Za všechno může ona 1 - Vše začíná koncem

1. Vše začíná koncem

Stará otřepaná fráze, že koncem vše začíná? Jak je to myšlené? Každý si přebere po svém, že. I já to tak vzal. I když..asi by bylo slušné se nejdříve představit, což.. Jsem Ryuuji, prostě Ryuuji, co je komu po příjmení. Je mi 23 let a jsem bývalý školní sportovec. Kde jsou ty časy, kdy jsem v propoceném dresu kopal do míče a všechny holky po mě šílely. Byl jsem ten nejpopulárnější idol na škole a mohl jsem mít každou, na kterou jsem ukázal. A taky že měl. Ale po maturitě se všechno změnilo. První důležitej konec a první mizernej začátek. Nastoupil jsem do jedné firmy jako nanicovatej úředníček a celé dny trávil u počítače mezi nepředstavitelnou hroudou papírů, spisů, faktur a podobnejch úžastností. Až by z toho jednomu přeskočilo. I mě – a to pořádně! Našel jsem si stálou přitelkyni, první vztah delší než jednu noc, dokonce delší než jeden rok. Dva roky abych byl přesný. Dva roky neustálých hádek, vyčítání, hlídání, podezřívání. No ženská. Když jsme se opravdu velkolepě rozešli, zjistil jsem, že vlastně neumím být sám v té velké posteli. Jenže..co s tím?? Další ženskej model co by byl uřvanej a žárlivej, jako byla Kushina, jsem nechtěl. Brouzdal jsem se ulicí a přemýšlel o své práci, když mi najednou zkřížil cestu sloup..nebo já jemu? To nebylo podstatné, podstatný byl výsledek, mega-obrovská boule na mém čele a posměch všech kolemjdoucích okolo. Až jsem viděl hvězdičky a nevěřili byste kolik jich bylo! Pomalu jsem se s vydatnou podporou sloupu postavil na vlastní nohy. Pozorně si toho zákeřňáka prohlížím. Jeden by řekl – sloup, nic divného. Ale mě něco zaujalo. Byl na něm vylepený plakát s fotografií koťat. Asi měl někdo nechtěnou nadílku. Byla opravdu roztomilá. Vlastně jsem ani nepřemýšlel, vytáhl mobil a zavolal tam. Ještě ten den jsem držel v ruce černé chlupaté klubko. Holčička. Podíval jsem se jí do očí a ona mě. Jistě, láska na první pohled.
„Jaké ti mám dát jméno?“ Promluvil jsem na ní doma, když jsem jí položil v obýváku na koberec. Mrkla po mě svýma kukadlama a vystřelila z místa jak blesk a přitom dělala hluk jak tisíc ptáků..Usmál jsem se, připomělo mi to to animko, který Kushina tak žrala, Naruto..A tak to malé klubíčko dostalo své jméno – Chidori. To byl vlastně můj další začátek po dalším konci. A tím to vše začalo, jedním černým nevychovancem.

