Zakázaná láska II.

5. Října 1799
Panství st. Ives

Christian se opíral o sloup, v ruce sklenku brandy a sledoval tančící páry.
Náhle se mu v zorném poli mihla blonďatá hlava. Pozoroval Leonarda, jak roznáší pití po sále a zamyšleně začal točit sklenkou v ruce.
Myšlenky se mu opět stočili k polibku v pracovně. Nevěděl, co si o něm má myslet. Dokonce ho napadlo si se sluhou promluvit, ale on se mu vyhýbal, jak jen to bylo možné a když mu to nedal rozkazem, celé dny neřekl ani slovo.
A také ta facka… Posledních pár dnů mu ta reakce připadala přehnaná, dokonce jí občas i zalitoval… a snažil se vybavit, co mu v tu chvíli problesklo hlavou, proč ho uhodil.
Byl naštvaný? Znechucený?
Zpětně si uvědomoval, že ne. Vlastně to byl i příjemný pocit… jakoby mu v žaludku létali motýlci. Možná se jen leknul? Nevěděl.

Po chvilce si všimnul, že Leonard mu již zmizel ze zorného pole, a když se rozhlédl po sále, uvědomil si, že tu vlastně nemá, co dělat. (Až na maličkost, že by si měl najít ženu.)
Omluvil se tedy matce a cestou do své pracovny a přemýšlel, jakou knihu si přečíst.

V místnosti, co sousedila průchozími dveřmi s jeho ložnicí, si nalil do sklenky oblíbený alkohol a celou láhev položil na stůl, aby na ni dosáhl.
Vzal si knihu od jednoho z neznámých autorů, ale po bezmyšlenkovitém přečtení několika stránek si uvědomil, že neví, co na nich bylo.
Raději se tedy spokojil jen s popíjením a vlastními myšlenkami.

Po statečném zdolání celé láhve zjistil, že je jeho soukromý bar prázdný a poslal sluhu Harryho pro druhou.
Jenže k jeho překvapení ten, kdo o chvilku později zaklepal na dveře a po vyzvání vešel do pokoje, nebyl nikdo jiný, než právě Leonard, co nepatrně nakrčil nos nad odérem alkoholu.
Lehce se uklonil a položil láhev na stůl, aniž by cokoliv řekl, a chtěl odejít. Jenže Christian mu zabránil pokračovat stiskem dlaně okolo jeho zápěstí.
„Počkej… Něco jsem… co jsem to…“ Opilecky huhlal. „Už vím!“ Nebezpečně šermoval prstem ve vzduchu. Poté vstal a zavrávoral, zakopnul o vlastní nohu a po zádech spadl na zem tak šikovně, že sluhu strhnul na sebe.
Zahleděl se do jeho medových očí.
Najednou ho přitáhl za košili a začal ho vášnivě líbat.
„Pane?“ Podařilo se Leonardovi zahuhlat, ale další slova utlumily stále intenzivnější polibky.
Na pár okamžiků se jen nechal strhnout zběsilou hrou jazyků, ale poté si uvědomil chuť alkoholu a pokusil se odtrhnout.
„Pane, jste opilý, měl byste si jít lehnout…“ Podařilo se mu uzmout chvíli volnosti.
„Nemel a pokračuj.“ Zahuhlal rozkazovacím tónem. Každý opilec by si možná neuvědomoval, co dělá, ale on až příliš intenzivně cítil lehké mravenčení a brnění na rtech, když je znovu spojil s těmi druhými.
Zatoužil se ho dotknout, prozkoumat prsty každou část toho hubeného těla… obtočil mu paži okolo boků a druhou vjel do rozježených vlasů.
Leonard se nechal na okamžik unést těmi dotyky, ale krutá realita ho stahovala zpět na zem.
„Nevíte, co říkáte…“ Zamumlal, ale byl umlčen dalším políbením a ponořil se do něj… když se poté hnědovlasý malinko odtáhl, přitulil se ke straně jeho krku a mlčky nasál neznámou, a přece známou vůni a pošimral rty malý kousek odhalené kůže… do místnosti se vznesl tichý vzdech a sluha se odhodlal plně se mu poddat…
Chrprrrpfuu!
Bum! Vévodova hlava bouchla o zem.
„Cože?!“ Leonard nevěřícně pohlédl na spící obličej. Z úst mu uniklo zklamané zaúpění.
Chvilku mu trvalo, než se vzpamatoval, ale poté vévodu dopravil do postele, sundal mu boty a přikryl ho až po bradu.
„Sakra…“ Zanadával si a hned poté ho náhle chytla ruka za předloktí a strhla do postele, že stihnul jen překvapeně heknout.
Zaznamenal pevné objetí, ale podle oddechování Christian stále spal.
Pokusil se vyprostit, ale vévoda jen ze spánku zabručel.
Musel se tedy smířit s tím, že dnešní noc stráví zde a neubránil se k vedlejšímu tělu (pro dobré spaní) trochu přitulit.

