Zavřít dveře minulosti a otevřít ty od budoucnosti - 18.díl

Shin

Popřeju mu dobrou noc a ještě mu vlepím pusku na čelo. Rozejdu se směrem domů a přemýšlím o spoustě věcí. Jedno ale vím určitě... Prostě a jednoduše Midoriho miluju...

S hlavou v oblacích dorazím domů a aniž bych se obtěžoval s nějakým převlíkáním, zapadnu do postele a během chvilky spím. Zdá se mi krásnej sen o mě a Midorim a tak se nedivte, že se mi ani nechtělo vstávat.

I přesto jak pozdě jsem šel spát vstanu překvapivě brzo. Vlezu do sprchy a potom se nasnídám. Neštěstí jsem včera tolik nepil a tak se dnes neprobouzím s žádným bolehlavem. Přemýšlím, co budu dnes dělat. Určitě se budu muset zastavit u Sasu a Gara, abych si od nich odnesl dárky a taky s nimi chvilku pokecal, ale je mi jasný, že v tuhle dobu budou ještě vyspávat, tak jim pisnu jen krátkou zprávu, že se k večeru stavím.

Takže co teď? Třeba bych se mohl stavit u Midoriho a vytáhnout ho někam ven...
Ještě chvilku si s tou myšlenkou hraju a nakonec se rozhodnu. Vytáhnu si ze skříně čisté oblečení, obleču se, zamknu byt a vydám se za štěňátkem. Cestou se ještě stavím v obchodě a koupím mu velké lízátko ve tvaru srdíčka, tak snad ho potěší...

Zazvoním a otevře mi sympatická paní, nejspíš maminka.
„Dobrý den, jdu za Midorim, je doma?“
Sjede mě trochu nedůvěřivým pohledem
„Ty jsi Shin?“
Kývnu na souhlas.
„Pojď dovnitř, ráda bych si s tebou promluvila.“
Vejdu tedy dovnitř a ona mě zavede do obývacího pokoje. Vypadá to tu útulně, všude je cítit taková ta domácí pohoda a teplo domava vás hřeje ze všech stran. Midori má určitě skvělou rodinu.
„Dáš si něco? Čaj, kávu?“
„Čaj, děkuju.“
Netrvá dlouho a na stole přede mnou se objeví hrníček a Midoriho maminka si sedne na židli přede mnou.
„Můžu se zeptat, kde je Midori?“ nedá mi to a musím se zeptat.
„Je nahoře v pokoji a spí, má horečku,“ odpoví mi a přitom mě probodává nečitelným pohledem. Trochu mě to znervózňuje.
„A můžu jít za ním?“
„To se ještě uvidí, ráda bych se tě na pár věcí zeptala.“
Něco takového jsem měl tušit...
„Midori mi všechno řekl, o tobě a o tom, co se včera stalo, a mě zajímá jedna věc,“ přitom na mě přísně ukáže, „Jaké máš úmysly s mým synem? Už jednou mu bylo ublíženo a já nedovolím, aby se to opakovalo.“
Tohle mě trochu vyděsí, napohled milá nenápadná žena teď vypadá jako by mě měla každou chvíli zabít a to pohým pohledem, ale popravdě, nedivím se jí...teď už ne, když o Midorim vím všechno. Zhluboka se nadechnu a řeknu jí v podstatě to samé jako Midorimu. To, že ho miluju, že mu ublížit nechci apod. Když domluvím, tak následuje celkem dlouhé ticho, ona mě zas probodává tím svým pohledem.
„Dobrá, budu ti věřit, ale ty zas věř tomu, že pokud mu jakkoliv ublížíš, budeš mít, co do činění se mnou.“
Kývnu, že to akceptuji. Ona se na mě usměje a začne uplně bezprostředně mluvit a vyptávat se na rodinu, co dělají atd. Žasnu nad tou změnou nálady. Povídáme si asi půlhodinky a čas příjemně ubíhá.
„Paní Shoutro, mohu se na něco zeptat? Ohledně Midoriho?“
Asi ji ta otázka překvapila, ale kývla, že jo.
„Chtěl jsem se zeptat Midoriho, ale nechci, aby zas na to myslel a tak myslím, že vy byste mi to mohla říct... Ti kluci, co mu to udělali...Byli nějak potrestáni?
Posmutní a povzdechne si.
„Bohužel ne Shine...“
„To nechápu, proč ne?“
´Tohle prostě nejde! Jak mohli uniknout trestu?´
Smutně se na mě podívá.
„Taky to nechápu to, ale v podstatě pro nedostatek důkazů. Midori byl sice otřesně zmlácený a genetický materiál byl všude po jeho těle, ale žádný vzorek se neshodoval s policejní databází a Midori nikoho neznal, ani nikoho neviděl, a tak nemohl ani poskytnout popis... A ten jediný, koho Midori znal, byl zas taková vychytralá svině, že na něm nenechal žádné stopy, takže to bylo slovo proti slovu a policie neměla důvod vyšetřovat ani jeho, ani lidi v jeho okolí.“

Jsem nasraný namaximum, tohle je teda systém a jestli se mi ten hajzl někdy dostaně pod ruku, tak ho vlastnoručně uškrtím a pověsím za střeva do průvanu. Všimnu si slzy na její tváři, i když ji hned setřela a dělala, že je vše v pořádku. Je mi jasné, že to muselo být pro všechny hodně těžký a nejvíc pro Midoriho, chudášek můj...

