Zavřít dveře minulosti a otevřít ty od budoucnosti - 13.díl

Midori

Myslel jsem, že umřu, ale nakonec to neprobíhá tak hrozně. Stále sedím se Shinem, protože mi nedovolí si přesednout. Společnost nám neustále dělají Sasaru a Garu. O přestávkách k nám příjdou a začnou drbat, a to jsem si myslel, že drbou jen holky, ale kluci jsou mnohem horší. Semtam se mě pokoušejí vtáhnout do rozhovoru, ale většinu času jen poslouchám jedním uchem a maluju si do bloku. Jediná doba, kdy se jich zbavím, je přestávka na svačinu. Prosadil jsem si, že budu svačit s Jirem a oni mi daj pokoj. Shin sice protestoval, ale když jsem mu pohrozil, že ho budu ignorovat, tak hned zmlkl.

Shin

Je pátek a zrovna svačím ve společnosti Sasara a Garu. Štěnátko mě opět opustilo, aby mohlo být s tím švábem. Jsem z toho velice deprimovaný.
„Hej Shine, vnímáš nás?“ přeruší někdo můj tok myšlenek.
Vrátím se zpět do reality a zrak mi padne na Sasaru a Gara.
„Eh?“ říkali jste něco?
„To si piš, že jo,“ oboří se na Garo, „už tady nějakou dobu na tebe mluvíme, ale ty jsi nějak mimo.“
„Omlouvám se kluci.“
„V poho kámo, ale proč vypadáš, jak zmoklá slepice? To zas kvůli Midorimu? Dnes bys měl mít lepší náladu?“ začne do mě hustit Sasu.
„Jo kvůli Midorimu, chtěl bych, aby se mi více věnoval,“ fňuknu smutně, „ A proč bych měl mít dobrou náladu?“
„Panečku, to snad není možné,“ plásne se do čela Garu, „Ty máš plnou hlavu štěněte, že úplně zapomínáš na sebe. Dnes je přece oslava tvých narozenin, kterou jsme ti s partou přichystali...“

Narozenin? Mých narozenin? Kouknu na tabuli, kde je napsáno datum.
No jo, fakt, zítra mi bude devatenáct. Já na to fakt zapoměl.
„Promiňte kluci, úplně se mi to vypařilo z hlavy...“
„V pohodě,“ poplácají mě oba po zádech, „ Je nám jasný, že myslíš na příjemnější věci.“
Jen se usměju.
„Takže jak to dnes bude probíhat? Bude to u mě nebo jinde? V kolik to začne?“
Naštvaně se na mě podívají.
„Už jsme ti to říkali, tys ale nedával pozor.“
„Už jsem se omluvil. No tááák.....klucííí....“

Než zazvoní, tak mě stihnout seznámit s organizací dnešní oslavy. Jsem rád, že to nebude u mě, nechce se mi tak narychlo uklízet. Do třídy vejde Midori a chvilku na to zazvoní na hodinu. Sasu a Garu se vrátí na své místo a ke mě si přisedne štěně.
Zasněně se na něj dívám, ani učitele si nevšimnu. Tak moc bych si přál, aby taky přišel, ale když bych se ho zeptal, tak vím, že by na 100% odmítl.
„Děje se něco?“ zeptá se mě šeptem Midori.
Překvapeně na něj zamrkám.
„Ne, proč?“
„Já jen, že od té doby, co jsem přišel, na mě zíráš.“
„Promiň,“ odvrátím zrak a věnuju se učení, i když semtam mi můj zrak spadne na mého spolusedícího.

´Tak moc bych si to přál...´

Midori

Svačina s Jirem probíhala v pořádku, ale když se vrátím zpět do třídy, tak Shin se chová nějak divně. Nejdřív na mě jen zírá a když se ho zeptám, co je, tak se jen omluví. Dokonce si mě zbytek dne moc nevšímá...

Teda ne, že by mi to nějak chybělo nebo že bych měl o něj starost...to nééé!!! Jen mě to zajímá...ale bojím se zeptat, aby se nenaštval nebo aby si nemyslel, že se o něj nějak zajímám...mě je to přece úplně jedno...nebo ne?

Koutkem oka se na něj podívám, je duchem nepřítomen a kouká kamsi do blba.
Avšak důvod Shinova rozpoložení jsem se měl brzo dozvědět...

Sasaru a Garo

Vrátíme se na místo, ale i tak nepřestanem sledovat Shina. Na to, že má zítra narozeniny a dnes má oslavu nemá kdoví jak pozitivní náladu.
„Garu, nevíš co mu je?“
„Tuším Sasu, je zamilovanej až po uši a bolí ho srdíčko.“
Sasu je trochu zaskočen - jeden by nevěřil, jak moc může být člověk natvrdlej – podívá se na Shina zrovna, když Midoriho hypnotizuje – podle mě dosti zaláskovaným pohledem.

V tu chvíli mě napadně skvělej nápad, přitáhnu si Sasu k sobě a začnu mu šepta svůj plán. Rozzáří se mu oči a nadšeně přikyvuje.

