Zavřít dveře minulosti a otevřít ty od budoucnosti - 14.díl

Shin

Když mi ti dva oznámili, že mi pořídili štěně, opravdu jsem se lekl. Ne, že by mi to nějak zvlášť vadilo, ale neměl bych na něj čas. Doma trávím minimum času a tak bych se o něj neměl, jak starat a měnit zvyky se mi taky nechce. Proto jsem byl překvapen, co se z údajného štěněte vyklubalo. Z ničeho nic mám v náručí Midoriho a ještě roztomilejšího než jindy. Kolem krku má uvázanou červenou mašli a ve vlasech uši.

´Už chápu jak to mysleli...´
Midori se tváří trochu vyděšeně a překvapeně, očividně mu ti dva blázni nic neřekli.
„Tak takový štěně si nechám líbit...“
To Midoriho trochu probudí a začne se trochu cukat. Nechce se mi ho poustět.
„Nevrť se štěně, chci se pomazlit...“

Midori

V první chvíli se mě vystřídá nespočet pocitů a když mi to celé dojde chci jít pryč. Nechci zůstávat v jeho náruči.
„Nevrť se štěně, chci se pomazlit...“
Zabíjím ho pohledem a nijak nepolevím ve své snaze o útěk.
„Já se ale nechci mazlit!“
„Štěně je domácí mazlíček a slovo mazlíček je odvozeno od ´mazlit/mazlení´...takže...“ a začne mě znovu ňuchňat.
On si opravdu nedá pokoj, zapřu se o jeho ramena, ale nepomůže to, je jako skála a jen mě k sobě přimkne ještě víc.
„Prosím, jen na chvilku,“ zašeptá mi do ucha. Ztrnu a přestanu se vzpouzet.
„Děkuju,“ drží mě v náručí. Cítím jeho dech na krku, i to jak mi po něm lehce přejíždí nosem. Srdce najednou tluče, jak splašené a mám pocit, že mi každou chvíli vyskočí z hrudi.

Shin

„Prosím, jen chvilku,“ prostě jsem o to musel požádat. Tolik mě potěšilo, že přišel, i když je mi to záhadou, a tak když ho mám v náručí nechci ho jen tak pustit.
Přestal sebou házet.
„Děkuju,“ užívám si to. Nosem mu přejíždím po šíji a mohu cítit jeho vůni, sladce vanilková. Mám sto chutí se zakousnout a ochutnat, ale musím se ovládnout a tak ho raději pustím. Kouká na mě trochu vyjeveně a jeho líce nabrali lehce červený odstín. Pohladím ho po tváři a něžně se usměju.
„Jsem rád, že jsi přišel.“
Midori zrudne ještě víc.

Nebudu ho dál trápit a sundám mu z vlasů ouška a se slovy ´Měl bych si rozbalit svůj dárek´ mu rozvážu stuhu kolem krku. Musím se smát při pohledu na jeho nafouklé tvářičky.
„Nesměj se mi, není tu nic vtipného, kdybych to věděl, tak se do ničeho takového nenechám zatáhnout,“ přičemž mě pěstičkou udeří do hrudi. Vezmu mu ruku a do dlaně vtisknu pusu.
„Tak to jsem rád, že jsi o ničem nevěděl,“ šibalsky na něj mrknu. To jej asi naštve, protože se mi vytrhne a jde pryč.

Midori

Proč musí vždycky udělat něco, co mě tak dopálí. Já sem příjdu, aby měl radost a on si ještě ze mě bude dělat šprťouchlata. Vytrhnu se mu a zamířím ke stolu s pitím a jídlem. Opravdu je tu toho spousta. Chvíli stojím a přemejšlím, co si vezmu. Alkoholu nijak zvlášt neholduju, tak si nakonec namíchám slabou colu s rumem.

Rozhlídnu se kolem sebe, je tu spousta lidí. Vlastně nikoho krom Shina, Sasaru a Gara neznám, a tak se stáhnu do kouta a všechno pozoruju z ústraní.

Sasu a Garu jsou hostitelé jaksepatří a Shin...jako oslavenec si náramně užívá pozornosti ostatních. Sleduju ho, fascinuje mě jeho otevřenost, to jak jednoduše mluví s lidmi. Je samý smích a úsměv hází na všechny strany. Působí uvolněně a sebejistě. Má kolem sebe zvláštní auru, která lidi naprosto okouzlí a nejsou schopni mu odolat.

