
´Nový student...hmmm...to by mohlo být ještě velmi zajímavý....´

Sasaru a Garo

Zbývala jen chvilka do zvonění a my museli, co nejdřív do třídy, přece jen Shinova třída
je o patro níž a tak to chvilku trvá.
„Myslíš si, že si ho vezme do parády Shin nebo to nakonec budeme my, kdo se o něj ´postará´?,“ nadhodí Garu.
„Těžko říct, ale řekl bych, že nějaký zájem jsme u něho vzbudili.“

Při další hodině jsme povětšinou dávali pozor, jen se semtam koukli na ´objekt´ našeho zájmu. O svačinovce jsme se zase vypařili a zamířili na schody, které vedou na střechu, kde vždycky sedáváme a jíme. Už tam sedíme nějakou dobu, když kolem nás projde štěňátko a aniž by si nás všimlo, mířilo kamsi dál chodbou a vypadalo, že něco hledá. Až nakonci zaplulo do dvěří od záchodů.

Jen jsme se na sebe podívali a okamžitě vyrazili za ním. Vešli jsme akorát ve chvíli, když si umýval ruce, a spokojeně jsme se opřeli o dveře, které zavrzáním oznámili, že do místnosti vešel někdo další a že štěně, tu už není samo. Okamžitě se podívalo naším směrem a v očích se mu objevil strach a panika, těkal očima po místnosti a v tváři mu bylo vidět, že si uvědomuje, že utéct není kam.

„Garo, zajdi pro Shina a já se tu zatím s naším nováčkem trochu seznámím,“ nahne se k svému společníkovi Sasaru, který se jen ďábelsky usměje a okamžitě vyrazí z místnosti.

Poté svou pozornost opět přenesu na to bojácné štěně. Stojí přede mnou, tělo ztuhlé strachem, ale i přesto se snaží ukázat, že se vůbec nebojí a pohled upřený na mě, aby zaregistroval sebemenší pohyb. Pomalým krokem šelmy, chystající se každou chvíli skočit na svou kořist, jsem se vydal směrem k němu. Okamžitě začal couvat, ale já se stále přibližoval, vědíc, že za chvíli jej zastaví stěna a on už nebude mít kam jít. Začal jsem si užívat tuto hru na kočku a na myš.

Jak jsem řekl, tak se stalo, jakmile narazil zády o stěnu, rychle se otočil, aby zjistil, že opravdu nemůže dál a že se ocitl v pasti. Opět se podíval na mě a hrůzou se mu rozšířili zorničky ze zjištění, že původní vzdálenost přibližně dvou metrů, jsem za ten krátký okamžik, byl schopný zmenšit na pouhý půlmetr.

Opravdu je roztomilý, já se svou výškou se neřadím mezi vytáhlé obry, ale i tak byl o takových deset centimetrů menší. Zvedl ke mě svůj ustašený pohled a já se musel chtě nechtě mlsně olíznout. To jej vyděsilo ještě víc a v oči se mu začaly lesknout. Opřel jsem si jednu ruku o stěnu vedle jeho hlavy, druhou si jej přidržel za bradu a přiblížil svůj obličej k tomu jeho. Zavřel oči a snažil se odvrátit, ale to jsem mu nedovolil.
„Prosím,“ zakňoural a první slzy se mu skutálely po tváři.
„Neboj, bude se ti to líbit. Já se o tebe postarám,“ zašeptám mu do ouška a lehce jen olíznu.
Vzlykne a začne se třást.
„Prosím, já už nechci!,“ začne nekontrolovatelně vzlykat. To mě trochu překvapilo. ´Už´?, tolik jsem toho zas neudělal.
„Ale no tak,“ zkouším to dál a natisknu se na něj.
To už se začně vzpouzet a dostat se z mého sevření.
„Nech mě být! Nesahej na mě a dej ty svoje špinavý pracky pryč!,“ začne hystericky křičet. Tak to mě už hodně vykolejilo, pustím ho a kousek od něj odstoupím. Okamžitě se sesune k zemi, stočí se do klubíčka a jen vzlyká.

´Co to k čertu je? Co se to s ním děje?´

„Sasaru! Zbláznil ses?! Cos tomu chudákovi udělal?“

Shin

Jdu si na střechu sníst svačinu, sice sem nesmíme chodit, ale z toho si moc nedělám. Zapálím si cigaretu a s úlevou si potáhnu. Zlozvyk, kterého se už asi nikdy nezbavím a vlastně ani nechci.
Ještě nemám dokouřeno, když na střechu vrthne Garo.
„Shine, pojď rychle, chceme ti někoho představit,“ vyhrkne ze sebe rychle, opírajíc se o kliku dvěří, aby se vydýchal.
„A koho? Neříkej mi, že už jste přemluvili toho nováčka,“ pronesu skepticky.
„No to přímo ne, ale zastihli jsme ho samotného na záchodě a Sasaru ho tam pro tebe hlídá.“
Tipnu cigaretu na vydám se za ním. Zamíříme k záchodům a když jsme u nich uslyšíme z nich pláč. Nechápavě se na sebe s Garem podíváme a vejdme dovnitř.

Na zemi se choulí a vzlyká nějaký chlapec se zelenkavými vlasy a nad ním se tyčí Sasaru.
„Sasaru! Zbláznil ses?! Cos tomu chudákovi udělal?,“ vyjede na něj Garu.
Sasaru leknutím povyskočí a podívá se na nás.
„Já nic, vážně, jen jsem jej trochu poškádlil a on začal takhle vyvádět,“ brání se Sasaru ze značným zmatkem v obličeji.

Podívám se na toho chlapce. Opravdu je velmi drobný, jestli je pěkný nemohu posoudit, poněvadž si svou uplakanou tvář schvává v dlaních a skoro to vypadá, že se snaží udusit. Nějak mi ho příjde líto. Sasaru a Garo jsou sice tupci a ignoranti, ale zas tak zlý nejsou.
Příjdu k němu a chci ho vzít do náruče, že ho odnesu na ošetřovnu, ale jen co se ho dotknu, začne sebou hazet a kopat kolem sebe jak splašený.
„No tak klid, já ti nechci nic udělat, tak se uklidni,“ snažím se ho trochu uklidnit.
„NÉÉÉ!!! Prosím už neeee!!!,“ zase křičí jak smyslů zbavený. I přes to jak křehkým dojmem působí, tak se mu podaří uštědřit mi pár pěkných ran. Ztrácím trpělivost a tak ho jednoduše vezmu do náruče. To je už na něj pravděpodobně hodně a v náruči mi omdlí.

Donesu ho na ošetřovnu a položím na postel. Ted mám aspoň možnost si ho důkladněji prohlédnout.
Má sice zavřený oči a tak nemůžu odhadnout jejich barvu, ale jinak je, jak kluci říkali, velice dívčí.
Štíhlý hrudník se mu pomalu zvedá pravidelným dýcháním, plné rty lehce pootevřené a jemné vlasy padající do spícího, teď už téměř uvolněného obličeje.

Zajímalo by mě, co se přesně stalo...