´Jestli se tohle povede, tak to bude bomba!´

Midori

Po skončení vyučování jdu do šatny, přezuju se a vydám se domů. Jiro má dnes delší vyučování a tak mě nedoprovází, ale pokud jsem si myslel, že půjdu domů sám, tak jsem hodně zmýlil. Před školou mě dohoní Sasaru a Garu.
„Midori, počkej, chceme si s tebou o něčem promluvit, mohl bys nám věnovat chvilku?“
Nedůvěřivě si je přeměřím, bůh ví jestli zas němaj nějakej blbej nápad jako první den.
„Nemusíš se nás bát, nechcem ti nic udělat,“ začne Garu jakoby poznal na co myslím, „jen chcem s tebou mluvit o něčem ohledně Shina...“
„Shina?“
Oba jen kývnou.
Souhlasím a dovolím jim, aby šli se mnou kus cesty domů.
„Midori, všiml sis, že dnes Shin nebyl moc dobře naladěn?“
Kývnu. Toho by si nevšiml jedině blbec.
„Jde o to, že Shin má zítra narozeniny. My a další kamarádi mu dnes pořádáme u nás oslavu,“ začne mi vysvětlovat Sasaru.
„Narozeniny? A co to má společného se mnou?“ zastavím se. Nějak nechápu, co mi tím chtějí říct.
Garu si povzdechne a Sasu protočí oči.
„No my chcem dát Shinovi ten nejhezčí dárek,“ ujme slova opět Garu, „ A je nám jasné, že největší radost mu udělá, když se na té oslavě objevíš TY!“
„JÁ? Hele kluci, nedělejte ze mě blázna, kdyby mě tam chtěl, tak by mě aspoň pozval, ne že bych přišel, ale to, že nic neřekl o něčem vypovídá, ne?“
Oba se na sebe podívají a začnou si povídat mezi sebou jako bych tam nebyl.
„Ty, Sasu, je možné, aby někteří lidé byli tak natvrdlí?“
„No já ti nevím Garu, ale už znám dva natvrdlíky, tak bych řekl, že jo.“
„A co takové vajíčko natvrdo přivede k rozumu?“
„Nevím, asi jedině, že mu to vysvětlíme.“

Opět se podívají na mě. Nervózně polknu.
„Midori, Shin tě tam chce, ale nepozval tě, protože se bál, že bys mu dal košem. A tak ti raději nic neřekl a tak se vyhnul odmítnutí a zklamání.“
Tak tohle jim tak budu věřit. Nijak na to nereaguji a opět se rozejdu domů.
„No tak Midori, prosím, přijdi!“
Nevšímám si toho.

´To tak, Shin na mě čeká a bude celý šťastný až se zjevím ve dveřích...´

Garu mě doběhne a zastaví mě.
„Prosím, ještě si to rozmysli, tady je adresa, začíná to v 18hod a na 20hod je naplánovaný dort a popřání oslavenci,“ s tím my vrazí do ruky složený papírek a rozloučí se mnou.

Dám ho do kapsy a rozejdu se domů. Nehodlajíc to teď řešit.

Shin

Tak tyhle narozeniny nebudou asi nic moc. Jsem rád, že mi kluci připravili oslavu, ale abych řekl pravdu, nějak nemám náladu. Dojdu domů, jsou dvě hodiny a do začátku mám ještě spoustu času, tak něco sním a hned potom si nachvilku zdřímnu.

Vstanu za dvě hodinky a začnu se pomalu připravovat. Vlezu si do sprchy, kde strávím mnohem víc času než jindy. Prostě jen stojím a nechávám na sebe téct příjemně teplnou vodu, je to tak příjemné a uklidňující. Po více jak půlhodině usoudím, že by to mohlo stačit, vypnu vodu a začnu se utírat ručníkem. Z koupelny zamířím rovnou do pokoje, kde přemejšlím, co na sebe.

Vyberu si černý úzký džíny, s rozkrokem kdesi u kolen, opásané pokovaným koženým páskem, který je spíš pro okrasu, než aby plnil svou funkci. Dále hmátnu po černém tílku a úzké vínově červené košili, kterou si zapnu až na první dva knoflíčky u krku, ty nechám rozepnuté a taky si vyhrnu rukávy až nad lokty.

´Teď jsem spokojen, teď je to ono,´ zhodnotím svůj vzhled

Vlasy jsou ještě trochu vlhké a tak se je ještě snažím vysušit ručníkem a když jsem jakžtakž spokojen, tak je jen pročísnu. Ještě se navoním a když se podívám na hodiny, tak je akorát nejvyšší čas na to abych vyrazil. Do ruky si vezmu lehkou vestu, zamknu byt a volným krokem zamířím na druhooú stranu města, kde bydlí Sasu a Garu.

Příjdu lehce po šesté hodině, ale jako oslavenec si můžu dovolit nějaké to zdržení. Jen co zazvoním, otevře mi Garu a vtáhne mě dovnitř. Přivítá se se mnou a do ruky mi vrazí nějaké pití, přičemž mě táhne dál do bytu, kde se nachází zbytek. Už je nás tu celkem dost a očividně tu ještě nejsou všichni. Stoly se prohíbají pod spoustou pití a jídla. Hudba hraje a všichni se baví. Skoro ještě hodinu trvá, než příjdou všichni. Vždy když zazvoní zvonek, tak se Sasu a Garu jako správní hostitelé řítí ke dveřím otevřít a přivítat nově příchozí.

