Zakázaná láska I.

Anglie, 28. Září 1799
Sídlo st. Ives

Brk tiše škrábal po papíru a od světla svíček vrhal stín na úhledné, černé písmo. Jediný zdroj světla v pracovně stál na majestátním, dubovém stole a matně osvětloval i zbytek místnosti, plazil se po stovkách titulů knih i po velkém kamenném krbu a stolečku s atlasem a pohodlným křesílkem před ním.
Christian seděl za stolem a psal…
Pravidelný pohyb rukou doplňovalo jen těkaní očima a občasné soustředěné protažení.
Prásk!
Vévoda mírně nadskočil a trhnutím rozlil inkoust na čerstvě napsaný dopis.
„Kruci…“ Tiché zaklení uniklo z tenkých rtů. Kapesníčky, které měly celé věci pomoci, akorát ještě zhoršily situaci a mladík s hnědými vlasy po ramena, svázaných do culíku, zaskřípal zuby.
„Leonarde?!“ Zakřičel otráveně ke dveřím.
„Ano pane? Volal jste mě?“ Dovnitř vletěl mladík s rozčepýřeným hnízdem na hlavě a hned při prvním kroku zakopnul o práh dveří. Naštěstí rychle nabral rovnováhu a přešel ke stolu, kde mu koutky mírně zacukaly při pohledu na umazaný stůl.
„Ano, volal… Udělej s tím něco a dones mi čistý papír. A co se to tam venku děje?!“ Zabručel podrážděně. Hubený prst namířil na spoušť na stole.
„Služka upustila tác, omlouváme se. Hned to bude.“ S lehkou úklonou sluha obešel stůl a složil papír tak, aby napáchal co nejméně škod a vyhodil ho.
Ze skříňky, co byla u krbu, poté vytáhnul hadřík a leštěnku a pečlivě stůl vyčistil a z druhé poličky opodál vytáhl list čistého papíru a položil ho na stůl.
„Budete si přát ještě něco?“
„Ano, dones mi čaj.“
„Okamžik, prosím.“ Leonard se lehce uklonil a vycouval ze dveří.
Zatímco byl blonďatý sluha pryč, připravoval čaj, vévoda mlčky přešel k oknu a zahleděl se na postupně přicházející podzim a přemýšlel. O příchozím plese, na kterém by si měl najít ženu, ale nic ho k tomu činu nelákalo. Žena… stvoření toužící jen po penězích a moci… A také o dopise, který mu přišel. Král, Jasper těžce onemocněl, aniž by měl potomka… To ho znepokojovalo.
Jeho vysoká, aristokratický postava, vrhala na stůl stín a její vznešenost podtrhoval lehce zdobený šat.

Když se Leonard vrátil do pokoje a uviděl Pana Christiana stát u okna, tiše si odkašlal, ale když se mu nedostalo reakce, mlčky položil tác s čajem a sušenkami na stůl.
„Pane?“ Chvilku počkal.
„Pane, máte tu čaj.“ Zopakoval po chvíli.
„Em… Pane?“ Když ani tentokrát nezareagoval, vydal se mlčky k němu, ale zakopnul o židli, ztratil rovnováhu a spadl přímo na vévodu, čímž ho probral a Christian se bleskově přetočil, aby sluhu zachytil.
Blonďák jako na povel zrudnul a snažil se co nejrychleji dostat z dosahu, ale způsobil jen to, že se přerazil o nohu vévody a přimáčkl ho ke stěně vedle okna. Opatrně zvednul hlavu a setkal se pohledem s fialovýma očima.
„Dávej pozor… Podívej, co jsi udělal. Utrhl jsi mi knoflík! Koukej mi to přišít!“ Dellavare na okamžik svraštil obočí, počkal, až z něj ona tíha zmizí, pomalu si sundal kabát a natáhl ruku s ním ke sluhovi.
Leonard, samozřejmě, bleskově zacouval. „Omlouvám se, pane… samozřejmě, hned…“ Spěšně, ale raději opatrně převzal kabát a sehnul se pro knoflík, co ležel na zemi.
„Hned budu zpátky, pane…“ Christian jen mávnul rukou a sluha se s úklonou vypařil z místnosti, ale sotva se za ním zabouchly dveře, s výdechem se opřel o stěnu.
„To mi dělá naschvál…“ Zaúpěl tiše, ale poté se vydal k jedinému člověku, kterému by si mohl říct o jehlu a nit- mladé uklízečce Mildred.

