Zavřít dveře minulosti a otevřít ty od budoucnosti - 15.díl

Shin

Oslava probíhá skvěle, panuje dobrá nálada a všichni se baví. Potom co jsme se s Midorim vrátli z balkónu jsem ho představil pár svým známým a jak se tak dívám, celkem se s nima rozumí. Rád bych mu věnoval veškerou svou pozornost, ale to nejde, bohužel se musím věnovat i ostatním. Sasaru a Garu pro mě připravili obrovský dort a potom mě zatopila naprostá vlna dárků od všech přítomných. Ale opravdu velkou radost jsme měl jen ze dvou, to že mi Sasu a Garu dovedli Midoriho a potom...myslím, že nemusím nic říkat...

Vše je v plném proudu, hudba hraje, jídlo mizí a pití ubývá. Někteří z nás to už celkem přehnali a stali se z nich zajímavé dekorace bytu, ať už v podobě soch opřených o stěny či něco jako předložky rozvalené pod stoly a kolem sedaček.

Už je po půlnoci a já pozoruju štěně. Připadá mi čímdál nervóznější a neustále kouká na hodinky. Jdu k němu.
„Děje se něco Midori? Není něco v pořádku?“
Stočí ke mě pohled a usměje se, není opilý, ale je vidět, že trochu alkoholu měl.
„Nic se neděje, neboj,“ najednou trochu posmutní, „Jen že už budu muset pomalu jít.“
„Aha...tak brzo?“
Kývne.
„Slíbil jsem mámě, že se vrátím brzo...“
„Chápu, máš se jak dostat dom?“
„Nestrachuj se, chytnu si taxíka.“
Nechce se mi s ním loučit, tak brzo. Rád bych s ním ještě byl a tak mě napadne spásný nápad...teď jen jestli s ním bude Midori souhlasit.
„Midori...něco mě napadlo...“
„Huh?“
„...já jen co bys řekl na to, že bys šel pěšky a já tě doprovodil?“ s nadějí v očích pozoruju, jak to Midoriho překvapí
„Ale tohle je tvoje oslava, jako oslavence tě budou postrádat...“
Podívám se kolem sebe, většina lidí je mimo a spí a pokud je někdo vzhůru, tak jen sedí a povídá si s dalšími „přeživšími“.
„Myslím, že tady mě už nikdo postrádat nebude.“ Musím se usmát, jak si jen mohl myslet, že bych vyměnil jeho společnost za byt plný podnapilých, či dokonce opilých lidí.
Je vidět, že neví a usilovně přemýšlí.
„Tak pokud ti to nevadí, tak klidně můžeme jít spolu,“ odpoví stydlivě po chvilce dumání.
Rozhodnu se neztrácet čas a tak ho čapnu za ruku a zamířím z bytu ven.
„Počkej, Shine, ještě nemůžem jít, někde tu mám mikinu, bez ní jít nemůžu, jinak bych umrzl.“
„To si nemyslím, já bych tě zahrál.“
Midorimu se můj návrh asi příliš nelíbí, protože ji okamžitě začne hledat.

´Achjo, jaká škoda.´

Netrvá dlouho a najde ji v jednom z pokojů. Okamžitě si ji obleče, je to takovej černej kožíšek a já se prostě neubráním...
„Ty... štěně...nemám ti znovu připnout ty uši, abys měl ten cosplay kompletní?“
Midori se na mě naštvaně zamračí.
„Tebe fakt baví mě škádlit, co?“
„To si piš!“

Midori

Zase si mě dobírá, ale kupodivu mě to už tolik nerozčiluje. Přejdu to s chladnou hlavou a vyjdu z bytu, následován Shinem. Jdeme už nějakou chvíli, ale ani jeden z nás nemluví. Vyhovuje mi to, aspon můžu přemýšlet.