Úplně jinej než já...
Opět se na něj podívám, zrovna se vítá s takovou pěknou blondýnkou, obejme ji a dá ji pusu na tvář. Tak nějak jsem se přistihl, jak si říkám něco jako ´Páni, těm to sluší...´ a v hrudi najednou ucítím podivnou bolest.
´Co na mě může vidět?´ Povzdechnu si, musím nachvilku z toho mumraje. Vyjdu na balkón a zavřu za sebou dveře, aby ke mě tolik nedoléhala hudba. Zadívám se na scenérii před sebou, slunce už zapadlo a začalo se pomalu stmívat, ale na obzoru jsou ještě vidět červánky. Krásnej pohled, ten by stál za namalování. Natolik me to pohltilo, že si nevšimnu otevírání dvěří.

Shin

Koukám na Midoriho, jak se odebral ke stolu s občerstvením. Je vidět, že v tom davu lidí není úplně ve své kůži. Ale to, že sem přišel pro mě hodně znamená a nálada se hned zlepšila snad o 200% Nemám, ale moc času se Tím zaobírat, protože Sasu a Garu ke mě vodí stále nové a nové hosty, aby se se mnou přivítali. Dokonce i sestřenice přišla, dlouho jsem ji neviděl a tak s ní prohodím pár slov. Všimnu si, že Midori prchl na balkón. Rychle se se sestřenkou rozloučím a jdu za ním. Otevřu dveře a vejdu, Midori asi na něco myslí, protože mě nezaregistruje. Chtěl bych ho obejmout, ale nehodlám ho vyděsit jako tenkrát na pouti.
„Necítíš se tu moc dobře viď?“
Přece jen se lekl.
„Promiň, nechtěl jsme tě vylekat,“ přejdu pomalu k němu.
„Já vím, jen jsme tě neslyšel přicházet, ale stejně si myslím, že se v tom vyžíváš...“
Uchichtnu se, asi na tom něco bude.
Oba se pozorujeme okolí a ani jeden nemluví, i když mě na jazyku pálí jedna otázka

„Proč jsi sem přišel?“ nedá mi to, musím se zeptat.
„Vadí ti, že tu jsem?“
Překvapeně se na něj podívám. Tváří se trochu smutně, nechápu...
„Jak jsi na tohle přišel? Naopak, jsem velmi rád, že tu jsi. Jen mě to zajímalo...“
„Sasu a Garu mě pozvali, říkali, že tě to potěší a tak jsem ti chtěl udělat radost.“
Příjemně mě hřeje u srdce.
Otázka zodpovězena, ale hned mě začne svrbět další.
„A copak jsi mi, štěně, vůbec donesl jako dárek?“
Midoriho ta otázka očividně zaskočila a znervozněl.

Midori

Když se mě zeptal, co mám pro něj za dárek, znervózněl jsem. Celou cestu jsem přemýšlel, ale nic mě nenapadlo.
„Víš...Shine...já jsem o tom přemýšlel, ale nějak mě nenapadlo nic, co bych ti dal, a tak jsem si říkal, že se tě zeptám, co bys chtěl?“
Až velmi pozdě mi došlo, co jsem právě řekl a když jsem viděl Shinův potěšený výraz a úsměv od ucha k uchu, utvrdilo mě to v tom, že jsme měl raději držet jazyk za zuby.
„Co bych chtěl? Hmmm...,“ začne přemýšlet a důležitě si u toho mne bradu, „...Už vím! Mám jednu věc, kterou bych si přál.“
„A jakou?“ tuším, že se mi to nebude líbit.
„Polibek.“
Vykulím oči, přesně jak jsem si myslel.
„A nechceš něco jiného? Něco normálního?“ zkouším se z toho ještě vyvlíknout.
„NE!“ odpoví mi... ´Jak nečekané...´

Nebojácně se mu podívám do očí, musím hodně zaklonit hlavu při jeho výšce, a kývnu na souhlas. Potěšeně se usměje a zmenší vzdálenost mezi námi. Natáhne ruku a pohladí mě po tváři.
„Říkal jsi pusu, tohle k tomu myslím nepatří...“
„To je sice pravda, ale tentokrát se nechci na tvoje rtíky vrhnout jako zvíře, ale chci si to patřičně vychutnat a taky...říkal jsem ti, že jsi mazlíček...tak se chci pomazlit...“
Chci mu zas neco odseknout, ale nakonec tu kousavou poznámku spolknu.

