Zavřít dveře minulosti a otevřít ty od budoucnosti - 16.díl

Shin

Tolik mě to bolí, když vidím, jak se moje štěňátko trápí. A ještě víc je mi líto, že mi to nechce říct, že mi nevěří na tolik, aby se se mnou podělil o svou bolest. Chce odejít, ale já ho nemůžu nechat jít a tak ho obejmu kolem ramen a uvězním ho tak ve své náruči.
„Prosím věř mi! Prosím, řekni mi, co se ti stalo... Kdo ti ublížil, tak, že nevěříš v něco tak krásného jako je láska...Řekni mi to všechno, ať se můžu vyvarovat chyb... Nechci ti nikdy ublížit...“
Cítím, jak se mi chvěje v náruči. Pustím ho a kousek od něj ustoupím. Myslím, že mi nic neřekne...

„Začalo to asi před rokem...“ začne Midori zničeho nic vyprávět...

Mirodiho minulost, cca před rokem

„Tak co Midori, nepřidáš se k našemu sportovnímu klubu? Chybí nám maskot,“ pokřikují na mě kluci.
„Odprejskněte kluci, je přece jasný, že Midori bude chodit s námi,“ brání mě holky, ale opravdu nechci chodit ani do jednoho z jejich kroužků jako je vaření, kurzu kosmetiky apod. Stačilo mi to jednou jako záskok...odcházel jsem zmalovaný jako velikonoční vajíčko.
„Nebudu chodit do žádného z vašich kroužků, už mám vybráno!“ Všechno tohle dobírání jen proto, jak vypadám, ale nemůžu za to, že jsem malý a vypadám jako holka.
Všichni se na mě nechápavě podívají.
„Opravdu? A do jakého?“ zeptá se mě jedna spolužačka.
„Do výtvarného...“

---

Dnes má být první hodina výtvarného kroužku, mám ji hned po vyučování a už se nemůžu dočkat. A tak, jakmile zazvoní, vystartuju jako střela a zamířím do ateliéru, který tu byl zbudován teprve tenhle rok a to jen kvůli nově otevřenému zájmovému kroužku.

Celkem se tu sejde asi dvacet studentů napříč všemi ročníky. Netrvá dlouho a příjde učitel, ale není sám, má doprovod...

Srdce mi vynechalo pár úderů. Tak krásný kluk. Už dlouho jsem tušil, že nebudu úplně normální a po střetnutí s NÍM se mi ti jen potvrdilo. Nikdy jsem nevěřil na lásku na první pohled, ale teď jsem byl zasažen Amorovým šípem přímo do srdce.

„Vítám vás, drazí žáci, na první hodině. Já jsem Ichiro a budu vás mít nastarost. Ale nebudu na to sám, tento mladík po mém boku mi bude pomáhat. Jmenuje se Aku Namaru a je studentem prvního ročníku na univerzitě, obor Klasická malba.“

Takže Aku? Krásné jméno, stejně jako on. Vysoký, štíhlá postava, blonďaté vlasy a hnědé pronikavé oči. Kéž by si mě všimal i jinak než jen jako studenta...

Ubíhá týden po týdnu a já se ze všeho nejvíc těším na hodiny výtvarné výchovy. Na chvíle, kdy jo zase budu moct vidět a nenápadně jej sledovat. Všichni spolu vycházejí a Aku se k nám chová pěkně, nenuceně, teda rozhodně si na nic nehraje, i když je tu v podstatě v roli učitele. Proto ho maj všichni rádi. A co se týče výtvarného talentu, tak je opravdu dobrej.

---

„Netlač tolik, zatím kresli jen jemnou linkou, až si budeš plně jist tvarem, pak teprv přitlač a zvýrazni konturu. Asi tahle...“ vezme do dlaně mou ruku a vede ji po papíře. Srdce se mi splašeně rozbušilo, jen ať si ničeho nevšimne, ale jsem vděčný za jeho péči, díky němu se lepším hodinu od hodiny.
„Chápu, děkuju.“
„Není zač, jde ti to dobře,“ pochválí mě.
Jsem v sedmém nebi, semtam dělám schválně chyby, jen aby mi přišel poradit a já si tak získal jeho pozornost.

---

„Midori, mohl bych tě o něco poprosit?“ zastaví mě po skončení vyučování Aku.
„Co potřebuješ?“ od prvního dne nám nabídl tykání, prý si připadal jako dědek, přitom je jen o pět let starší.
„Máme do školy úkol nakreslit portrét nebo akt a tak jsem se chtěl zeptat, jestli bys mi nechtěl stát modelem?“
„Eh? Já? Modelem? Neměl by sis spíš vybrat nějakou holku?“
Usměje se.
„Možná, ale tvoje rysy se mi líbí víc.“
Cítím, jak rudnu, ale těší mě to a proto souhlasím.
„Děkuju, příští hodinu ti řeknu podrobnosti. Zatím ahoj.“