Když jsem nastoupil na novou školu, zařekl jsem se, že s romantickými vztahy končím, že něco jako láska není pro mě. Rozhodl jsem se nezamilovat a zůstat sám ve své ulitě, které mě měla chránit, před okolím světem, ale skutečnost je jiná a začíná se velmi lišit od původního plánu. Místo toho – koutkem oka se podívám na Shina, taky vypadá zamyšleně – mě líbá a já...dokonce se k němu přidávám.

Vybaví se mi scéna na balkóně a chtě nechtě zase zrudnu až po kořínky vlasů. Zatřesu hlavou, abych zahnal ty myšlenky.
„Stalo se něco? Je ti dobře?“ zaskočí mě svou otázkou Shin. Podívám se na něj, ale raději hned odvrátím zrak. Nechci, aby podle tváře poznal moje rozpoložení, nedej bože zjistil na co myslím.
„Nic, nestrachuj se.“
„Opravdu? Příjdeš mi nesvůj.“
„To se ti jen zdá.“
Chci pokračovat v chůzi, ale Shin mě za loket přitáhne k sobě a donutí mě se mu podívat do očí.
„Řekni mi, co se děje,“ žádá mě a přitom má svůj obličej jen pár centimetrů od toho mého.

Proč mi to dělá?
Copak nevidí, jak mě tímhle uvádí do rozpaků, jak jsem z něho nervózní?
Proč se v jeho přítomnosti cítím tahle?

Nechci se takhle cítit...
Nechci, aby mé srdce splašeně tlouklo, kdykoliv se mě dotkne nebo políbí...
Nechci, aby mé srdce vzrušením vyskočilo z hrudi...
Nechci, aby bylo ukradené...

Není, ale už pozdě?
Nenaznačují mi tyto pocity jednu věc a to...že mé srdce již bylo ukradeno a že jsem se.....

„Midori? Udělal jsem něco? Proč pláčeš?“
´Pláču? Já pláču?´
Otřu si tváře a opravdu je mám mokré od slz.
„Midori?“
„Jsem v pořádku, nic se neděje, nemusíš se strachovat...“
„Jak se nemám strachovat, když ti po tváříš tečou slzy jako hrách.“
„Říkám ti, že se nic neděj a můžeš mě laskavě pustit?“ zkouším se mu vytrhnout, ale Shin má asi jiný názor. Zesílí stisk, přitáhne si mě k sobě a přisaje se k mým rtům.

´Zase to dělá. Nebere žádné ohledy na to, jak se cítím nebo co si myslím...´

Chci se bránit, ale nemám žádnou sílu, moje paže visí ochable podél těla. Shin se po chvilce odlepí od mých rtů a opět se mi zhluboka podívá do očí.
„Proč mi to děláš Shine?
„A proč mi ty neřekneš, co tě trápí?“
To je celý on...
„Já se ptal první!“
„Opravdu se musíš ptát? Copak to není dost jasné? Už jsem ti říkal, že se mi líbíš, ale asi bych to měl pozměnit...Zamiloval jsem se do tebe...“

Uvolním se z jeho sevření a otočím se k němu zády. Chce se mi plakat...
„Proč říkáš takové věci?! Prosím, nedělej si ze mě legraci!“
„Nedělám, myslím to smrtelně vážně. Prostě jsem se do tebe zaláskoval...“
„Nic jako láska neexistuje...“ z očí se mi spustí nový proud slz.

Chci odějit, ale není mi to umožněno, protože Shin mi obtočí svoje ruce kolem ramen.
„Prosím věř mi,“ začne mi šeptat do ucha, „Prosím, řekni mi, co se ti stalo... Kdo ti ublížil, tak, že nevěříš v něco tak krásného jako je láska...Řekni mi to všechno, ať se můžu vyvarovat chyb... Nechci ti nikdy ublížit...“

´Nechci mu to říct! Nechci, aby to věděl... Protože pokud se to dozví...tak už mě nebude chtít... Co mám dělat?´