Pořád mě hladí po tváří a já se přistihnu, že slastně zavírám oči a vycházím jeho hřejivé dlani vstříc. Najednou mi pod nohama zmizí zem a já se octnu na kamenném zábradlí a Shin je vtisknutý mezi mé nohy s jednou rukou kolem mého pasu, jak mě přidržuje, abych nespadl.
„Shine! Co to děláš?“
Shin se usměje a zase mě pohladí.
„Nic, jen jsem si řekl, že takhle to bude pohodlnější. Ty nebudeš muset stát na špičkách a mě nebudou bolet záda z předklonu.“
Je pravda, že normálně mu nesahám ani po bradu, zatímco teď se díváme přímo z očí do očí. Shin nic nedělá, jen mě pozoruje, znervózňuje mě to. Najednou se začne přibližovat, zavřu oči a čekám polibek, ale nic se neděje. Odvážím se otevřít oči. Dívám se rovnou do těch Shinových. Usmívá se.
„Nemusíš se mě bát, já ti nechci ublížit,“ s těmito slovy mě políbí na čelo, potom na spánek a pokračuje přes tvář až k oušku. Zamíří k druhému uchu, ale přitom nezapomene se mimoděk otřít o mé rty. Lehce mi zkousne lalůček, zachvějuje se. Slyším, jak se uchichtnul. Přesune se na krk a párkrát mě na něj políbí.

Nechci si to přiznat, ale je mi to příjemné. Už dlouho se mě nikdo takto nedotýkal a Shinova péče se mi zamlouvá. Je něžný a nikam nespěchá, líbí se mi, jak mě rozmazluje. Shin si pravděpodobně všimne mého rozpoložení, nechá laskání a přisaje se mi na rty. Lehce mě líbá a oždibuje, vsaje do úst můj spodní ret a poté mi jazykem obkreslí celou konturu rtů. Neubráním se lehkému vzdychnutí, toho Shin využije jaksepatří, vnikne jazykem dovnitř a začne mi plnit ústa. Narazí na můj jazyk a vybízí mě ke spolupráci. Jsem již úplně omámený, má mě naprosto ve své moci. Obtočím mu ruce kolem krku a do polibku se přidám. Shin na chvilku ztuhne, ale hned se vzpamatuje a pokračuje. Polibek se tím okamžitě prohloubí a stane se dravější. Cítím, jak mě k sobě tiskne stále víc, až mám pocit, že mě umačká. Druhou rukou mi přejíždí po krku až mi vjede do vlasů. Ještě jedno propletení jazyků a musíme se oddělit pro nedostatek vzduchu.

´To...bylo...krásné...ale teď...kde je nějaká díra, chci se zahrabat...´

Shin

´Cože? Midori se přidal?´
Překvapilo mě to, ale okamžitě jsem se vzpamatoval. To, že spolupracuje, je pro mě něco úchvatného a hodlám si to užít. Škoda je, že vzduch dochází a my se musíme oddělit. Midori zrychleně dýchá, jak se snaží dostat nějaký kyslík do plic.
„To bylo něco nádherného, krásnější dárek jsem si nemohl přát.“
V tu ránu Midori chytí v obličeji barvu zralého rajčete a stydlivě sklopí oči. Zase mi ukazuje tu svou roztomilou stránku. Zvednu mu bradu a donutím ho se na mě podívat.
„Děkuju,“ a ještě je jednou líbnu.
Zase odvrátí zrak, rozhodnu se ho více netrápit.
„Tak co štěně, nepůjdem se něčeho najíst?“ pokusím se odlehčit atmosféru a zbavit ho rozpaků.
Překvapeně ke mě vzhlédne a nakonec kývne. Pomůžu mu seskočit dolů a pak ho chytnu za ruku a odtáhnu do pokoje ke stolu. Rovnou se vrhnu na chlebíčky a Midori se po chvilce osmělí a dá si taky. V tváři působí už uvolněně, ale ruměnec jeho tvář stále neopustil.

´Slaďoučký...Asi jsem se opravdu zamiloval...´