---

„Vydrž Midori, nevrť se, už to skoro mám.“
„Ale Aku, už tak sedím skoro tři hodiny. Jsme unavený, bolí mě zadek a mám hlad,“ nečekal jsem, že to bude taková dřina. Ale jsem rád, aspoň můžu trávit svůj čas s ním. Vypadá tak soustředěně, když maluje. Je uchvatné ho sledovat při práci. Chtěl bych, aby mě hladil a políbil...
„Midori? Vůbec mě neposloucháš, na co myslíš?“
Leknu se, tak jsem se zasnil, že jsem přestal dávat pozor.
„Nic,“ zalžu.
„A proč seš teda v tváři celý rudý?“
Sakra, byl jsem přistižen...
„Je mi horko,“ musím to nějak zakecat.
Aku odloží tužku a zamíří ke mě.
„Tak horko, jo?“
Sakra, asi jsem ho nepřesvědčil.
„Řekni ,Midori, na co jsi myslel? Že by snad na mě?“
„Eh?“ jak to může vědět?
„Takže jsem se trefil, snad sis nemyslel, že to nepoznám. Moc dobře vím, jak mě pozoruješ.“
Bože, chci se propadnout do země. Vstanu, popadnu věci a chci odejít. Ale Aku mi v tom zabrání, poněvadž si mě přitáhne do polibku.
Do polibku? Eh? Aku mě líbá? Mě?
Ale ten polibek je tak podmanivý a já po něm tak dlouho toužil, že se přidám a začnu mu polibek oplácet. Netrvá dlouho a je z toho malá válka jazyků o to, kdo bude mít převahu.

---

Už je to půl roku, co jsem začal s výtvarkou. Tři měsíce, co dělám Akuovi model a dva měsíce, co spolu chodíme. Ano slyšíte správně, chodíme spolu už celé dva měsíce. Chodíme do kina, na procházky, společně malujeme, prostě si užívám společnost milovaného člověka. Zatím se jen líbáme a mazlíme, ale vzhledem k tomu, že za týden máme dvouměsíční výročí, rozhodl jsem se, že je načase postoupit na další metu.

---

„Aku, víš co je dnes za den?“ zeptám se miláčka, zatím co jsme u něj doma a on mě zas maluje.
„Hmmm, že by pátek?“
„Tak jsem to nemyslel!“
„A jak tedy?“ zeptá se stále nechápající Aku.
Achjo, ten je tak natvrdlej...
„Dnes jsme spolu přesně dva měsíce.“
Aku zvedne hlavu od papíru a překvapeně zamrká.
„Už?“
Kývnu.
„A tak mě Aku napadlo, že bychom se mohli v našem vztahu kousek posunout...“
„Jak to myslíš?“ panebože, ten je dnes ale opravdu natvrdlý.
„Chtěl bych se s tebou milovat...“ je mi trapně.
Aku vstane a popadne mě do náruče a nese mě do pokoje.
„Ted už nemůžeš couvnout.“
´Vím, ale ani nechci...´

---

Zrovna jsme se pomilovali, ležím vedle Akua a bolí mě celé tělo. Můj milenec už tvrdě spí, ale já nemůžu usnout... Bylo to pěkné, ale úplně jiné než jak jsem si představoval a vysnil. Ale jsem rád, že to bylo s Aku, protože ho opravdu miluju. Odhrnu mu pramínek vlasů z obličeje a přitulím se k jeho teplému tělu a nedlouho potom usnu.

---

„Promiň Midori, ale dnes nemám čas, mám mnoho práce.“
Už zase? Tenhle týden jsme se ještě neviděli, Aku má ve škole spoustu práce a na mě mu nezbývá už tolik času.
„Dobře, chápu. Kdy se uvidíme, už je mi smutno...“
„Bud velkej kluk a vydrž to, myslím, že o víkendu bych si na tebe mohl nějaký čas vyšetřit.“
„Oki, budu se těšit. Miluju tě.“
„Měj se Mi-chan.“

---

Poslední měsíc se skoro nevidíme, je mi z toho smutno. Najednou mi zvoní telefon. Podívám se na displej a vidím, že mi volá Aku. Nadšeně zvednu hovor.
„Ahoj Aku, jak se máš? Dlouho jsme se neviděli... Stýská se mi!“
„Uklidni se Midori, mám se dobře, ale je spousta práce, ale o víkendu mám volno, tak mě napadlo, jestli se nechceš vidět? Že bychom si zašli do kina nebo tak nějak...“
„Moc rád! Kde se chceš sejít? Před kinem nebo budeš chtít před tím někam jít?“
„Příjd ke mě, kolem 14hod a pak spolu vyrazíme.“
„Oki, příjdu. Těším se, páááá!“
„Pa.“

