Zavřít dveře minulosti a otevřít ty od budoucnosti - 10.díl

Shin

Chytnu se za pálicí tvář. Ne, že bych si to nezasloužil, ale když jemu nejde odolat.
Rychle za ním vystartím z kabinky, nenechám ho tak jednoduše uniknout.
Netrvá mi dlouho a doženu ho, i když jsem měl, co dělat, aby se mi v tom davu neztratil. Vypadá to, že chce odejít z poutě. Chytnu ho za ruku.
„No tak Midori, stůj! Neodcházej!“
Vytrhne se mi a zle se na mě podívá.
„S tebou tu nebudu, jen mě pořád obtěžuješ, i přesto že nemám zájem.“
Smutně se na něj podívám a sklopím pohled.
„Promiň, přehnal jsem to, ale nechoď, ještě jsem všechno neobešel a chtěl bych, abys mi dělal společnost,“ opět k němu vzhédnu se svým super roztomilým přemlouvacím kukučem. Snad do zafunguje, chci s ním strávit nějaký čas a sblížit se. Je na něm vidět, že zaváhal.

Midori

Když se mi omluví a prosebně se na mě podívá, tak mu tak nějak věřím, že to nemyslel zle. A popravdě, Jira nikde nevidím a domů se mi taky nechce, taky jsem toho chtěl vidět víc. Přemyšlím o tom...
„Dobře,“ ukážu na něj prstem a odhodlaně se mu podívám do očí, „projdeme si to tu spolu, ale mám jednu podmínku.“
„Podmínku?“
„Jo, podmínku. Budeš se chovat slušně, ani se ke mě nepřiblížíš a laskavě si odpusť to neustálý líbání.“
Je na něm vidět, že se mu má podmínka ani zdaleka nelíbí, ale nakonec souhlasí.

Sice bych měl být k sobě upřímný a přiznat si, jak moc se mi to polibek líbil, stejně jako ten první, ale když si to přiznám, přinese mi to a jen problémy, a o ty nestojím.

Začnem se prodírat davem lidí, ale zatím nějak nevíme, kam zajít. Společník to prozatím vyřeší koupí zmrzliny, přičemž jeden kornoutek mi podá. Jsme překvapen, ale potěší mě to. Ochutnám. Mňam, dokonce trefil mou oblíbenou citronovou. Ale popravdě mě už nebaví o něm mluvit jako o „společníkovi“, „individum“ atd...
„Promiň, je to trochu trapný, ale můžeš mi znovu říct, jak se jmenuješ?“
Ublíženě se na mě podívá.
„Teda šteně, to se mě teď dotklo, už dvakrát jsme se líbali a ty ani nevíš s kým?“ v očích mu plápolají pobavené plamínky.
´Zase mě škádlí, on si prostě nedá pokoj.´
„Nechtěj mě naštvat, nebo si to ještě rozmyslím,“ pohrozím mu.
Hned zvedne ruce v obranném gestu.
„Sorry, nemyslel jsme to zle. Jinak já se jmenuju Shin,“ a podá mi ruku.
Nedůvěřivě si jej prohlédnu, ale nakonec mu ruku taky podám.
„Midori.“
„Já vím.“
„A proč mi tedy říkáš štěně apod.?“
„Protože se to k tobě hodí, seš stejně roztomilej a když tě vidím, tak mi to připadá, jako bych našel malé, opuštěné a zraněné zvířátko o které se chci starat a chránit ho,“ naprosto kouzelně se na mě usměje. Úplně cítím, jak se mi do tváří žene ruměnec, a tak raději skloním hlavu k zemi, aby si ničeho nevšiml.

Shin

Opravdu je kouzelnej. Byl jsme zvědavej, jak na to zareaguje, ale tak rozkošnou reakcí jsem byl opravdu zaskočen. Zase bych ho nejraději pomuchloval, ale musím své choutky držet na uzdě nebo mi fakt uteče.
„Máš rád adrenalinové kolotoče nebo se ti na nich děláš špatně?“
„Nevadí mi, popravdě je mám nejraději.“
To mě poteší, protože je mám taky rád. Taková autíčka nebo labutě mě opravdu nedokáží uspokojit.
Do oka mi padně čupr atrakce, něco jako kladivo a točí se to dokola, že nahoře jsi vzhůru nohama.
„A co bys řekl na tohle?“ a ukážu mu, co myslím.
Podívá se na to a pak na mě.
„A nebude ti zle? Nemám zájem o ostudu, až pozvracíš lidi pod sebou.“
To mě rozesměje.
„Nemusíš se bát, spíš mám strach o tebe, myško.“
„Hmph,“ uraženě nakrčí nos, „tak to nemusíš, já budu naprosto v klidu.“
„Fajn,“ chytnu ho za ruku a táhnu ho směrem ke kase. Koupím dva lístky a i když protestuje, že si ho koupí sám, ignoruju to.
Chvilku čekáme než vystoupí předchozí „cestující“ a jakmile se sedačky uvolní, nasedneme. Během chvilky je u nás provozovatel, aby si vzal lístky a zabezpečil nás. Kolem pasu máme něco jako bezpečnostní pás v autě a potom nám dá zábranu přes ramena proti vypadnutí. Mě je to akorát, ale Midori v tom trochu plave. Jen co dosednou poslední lidi, dá se to do pohybu, nejdřív se jen houpeme ze strany na stranu, ale postupně nabíráme rychlost a houpem se čím díl víc. Očkem sleduju Midoriho, jestli je v pořádku, ale v tváři má uvolněný výraz a na rtech nepatrný úsměv. Ještě jedno zhoupnutí a bude to otočka o třistašedesát stupňů. A je to tady, už jsme nahoře vzhůru nohama a letíme dolů, Midori vedle mě křičí z plných plic, ale nevypadá to, že by mu bylo špatně, nebo by se bál.

