Zavřít dveře minulosti a otevřít ty od budoucnosti - 17.díl

Shin

Poslouchám Midoriho příběh a netrvá dlouho a už si říkám, že jsem jej raději neměl slyšet. Jak někdo mohl, tomuto roztomilému štěňátku, takhle moc ublížit? Nedokážu to pochopit! Vždyť já sám, když jej vidím, mám tendenci ho chňapnout a schovat ho ve své náruči a chránit ho před celým světem. Schovávat ho jako poklad, jako to nejcennější, co na světě mám.

Dívám se na jeho záda, které se čím dál tím víc třesou pod náporem vzlyků. Pomalu už nemůže souvisle mluvit a když skončí, rozpláče se naplno. Rád bych ho nějak utěšil, ale je mi jasný, že fráze tipu ´Přestaň plakat...to bude dobrý...´nemaj cenu, tohle ho bude navždy bolet. Proto udělám jedinou věc, která mě napadla. Zazadu ho obejmu a obličej zabořím do jeho vlasů, abych nasál jejich vůni.
„Miluju tě, Midori!“

Cítím, jak se přestal třást a zalapal po dechu.
„Co jsi to říkal?“ zeptá se lehce plačtivým hláskem.
„Slyšel jsi, ale klidně ti to zopakuju kolikrát budeš chtít...Miluju tě!“
„A-ale...jak...je... to... mož-ný?...To-bě...ne-va-dí...že...“ propukne v nový pláč.
Otočím si ho k sobě a zvednu mu hlavu tak, aby se mi díval so očí. Z pohledu, který se mi tím naskytl, mi puká srdce. Tváře mokré, oči napuchlé a červené od slz a rty chvějící se pod náporem vzlyků. Palci setřu mokré cestičky na tvářích a opřu si své čelo o to jeho.
„Midori...není tu nic, co by mi vadilo - krom toho, že bych ted nejraději pár lidí přizabil – a pokud máš o mě aspoň trochu zájem počkám si na tebe. Nechci ti ublížit a dám ti tolik času, kolik jen budeš chtít... “

Midori mě obejme kolem pasu a opět se naplno rozvzlyká, přičemž křečovitě svírá mou košili. Obejmu ho, jednou rukou ho hladím po vlasech a druhou po zádech, aby se uklidnil.
Pomalinku se přestává třást a i vzlyky postupně utichají.

Mám ještě spoustu otázek, ale myslím, že dnes toho bylo na Midoriho až příliš a tak s nimi počkám na jindy. Štěňátko už skoro nepláče.
„Už je to lepší? Půjdem pomalu domů?“
Midori zavrtí hlavou, že ne.
„Můžem takhle ještě chvilku zůstat?“
Musím se pro sebe usmát.
„Není problém, ale víš co? Pojď si sednout tam na tu lavičku, bude to pohodlnější,“ chytnu ho za ruku a dotáhnu k nedaleké lavičce. Posadím se Midoriho si přitáhnu na klín. Ten se pohodlně uvelebí a hlavu si položí na mé rameno. Obejmu ho a přitisknu si jej k sobě ještě víc, div ho nerozmačkám.
„Děkuju,“ špitne sotva slyšitelně.
„Za co děkuješ?“
„Za všechno...“
„Není za co, štěně. Můžu tě o něco požádát?“
Midori se zvedne z mého ramena a nesměle přikývne.
„Můžu tě políbit?“
Vidím na něm, že váhá. V očích se snad mihl i stín strachu, ale nakonec kladně přikývl. Za zátylek si ho přitáhnu do polibku, tak jemného a něžného, který má vyjádřit veškeré mé city a přesvědčit ho, že mu ublížit nehodlám a že mi může věřit. Ale když mu jazykem přejedu přes rty, ztuhne, tak se raději stáhnu a opět jen uždibuju sptřídavě spodní a horní ret. Pochvilce pokus opakuju a to už se setkám s pootevřenými rty. Pomalu se do nich vnořím a začnu Midoriho vybízet ke spolupráci. Netrvá dlouho a naše jazyky tančí pomalý, ale velice vášnivý tanec. Nespěchám, nechávám Midorimu dost prostoru, i když je to pro mě velké sebeovládání, protože ty jeho měkké rtíky bych líbal od ráno ro večera. Když se od sebe konečně odtrhneme, tak Midori stydlivě klopí zrak a na tváři mu zas hraje roztomilý ruměnec.
„Mělu bychom jít, ať nepříjdeš pozdě...“
„Hmmm...“ myslím, že teď ze štěňátka moc slov nevydoluju.
„Tak jdem,“ líbnu mu pusu na nos a postavím ho na nohy.
Zvednu se a nastavím Midorimu ruku. Ten nejdřív kouká nechápavě na ruku a pak na mě.
„Můžu tě vzít za ruku?“ vysvětlím mu a usměju se na něj.
Midori nic neřekne, jen vklouzne do mé dlaně a lehce ji stiskne. Zesílím sevření a společně, ruku v ruce, výjdem k jeho domovu.