Teda řeknu vám, vychovávat kočku je sebevražda. Doslova a do písmene. Co jsem komu udělal, Bože, že mě za to tak trestáš?? Ta malá čertice, Chidori, se naprosto nenechala ovládat. Někde jsem četl, že kočky se nechají zvyknout na některé věci, ale cíleně vychovat úplně ne. No to jsem si na sebe ušil bič. Ale stačil jediný pohled do jejích jantarových očí a vše bylo zapomenuto. Potvora. Ale jednou se začala až nepřiměřeně moc drbat. Naprosto jsem netušil, co s tou kočkou je. Nedalo se nic dělat, chytil sem milou malou Chidori, navlíknul jí popruhy, které měla speciálně do auta, připoutal ji a jelo se směr veterina. Teď chápu, že se někteří z vás pozastavili nad připoutáním kočky. Ano, moje kočka jezdí se mnou v autě jako spolujezdec. Kvůli tomu jsem kupoval speciální kočičí postroj do auta na bodové pásání. Ani to nebylo tak drahé, jen naučit tu hyperaktivní potvoru v tom sedět byla docela fuška. Každopádně dřina se vyplatila a při cestě na veterinu seděla vedle mě a užívala si jízdu. Podle toho, co jsem četl na internetu, tak nejlepší veterina v okolí není od nás vůbec daleko, hned jsem tam tedy zamířil.
Bylo to vcelku zajímavé místo, uprostřed velkoměsta malý domeček se zahrádkou a velmi robusním plotem (proč?). Vešel jsem dovnitř, svírajíc svého chlupatého mazlíčka. Vevnitř to bylo útulné, dokonce tu byla uzavíratelná čekárna se škrabadlem pro kočky. Super!
„Dobrý den,“ ozvalo se najednou za mnou a já nadskočil snad metr vysoko.
„Jejda, omlouvám se, nechtěl jsem vás polekat.“ S výrazem totálního idiota jsem dál drtil Chidori v náručí a otočil se za hlasem.
„Do-dobrý den,“ vykoktal jsem ze sebe akorát. ´No dobrý, ty idiote, na víc se nezmůžeš!´ Nadával jsem si. Pororně jsem se zadíval na toho, kdo mě před malou chvilkou tak vylekal. Byl to přímo pan doktor, osobně, hmmm.
„Co Vás ke mně přivádí?“ Snažil se ze mě vydolovat důvod mé návštěvy.
„Ona…,“ zvedl jsem nebohou přidušenou Chidori, „…se drbe.“ Dokončil jsem velice inteligentní větu. Doktor pozvedl obočí a vzal ode mě to zubožené zvíře. Aby toho nebylo málo, sama Chidori nasadila naprosto ubohý výraz a dodala tak celé situaci korunu.
„Tak ona se hodně drbe, jo? Máte očkovací průkaz, nebo jste na veterině poprvé? Vypadá, že je to ještě kotě, ne starší než 3 měsíce.“ Teď jsem vykulil oči já. Jak toho může tolik vědět o kočce, kterou jsem mi právě vyndal z náručí? Zarazil jsem se.
„Promiňte, ale tohle je naše první návštěva veteriny, nemám očkovací průkaz,“ dostal jsem ze sebe konečně souvislou větu.
„To je v pořádku, založím Vám ho. Předpokládám tedy, že nebyla nikdy ani očkovaná a odčervená.“ Pokračoval si dál doktor a já si ho mezitím prohlížel.
„Ne, nic z toho, vlastně jsem si jí pořídil úplnou náhodou,“ přiznal jsem se.
„Nevadí, tak já Vám jí tedy dnes odčervím, naočkuju a odbleším.“ Po vyřčení posledního slova jsem na něj vykulil oči.
„Odbleším?“ Zopakoval jsem to slovo.
„Ano, odbleším, to je to proč se drbe.“
„Aha.“ Zněla moje opět velice inteligentní odpověď. „Ale já tu kočku mám jen v bytě, nikam jí nepouštim, kde by chytila blechu?“
„Na botě,“ dostalo se mi jednoduché odpovědi.
„Na botě?“
„Ano, na botě, můžete jí donést z venku a ničeho si nevšimnete a ta blecha se pak usadí v jejím kožíšku.“ No čuměl jsem jak puk, ale nechal jsem ho dělat jeho práci. Po chvíli mi Chidori vrátil a spolu s ní mi podával malou knížečku.
„To je její očkovací průkaz, za 14 dní vás čekám na přeočkování, další odčervení a kontrolu kožíšku.“ Naprosto beze slov jsem přijal kočku i s knížečkou, zaplatil požadovanou sumu a odešel.
Celou cestu domů jsem měl před očima jeho tvář i postavu. ´Panebože, nejsem normální, když takhle myslim na chlapa,´ blesklo mi hlavou. Ale ty jeho velké ruce, ty obrovské živé oči, smyslné rty a téměř ženské rysy. Byl nádherný. Zarazil jsem se. ´Panebože, co to mám v hlavě, vždyť je to chlap!! Chlap jako sem já!! Ne, to je nechutný.´ Vrtěl jsem hlavou dál. ´Ale kolik mu tak mohlo být, nevypadal starší než já. Možná 27? Přeci jen je to už Pan Doktor.´ ´Rozmýšlel jsem dál. Až doma jsem se podíval na razítko v Chidoriině očkovacím průkazu. Nezumi. To je jeho jméno. Jako krysa. Však je veterinář a hlodavci jsou roztomilý…

Nezumi
Vlastně ani nevím proč, ale vzpomněl jsem si dnes na jednoho zákazníka s černým kotětem. Chidori se ta kočka jmenovala. Pojmenoval jí sám? No upřímně vypadal na to, že by dal takové jméno kotěti. Docela zajímavý člověk, ten Ryuuji.. A jak koktal, jak školák. Opravdu zajímavý chlap. Málokdy se mi stává, že je někdo vyšší než já, při mých 185 centimetrech, ale on mě strčil do kapsy ještě o dobrou půl hlavu. A ty oči, jako by se*ral Šalamounovo h*vno, ale přitom mluvil úplně jinak. Měl tak plné rty. Zvláštní, nemůžu ho dostat z hlavy, ty oči vidím pořád. Budu si ho muset pořádně prohlédnout až přijde příště. No, co by mi na tyhle myšlenky asi řekla Yuuki doma? Nejspíš by se mi vysmála. Zatracená ženská, proč já s ní vůbec jsem? Stejně mi to s Harukim jde v posteli líp. A to je to, prosím, chlap. Není snad divné podvádět snoubenku s mužem, že ne… Kdyby nebylo mojí netolerantní rodiny, nikdy bych veterinu nevystudoval, ale co mě to stálo! To přetvařování, že jsem šťastný s děvčetem. Nejsem! Ale s Harukim taky ne, je to jen postelová záležitost. Ale ten Ryuuji dneska, hmm, něco mě na něm zaujalo víc, než bych chtěl.