---

„Aku, co se děje a kdo jsou ti kluci?“
„Co myslíš, Midori?“
„No měl jsem přijít k tobě a pak jsme chtěli jít do kina, ale nevěděl jsem, že chceš jít s kamarády...“
„Ty seš opravdu naivní blbeček, Midori!“
„Ehhh...?“
„No nečum na mě tak, nikam se nejde a raději se hned svlíkej!“
„Coooo? Nežertuj Aku! Nechej mě, já nechci...“
„Nedělej cavyky. Kluci si chcou zaš*kat, tak se nenechej pobízet a roztáhni pěkně nožky, jako jsi to dělal pro mě.“
„Proč to děláš? Přece mě miluješ...“
„Tys tomu věřil? Opravdu, jak jsem řekl...naivní blbeček... Myslíš, že bych někdy mohl milovat někoho jako jsi ty? Se na sebe podívej, nic zajímavého... Chtěl jsem jen někoho na sex a v tom jsi mi skvěle posloužil. Ted bys mohl pěkně posloužit mým přátelům... Popisoval jsem jim, jak při tom vzdycháš jako levná k*urva a dostali na tebe chuť. Tak se přetaň bránit, ať ti můžu sundat to oblečení.“
„Proč? To nemůže být prada...ty h*ajzle...nesahej na mě, odcházím!!!“
„To si jen myslíš, kluci, chyťte ho...myšička se chce vzpouzet, tak ji přivedem k rozumu...hahaha“

---

Bolí to, strašně to bolí. Ani mě nepřipravili a hned někdo začal do mě pronikat. Z očí mi teče proud slz a křičím, ať mě nechají. Není mi vyhověno, naopak...jako by je můj křik ještě víc nabudil. Dotyčný do mě okamžitě přiráží a nasadí rychlé tempo. Slyším jen jejich smích a vnímám jen bolest, která mi vystřeluje snad do celého těla. Mám pocit, že se roztrhnu, špatně už jsem roztrhl. Cítím teplou krev, jak mi teče po stehnech. Jakmile se jeden udělal, hned ho vystřídal další. Teď mi po stehnech neteče už jen krev, ale je mísí se se spermatem. Stále se snažím o útěk, ale nemožné, jakmile se o to jen pokusím přilítne mi odněkud facka. Jsem potlučený a už jsem napokraji svých sil. Přeju si jen jedno, ať to skončí nebo ať umřu. Další do mě vstoupil...je mi špatně...

„NÉÉÉ!!! Už prosím ne, nechte mě být!,“ křičím z posledních sil.
„Drž hubu ty cou*o, ještě si všichni neužili. A jestli budeš ještě křičet, tak ti do té tvé tlamičky něco narvu!“ řve na mě Aku
„To bolí!!! Půsť mě, prosím, Aku!!!“
„Já tě varoval,“ s tím mě chytne za vlasy a trhne hlavou nahoru. Vykřinu bolestí. Toho využije a narve mi svůj penis do pusy. Začnu se dávit a vyčerpání omdlím...

---

Probudím se v nemocnici. Bolí mě celé tělo. U postele mi sedí máma, drží mě za ruku a pláče.
„Mami, kde to jsem?“ mám sucho v puse a špatně se mi mluví. Máma se na mě smutně podívá.
„V nemocnici zlatíčko, neboj se už bude dobře.“
Kývnu, že rozumím a znovu usnu.

V nemocnici jsem skoro měsíc a zameškal jsem začátek školy. Pamatuju si, co se stalo je do té doby, než jsem omdlel, dál nevím. Od mámi vím, že mě někdo našel na ulici zabaleného jen v dece a šíleně potlučeného a od krve. Krom spousty modřin jsem měl nadvakrát zlomenou ruku a tři zlomená žebra, ty naštěstí neporanili žádné vnitřní orgány. Všechna tato zranění se vyléčila celkem rychle, ale noční můry a strach z lidí...toho se nemůžu zbavit. Začal jsem chodit na sezeni k psychologovi, abych byl schopen se, co nejdřív vrátit do školy.

---

Netešil jsem se do školy, už jen kvůli tomu, že budu muset být v takovém kolektivu, ale to jsem ještě nevěděl jaké hrůzy tam na mě budou čekat. Mezitím, co jsem byl v nemocnici, někdo roznesl, že jsem gay a prý si to za peníze rozdám s každým, nemusím vám říkaz, kdo se o to zasloužil. Tyranie spolužáků nabírala na síle, až jsem se z toho jednoho dne zroutil.

Poté jsem rodiče požádal, abych mohl zůstat doma a mít soukromého učitele a v pololetí nastoupit na jinou školu. Souhlasili, zařídili učitele a výběr školy nechali zcela na mě. Stále musím navštěvovat psychologa, sice se lepším, společnost většího počtu lidí mi už nečiní takové problémy, ale nočních můr jsem se ještě zcela nezbavil.

Už nikdy se do nikoho nezamiluju!
Nenechám nikoho, aby mi ulížil!
Něco jako láska neexistuje!
Chci být navždy sám!

---

Přítomnost, Midori

Už jsem se k tomu nikdy nechtěl vracet. Bolí to pořád stejně. Pláču i když nechci, ale slzy si razí cestu ven. Nemůžu se na Shina podívat, určitě mnou teď opovrhuje... Určitě mě teď nechce, když ví, že jsem...“pošpiněný“.

Shin mě najednou popadne do náruče a zaboří svůj obličej do mých vlasů.
„Miluju tě, Midori!“