Midori

Když mi řekl, že mě miluje, nemohl jsem tomu uvěřit. Musel jsem se zeptat znova a když i tentokrát zněla odpověď stejně, chtělo se mi opět plakat.
„A-ale...jak...je... to... mož-ný?...To-bě...ne-va-dí...že...“ nemůžu to doříct, pláč mě přemůže. Myslel jsem, že když mu to řeknu, ztratí o mě zájem, že se o mě už nebude zajímat, že odejde a nechá mě samotného. Otočí mě k sobě a donutí mě se mu podívat do očí. Vidím tam tolik lásky a smutku, ne lítosti, ale smutku, až mě to překvapí. Setře moje slzy a opře se o mé čelo.
„Midori...není tu nic, co by mi vadilo, a pokud máš o mě aspoň trochu zájem počkám si na tebe. Nechci ti ublížit a dám ti tolik času, kolik jen budeš chtít... “ Tohle už nejsem schopen vydržet a tak ho obejmu a uvolním všechnu bolest ven. Cítím, jak mě jednou rukou víská ve vlasech a tou druhou hladí po zádech. Je to překvapivě uklidňující.

„Už je to lepší? Půjdem pomalu domů?“ promluví po nějaké době.
S obličejem pořád zabořeným do jeho hrudi zavrtím hlavou.
„Můžem takhle ještě chvilku zůstat?“ zeptám se.
„Není problém, ale víš co? Pojď si sednout tam na tu lavičku, bude to pohodlnější,“ začne mě kamsi táhnout. Posadí se a mě si vysadí na klín. Položím se hlavu na jeho rameno a užívám si tepla, které mi jeho náruč poskytuje.
„Děkuju,“ špitnu.
„Za co děkuješ?“
„Za všechno...“ za pouť, za medvídka, za pocit bezpečí, za to, že mě máš rád....
„Není za co, štěně. Můžu tě o něco požádát?“
Nevím, co by mohl chtít a tak souhlasím.
„Můžu tě políbit?“
Ta otázka mě překvapí, trochu se leknu, ale pak si vzpomenu na předchozí polibky od něj a souhlasím. Sám říkal, že mi ublížit nechce a já mu chci věřit...

Přitáhne si mě blíž a začne pomalu ochutnávat moje rty, nesměle se přidám, ale když ucítím jeho jazyk, leknu se a přestanu. Shin se hned stáhne a zase začne pomalu a jemně líbat jen rty. Jsme rád, že nespěchá a nesnaží se nic si vynutit. Když pokus opakuje, pootevřu rty a dovolím mu vstoupit. Laská můj jazyk a nejspíš chce, ať se taky zapojím. Vyhovím mu. A i když už je polibek poněkud vášnivější oproti začátku, stále z něj cítím tu něžnost s jakou mi nechce ublížit i to, jak mi nechává prostor a netlačí na mě a ani se nesnaží být přehnaně dominantní.

Když se od sebe odtrhnemě, tak opět cítím jak se mi valí krev do hlavy a radějiod vrátím zrak, aby neviděla, jak moc se stydím ani to, jak moc se mi to líbilo.
„Mělu bychom jít, ať nepříjdeš pozdě...“ řekne mi hned vzápětí.
„Hmmm...“ prostě nejsem schopen slova, natož říct souvislejší větu
„Tak jdem,“ dá mi pusku na nos a hned na to stojím nohama na zemi a on se zvedá z lavičky.
Natáhne ke mně ruku a já naprosto nechápu, co tím myslí.
„Můžu tě vzít za ruku?“ vysvětlí mi s úsměven na rtech. Zamiloval jsem si tu jeho ohledu plnost a tak bez řečí se jej chytnu. Jeho dlaň je tak příjemně teplá, že mě z toho hřeje až u srdce. Nevědomky ji lehce stisknu, Shin mě pevněji sevře a vyrazí k nám.