Midori

Když se doma najím, tak se zavřu v pokoji, papírek položím na stůl a zapnu si počítač.

´Nikam nejdu!´

Byl jsem pevně rozhodnut, teda aspoň jsem si to myslel. Sice se snažím hrát nějakou hru, ale každou chvíli stejně pokukuji po tom papírku. Nachvilku zanechám hraní a vezmu papírek do ruky a rozevřu ho, je tam jen adresa. Pohled mi padne na medvídka na posteli, od té doby, co jsem ho dostal, se mnou spí. Opět se podívám na papírek a je mi nějak smutno.

´Co když si opravdu přeje, abych přišel a jen se bál se mě zeptat?´

Opět se podívám na plyšáka a povzdechnu si. Vyjdu z pokoje a sejdu do kuchyně, máma zrovna vytahuje z myčky čisté nádobí.
„Mami, můžu se zeptat?“
Upoutám její pozornost, zanechá nádobí a posadí se ke stolu.
„Jasně zlatíčko, copak?“
Nadechnu se vychrlím na ni, že mě jeden kamarád pozval na oslavu narozenin, tak jestli bych mohl jít. Řeknu jí, kam bych šel a že bych se do jedné, maximálně do druhé hodiny ranní vrátil.
Je na ní vidět, že váhá, že mě nechce pustit.
„Midori, klidně můžeš jít, ale nechceš přijít dřív? Přece jen je to pozdě a chodit povenku v tuto dobu...“
Vím kam tím míří a nedivím se, že má strach. Já ho mám taky, ale nemůžu být pořád doma a pokud Shinovi má přítomnost udělá radost, tak to budu jen rád.
„Ale mami, to je jen rezerva, nevylučuju, že nepříjdu dřív, ale raději jsem si dal časovou rezervu.“
Pořád se na mě dívá trochu nedůvěřivě, potom nachvilku odejde do chodby. Když se vrátí, tak mi do ruky dá peníze, nechápavě se na ni podívám. Pohladí mě po tváři a hřejivě se usměje.
„To je na taxíka,“ mrkne na mě. Obejmu ji, jsem jí vděčný, že nemusím v té tmě sám domů.

Kouknu na hodiny v pokoji, je šest hodin. Musím s sebou trochu hodit, ještě se chci stavit v obchodě, nechci přijít s prázdnou. Obleču si obyčejné džíny a bílé tričko a protože venku už se stmívá a ochladilo se, tak si vezmu černou mikinu, co vypadá jako kožíšek.

Je skoro sedm hodin a já zvoním na Sasarův byt, poznal jsem ho podle hlasité hudby, která se nesla z jedněch dveří. Otevře mi přímo Sasaru s Garou a když mě uvidí plně se jim rozzáří oči.
„Tak jsi se nakonec rozhodl přijít, vítáme tě tu,“ vtáhnou mě dovnitř.
Jsem nervózní, kolem je spousta neznámých lidí a taky je tu celkem hlučno.
„Tady jsem něco donesl,“ podávám jim tašku.
„To si nemusel,“ převezme tašku Sasaru, „Máme toho dost.“
„Takže první úkol je splněn, ted můžem přějít k druhému,“ pronese směrem ke mě Garu, když Sasu odejde i s nákupem.

´Eh? První úkol?´

Garu se jen usměje a už mě táhne do jedno z pokojů, naprosto nechápu, co se kolem mě děje a než se naděju, tak mám na hlavě připnutý psí uši a kolem krku uvázanou velkou červenou mašli.
„CO TO JE?“
Garu se jen začne smát.
„To je, drahý Midori, druhý úkol...předání čupr dárku oslavenci.“
Když do mísnosti vejde Sasaru a uvidí mě, jen uznale pokývá hlavou a opět odejde. Garu mě popadně za ruku a zas mě táhne někam jinam.

„Shine, máme tu pro tebe dárek!“
„Jéžiši, jen to ne! Nechci vědět jakou blbost jste zas pro mě vymysleli.“
„Náhodou tohle se ti bude líbit. Víme, že bydlíš sám a navíc poslední dobu vzdycháš nad šťěnátkem, tak jsme ti jedno pořídili,“ slyším Sasara, který vyšel napřed a teď mluví směrem k Shinovi. Ještě vůbec nic mi nedochází.
„Snad jste mi nekoupili zvíře!“ zhrozí se Shin.
„No to přímo ne, víš co, raději se podívej sám...“
Zničeho nic jsem hozen do něčí náruče a když vzhlédnu, koukám do těch nádherných fialových očí. Teprve teď mi všechno dojde a Shinovi pravděpodobně taky, neboť se mu po tváři rozlije široký úsměv.
„Tak takový štěně si nechám líbit...“

´BOŽE! TAK TOHLE JE MEGA TRAPAS!´