***

První sluneční paprsky pronikly oknem a pošimraly Christiana na tvářích a víčkách, které po chvilce rozespale otevřel.
Jako první si uvědomil lechtavý pocit u krku, a když sklonil oči, uviděl jen rozcuchané „cosi,“ co zřejmě mělo být vlasy… a Leonardem.
Matně si vybavil, co se v noci dělo a mírně se vyděsil, ale poté se jen vyprostil zpod bledých paží a chvatně vstal z postele. Sice netušil, jak se do ní dostal, ale když uviděl, že je oblečený, oddechl si.
Pohled mu padl na schoulenou postavičku pod přikrývkou a uvolněnou tvář.
Neubránil se úsměvu, ale ten hned zahnal, převléknul se a vyšel z ložnice.

***

Když se Leonard vyhrabal z postele a rozespale vešel do pracovny, vévoda se znovu skláněl nad dopisy. Ani nezvedl hlavu, a tak jen rychle proklouznul ke dveřím a vydal se do svého pokoje.

*

Vévoda Sebastian Dellavare, otec Christiana, nepatřil nikdy zrovna mezi pohledné muže. Ale s bledým obličejem, vytřeštěnýma, sklenýma očima a širokou, rozšklebenou ránou přes krk vypadal ještě mnohem hůře.
Při pohledu na mrtvolu ve svém pokoji se Leonardovi zvedl žaludek. Rychle se otočil a rozběhl zpátky k pracovně, do které vletěl bez klepání a s vyděšeným výrazem v bledé tváři.

„Klepat tě neučili?“ Odsekl vévoda, aniž by zvedl hlavu, až když uslyšel tichou ránu, pohlédl na sluhu, který zhrouceně padl na kolena.
„Ono… tam… krev… v… všude… pokoj…“
„Co to meleš?!“
Leo se zhluboka nadechl a pokusil se přestat třást. Zmohl se však jen na to, mluvit srozumitelně.
„Pan… Dellavare je v mém pokoji… on… on je… mrtvý.“ Poslední slovo ale jen šeptnul, téměř neslyšně.
Christian okamžitě vyrazil z kanceláře, a když pohlédl na spoušť v nedaleké místnosti, nahlas zakřičel.

Příští den

Dvojčata Richard a Gabriel Dellavare seděli naproti bratranci v pracovně a nejistě sledovali jeho kamennou tvář.
Věděli, že Christian své pocity nedával najevo, ať jsou jakékoliv, proto nechápali, proč se jen před několika hodinami tak zapáleně zastával svého sluhy a nedovolil ho odvést do vězení.
„…takže musíme najít vraha.“ Dokončil vévoda svou řeč a pohlédl na oba dva.
„Ale…“ Ozval se Gabriel, ale pod přímým pohledem svého dvojčete raději zmlkl. Zdálo se, že novopečený pán panství věří, že ten sluha ho nezabil… A jeho pohled nepřipouštěl námitky.

A zde slibovaný rodokmen