Celou cestu nikdo z nás nepromluvil, panovalo ticho, ale nebylo to žádné trapné ticho, kdy nikdo neví, co říct, prostě jsme si chtěli užívat přítomnost toho druhého. Vyhovovalo mi to, po dnešku jsem už byl značně unavený a byla tu spousta věcí, o kterých jsem potřeboval přemýšlet.

Je skoro půl druhé ráno, když se dostaneme domů. Vidím v kuchyni světlo, z čehož usoudím, že máma na mě přece jen počkala, aby měla jistotu, že jsem se v pořádku vrátil domů. Už už se nadechuji, abych Shinovi poděkoval a rozloučil se s ním, ale dá mi prst na rty a zabrání tím, abych cokoliv řekl. Usměje se a vlepí mi pusu na čelo.
„Děkuju a dobrou noc,“ řekne a odejde a mě nechá stát u branky jako solný sloup, který není schopen jediného slova ani reakce.

Když se konečně vrátím k sobě, musím se pro sebe usmát. Zalezu do domu a zamířím přímo do kuchyně, abych se přivítal s mámou. Sedí v obýváku v křesle a něco čte.
„Ahoj mami, jsem doma. Jaktože ještě nespíš?“
Máma zvedne ke mně hlavu.
„Čekala jsem na tebe zlatíčko...ale...“ přižene se ke mně a natočí si mě ke světlu, „Co se ti stalo? Oči máš opuchlé a červené, plakal jsi? Ublížil ti snad někdo?“ začne se strachovat. Uklidním ji, že se nic nestalo a všechno jí řeknu. Povím jí o Shinovi, jak mě škádlil, že ta oslava byla jeho a potom, že mě doprovodil domů a že jsem mu řekl, celou svou minulost i to, jak se mi vyznal, no prostě všechno. Mamča mě pozorně poslouchala.
„Tak to potom chápu, ale je to tak v pořádku?“
Nevím, co jí na to říct. Nechtěl jsem mu nic říkat, ale teď když to ví, cítím, jak mi ze srdce spadl obrovský kámen. Půjdem na to pomalu a necháme tomu volnější průběh, ony se ty věci nějak vyvinou.

Omluvím se mámě, že jsem unavený, že si půjdu lehnout a že ona by měla taky. Potichu vklouznu do koupelny a osprchuju se. Obleču se do pyžama a naprosto vyšťavený se zhroutím do postele. Chci ještě o všem uvažovat, ale dnes toho bylo opravdu hodně a já prostě a jednoduše usnu.

Avšak není to klidný spánek, několikrát za noc se vzbudím s noční můrou. Když mě ráno příjde máma vzbudit, zděsí se.
„To nic, mami, jen jsem měl noční můry a tak jsem blbě spal.“
„To ti tak budu věřit, že ti nic není,“ sáhne mi na čelo, „Vždyť hoříš, určitě máš teplotu, hned donesu teploměr.“
Zachvíli je zpátky a hned mi vrazí teploměr do podpaží.
„Nevyšiluj, to bude nejspíš z toho včerejšího pláče a pak to že jsem se nevyspal...“ snažím se jí vymluvit její starostlivost.
Máma vytáhne teploměr, zkontroluje hodnotu na něm a hned na to se na mě přísně podívá.
„Takže nic? A teplota skoro 39°C je co? Takže mladý pane, dnes se na krok nehnete z postele a věř, že si tě ohlídám,“ s tím mi podá prášek a do ruky vrazí sklenici s vodou. Poslušně ho zapiju a opět se uložím do postele a nedlouho po tom usnu.

Vzbudím se asi za dvě hodinky a když zaostřím na židli vedle postele nemohu uvěřit svým očím...
„SHINEEE??? Co tu děláš?“