Jízda trvá asi pět minut. Jakmile zastavíme, přiběhne personál, aby nás vysvobodil. Seskočíme, ale Midori jde poněkud pomalu.
„Jsi v pořádku?“
Zářivě se na mě usměje.
„Neboj, jsme ok, jen se mi trochu točí hlava a nohy mám jak z gumy, tak mi dělá problém jít rovně.“
Začnu se nekontrolovatelně řehtat a netrvá dlouho a Midori se ke mě přidá.

Potom zajdem ještě na spoustu dalších atrakcí a toho jídla, co sníme. Opravdu se divím a beru to jako zázrak, že jsme se nikde nepoblili. Čas nám i přes prvnotní napětí příjemně ubíhal. Už jsme byli skoro všude a tak jsme jen procházeli kolem stánků a přemýšleli, co podniknout dále. Jdem zrovna kolem střelnice, když se Midori zastaví.

Midori

Už nemáme, kam jít a tak se jen tak potulujem. Když jdem kolem střelnice zaujme mě krásný plyšák, takový roztomilý méďa, který by mi mohl sahat až k pasu, kdybych ho posadil na zem.
Smutně si povzdechnu a chci pokračovat dál v cestě. Chtěl bych ho, ale střílet neumím a stejně jsou ty pušky šíleně těžký. Ale zadrží mě Shinova ruka, která mě drží za loket. Nechápavě na něj koukám.

Shin

Vidím, že ho na střelnici něco zaujalo a taky si nemůžu nevšimnout smutného povzdechu a to jak chce pokračovat dál v chůzi. Chytím ho za ruku, aby nemohl dál. Otočí se na mě.
„Líbí se ti tam něco? Já ti to klidně vystřelím.“
Překvapeně zamrká a s otevřenou pusou na mě kouká. Zase bych ho nejraději zulíbal. Vzápětí se vzpamatuje, pusu zavře a odvrátí zrak.
„Ne nic, můžem jít dál,“ a chce se mi vytrhnout, ale nenechám ho, je mi jasný, že se mu něco líbilo. Dotáhnu ho přímo ke střelnici a tam ho pustím. Poprosím o pušku a s ní v ruce se Midoriho ještě jednou zeptám, co chce. Nervózně si okusuje ret, ale pochvilce ukáže na velkého medvěda. Usměju se. Zamířím a vystřelím, bohužel vedle, ještě to zkouším dvakrát, ale taky bez úspěchu. Kouknu po Midorim a vidím, jak začíná být smutný.
´Takže tohle je poslední pokus Shine, soustřeď se.´
Zamířím a....trefím se.
Midori povyskočí a začne mi tleskat. Chlápkovi ukážu toho medvěda a jakmile mi ho podá, tak jej hned vrazím do nářuče štěněti. Štastně se na mě podívá a zničeho nic mi visí kolem krku. Překvapeně zamrkám.... ´Co?´

Midori

Když se ani potřetí netrefil, tak se pomalu smiřuju s tím, že medvídka nedostanu, když se ale na poslední ránu trefí, mám šílenou radost a když mi potom do náruče strčí onoho medvěda, tak mám radost ještě větší. Ani nevím, co mě to popadlo, ale najednou jsem mu samotným nadšením skočil kolem krku.

Najednou ve mě hrkne, když si uvědomím, co dělám. Okamžitě ho pustím a rudý hanbou se koukám kamkoliv jinam, jen ne na něj, a chci propadnout do země.
„Omlouvám se, nechal jsme se trochu unést.“
Nic neříká a tak se něj podívám, pořád je trochu překvapenej.
„V-v-v p-p-pořádku, nemusíš se omlouvat, ba naopak...mě se to líbilo! Nechceš to zopakovat?“
´No vzpamatoval se celkem rychle.´
Nebudu to komentovat a raději se rozejdu směrem domů a medvěda tisknu k sobě, opravdu mám radost.

Shin se nabídne, že mě doprovodí, nic nenamítám.
Jdem už nějakou chvíli a ani jeden z nás neřekl ani slovo. Najednou si uvědomím, že jsem mu ani nepoděkoval.
„Shine, chci ti poděkovat za toho medvěda, ale nemusel jsi to dělat.“
„Ale já chtěl, jsem rád, že se ti líbí.“
Zase mě přivádí do rozpaků.

Už jsme před naším domem, poděkuju Shinovi, jak za dnešní den, tak ještě jednou za toho plyšáka.
„To nestojí za řeč, mě se to dnes taky líbilo,“ a dá pusu na tvář, „tak se měj a zas v pondělí ve škole,“ rozloučí se se mnou a jde pryč.
Ještě nějakou dobu stojím na místě a snažím se pochytit, co se tu teď stalo. Nejdřív trochu zblednu a vzápětí zrudnu, těžko říct, jestli vzteky nebo rozpaky.

´Už zase to udělal!!! On je prostě nenapravitelný!!!´

Zaběhnu do domu a rovnou zamířím do pokoje, kde žuchnu na postel. Začnu si přemítat celý dnešní den a musím uznat, že jsem se skvěle bavil a že Shin, když neobtěžuje, je taky celkem snesitelný. Podívám se na medvídka. Spokojeně se usměju a s hřejivým pocitem u srdce usnu.

Překvapivě se mi nezdá žádná noční můra...