„Můžu za ním?“
Usměje se a kývne, potom mě nasměruje do jeho pokoje. Ještě jednou poděkuju za čaj a vydám se za Midorim. Potichu vejdu do pokoje, abych ho nevzbudil. Vezmu si židli a přistavím si ji k posteli. Dívám se jak spí, vypadá u toho kouzelně. Všimnu si, že má v posteli toho medvídka ode mě a to mě potěší. Porozhlídnu se po jeho pokoji. Pěknej a útulnej, nijak zvlášť velkej. Vymalováno zelenožlutě, počítačovej stůl, nějaké skříně, celkem velká knihovna, všechno z masivu, v rohu malířský stojan a pak už jen postel a v ní ten můj malý uzlíček. Pohladím ho po tváři, opravdu má teplotu. Opatrně se zvednu a zamířím ke knihovně, kde si vyberu něco na čtení. Ani se pořádně nezačtu, když se Midori začne pomalu probouzet, zaklapnu knihu a začnu ho pozorovat. Rozlepí oči je trochu mimo a když už příjde k sobě porozhlídne se kolem sebe a jen co mě zpozoruje, vystřelí do sedu a překvapením začne valit oči.

„SHINEEE??? Co tu děláš?“
Usměju se na něj.
„Co myslíš? Sedím tu, čtu knížku a u toho tě hlídám.“
Pořád se mimo a v šoku.
„Ale proč tu jsi? A jak ses sem vůbec dostal?“ unaveně se svalí zpět na postel.
„No přišel jsem za tebou, jestli bys nechtěl jít ven, ale tvoje máma mi řekla, že jsi nemocný...“
„A tak proč tu sedíš, měl jsi jít domů. Ještě ode mě něco chytíš,“ načež se trochu rozkašle. Vyjdu z pokoje a zeptám se jeho mámy, kde mají prášky a ještě ji požádám o hrnek čaje. Všechno mi ukáže a pošle mě zpět s tím, že čaj hned donese nahoru. Poděkuju a vrátím se nahoru.

Midori se mezitím pohodlněji usadil na posteli a čeká na mě. Vrátám se s léky a hned dám Midorimu teploměr, aby si změřil teplotu. Netrvá to dlouho a do pokoje příjde jeho máma s plnou konvicí teplého čaje a s dvěma hrníčky. Vytáhne mu teploměr z podpaží a zkontroluje ho.
„No trochu klesla, ale pořád je dost vysoká, takže ještě odpočívej. Shine, dohlídni na něj prosím, já jdu vařit oběd a jak bude hotovej, zavolám vás“ potom nás nechá zas o samotě.

„Jaktože si tak rozumíš s mou mámou?“ zeptá se mě Midori, jen co se zavřou dveře za jeho mámou. Přitom mě propaluje silně podezdřívavým pohledem.
„No, když jsem přišel, tak jsme si chvilku povídali, pak jsem šel za tebou.“
„Dobře,“ řekl bych, že mi moc nevěří, „A proč jsi tu zůstal?“
„Přišel jsem abych tě viděl a když jsi nemocný, tak se o tebe budu starat, což mi připomíná jednu věc...“ zašmátrám v kapse a vytáhnu to lízátko, co jsem mu koupil, „Tohle jsem ti přinesl, tak snad bude chutnat...“
Úplně vidím, jak se Midorimu rozšířili oči štěstím, vezme si od mě lízítko a poděkuje.

Musím se nad tím usmát, přece jen je ještě trochu dítě...

Midori

Překvapilo mě, že tu je, ale taky mě to nehorázně potěšilo, obzvlášť po včerejšku. Když potom vytáhne to lízátko z kapsy a podá mi ho s tím, že je pro mě, jsem šíleně šťastný. Tohle snad ani nebudu jíst a někam si ho schovám... jako poklad...

Potom si povídáme, nebo spíš Shin mi vypráví a já ho poslouchám, protože jsem fakt unavenej. Za hodinu nás mám zavolá mám na oběd. Hrabu se z postele, když mě Shin popadne do náruče se slovy, že se mám šetřit, a snese mě dolů do kuchyně, Posadí mě na židli a sedne si vedle mě. Máma nám nandá polívku a já se dám směle do jídla. Dnes nejsem tolik při chuti a už po polívce jsem plný a tak druhé jídlo odmítnu. Shin si dá i druhé a když dojí, tak mě zas vezme do náruče a odnese do pokoje. Zachumlá mě do peřiny až po krk, že skoro ani nemůžu dýchat. Začnu pomalu usínat. Ještě zaregistruju, že si Shin opět vezme knížku, ale to mě už spánek naplno přemůže a já usnu. Zbudím se až pozdě odpoledne, ale Shin tu už není. Všimnu si vzkazu na nočním stolku a tak si jej přečtu.

´Promiň štěně, ale už jsem musel jít. Doufám, že až se vzbudíš, už ti bude líp. Šel jsem za Sasu a Garem - vyzvednout si dárky. Jestli chceš, tak mi pisni, klidně se za tebou ještě večer zastavím. Posílám pusku. Shin´

Pod tím bylo napsáno telefonní číslo. Natáhnu se pro svůj mobil a odepíšu...
´Děkuju, už je mi lépe. Nemusíš chodit, ale kdybys měl zítrta čas, budu rád, když příjdeš. Midori.´
Během chvilky mi zvoní odpověď.
´Jsem rád, že je ti lépe. Zítra po obědě mě čekej. Večer ti ještě napíšu na dobrou noc. Muck´

Položím mobil zpět na stolek. Vyhrabu se z postele, ze skříně vylovím čisté pyžamo a jdu do sprchy. Když jsem čistý, zalezu zpět do postele.

I přesto jak špatně všechno vypadalo, je to fajn a já...cítím se šťastný...