***

V komůrce bylo místo akorát tak na postel a malý stůl, u kterého rusovláska seděla nad nějakou knihou, když se ozvalo zaklepání.
„Je otevřeno…“ Nevěděla, kdo by po ní mohl co chtít a přišel až sem, ale když dovnitř nakoukla do ruda zbarvená tvář, usmála se a pozvala ho dál.
„Co potřebuješ, Leo?“ Zeptala se mile a začala se smát, když z něj vypadlo, že jehlu a nit.
„To na ten kabát?“ Kývla ke kusu oblečení, co mladík nesl téměř posvátně.
Leonard horlivě pokýval hlavou.
„Rychle, nechci, aby čekal…“
„Achich... ty blázne. Poslyš… já ti to zašiju… Jinak by chudák pán měl z kabátku pytel na brambory… i když ten jsem vlastně zašila včera.“
„Moc vtipný.“ Zahuhlal blonďák, ale pro jistotu přeci jen svěřil kabát jí.

***

Vévoda mezitím zcela ignoroval čaj a raději si nalil sklenku z láhve brandy, co stála na krbu. Zrovna si naléval čtvrtou sklenku, když nešikovně pohnul rukou a alkohol skončil na jeho hedvábné košili.
„Do prkenný ohrady!“ Zaskřípal zuby a sundal si promočený kus oblečení a s myšlenkou, že to někdo vypere, hodil košili přes křeslo.
Svlečený do půli těla si sedl opět za stůl a začal psát, ale ucítil, jak mu alkohol začal stoupat do hlavy a po chvilce se opřel a usnul.
Když do pokoje přišel Leonard, našel vévodu v pokojné poloze a chvilku na něm jen zůstal zírat. Zasněně ho pozoroval. Klouzal pohledem po celém jeho těle. Od krásných lesklých vlasů, přes nádherně řezaný obličej, po linii krku až na hruď. Jemně zčervenal, ale svůj pohled neodvrátil. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy si ho mohl takto prohlédnout. Potichu přešel blíž. Měl nutkání se ho dotknout, ale neodvážil se.
„Leonarde…“ Ozvalo se smyslně z vévodových úst. Sluha leknutím, že se pán probudil, málem nadskočil, ale naštěstí si všiml, že Christian stále spí. V tu chvíli, kdy zaslechl své jméno, se v něm začal odehrávat boj, mezi rozumem a touhou.
Když druhá strana zvítězila a on se skláněl k opálenému obličeji, všimnul si, jak vévodovi pod víčky těkaly oči.
Pak přitiskl své rty na jeho.
Nechal se unést tím krátkým okamžikem, dlouho vysněnou chvílí, než ho z okouzlení vytrhnulo plesknutí a štiplavá bolest na tváři.
Zamrkal na překvapený, zlostí a znechucením stažený obličej a ostré, bodavé oči v něm.
Prudce se oddálil se slzami v očích a vyběhl z místnosti.
Nepřemýšlel nad tím, že mu nebylo dovoleno odejít. Jen běžel, než dorazil k malému pokojíku v té samé chodbě, jako je vévodův, vlastně jen o kousíček dál. Rozrazil dveře, vběhl do pokoje a klesl na zem. Schoulil se.
Co si myslel?
Že by jeho láska mohla být někdy opětována?
Nemyslel na to, co bude teď, že ho vévoda může vyhnat… Přemýšlel jen nad odmítnutím a pocitem ztráty.

*******************************

K příští kapitole bude bonus!
Rodokmen rodu Dellavare, pro představivost.

Poprosily bychom o komentáře