Yasuo Sora 08

„Pokud by vám to nevadilo, slečno Soro, rád bych vás představil pár svým přátelům,“zašeptal Carl a taktně mi naznačil, abych ho následovala. Přišli jsme k malému hloučku lidí, kteří byli v drahých šatech a už z dálky bylo vidět, že na rozdíl od ostatních tady nejsou pro zábavu. Tyhle typy jsem dobře znala. Lidi co udělají cokoliv pro svou prestiž, protože to bylo to hlavní.
„Rád bych vám představil svou neteř slečnu Soru,“promluvil k hloučku. Až teď jsem mohla konečně spatřit, s kým mám tu čest. Byli tam dvě ženy s bohatě zdobenými šaty a několik můžu, kteří byli tak z hruba v Carlově věku. První žena byla starší, vějířky vrásek jí zdobily hluboce posazené hnědozelené oči, které se na mě se zájmem dívaly. Starší žena promluvila jako první.
„Ráda vás poznávám, slečno, je nám velkou ctí vás přivítat v naší skromné zemi,“promluvila za všechny. Její slova nebyla nijak zdobná ani lichotivě přehnaná, což se mi zalíbilo stejně jako ona samotná. „Jsem Henrieta Harthová,“představila se dávajíc si pozor, aby nijak neporušila můj osobní prostor. „A zde je moje dcera Sophia,“představila i druhou ženu. Teď už jsem tu podobu viděla. Podívala jsem se na Sophii. Měla stejně jako její matka plavé vlasy stáhnuté do úhledného drdolu. Na první pohled působila mladě a uctivě. Podle jejich rysů jsem mohla usoudit, že nebude o moc starší než já.
„Potěšení je na mé straně,“odpověděla jsem zdvořile, jak se slušelo. „Přijela jsem sem do Anglie, abych zde našla poznání, ale nečekala jsem, že zde uzřím i nový domov, děkuji, za vlídné přijetí.“ Ozvěnou mi byl až přehnaný potlesk a projevy uznání. Potom se znovu rozezněla hudba a páry se dali do tance.

„Děkuji,“zašeptal mi někdo do ucha a já poznala Carlovu příjemnou kolínskou. „Henrieta je má dlouholetá přítelkyně…“
„Není třeba děkovat za něco co je samozřejmé,“ujistila jsem ho. „Navíc to co jsem řekla, jsem myslela upřímně. Možná že to není vidět, ale své rodiny si vážím, ne pro úděl, který mi byl dán v kolébce, ale pro řekněme osobní úctu pocházející z mého vlastního úsudku, ne z klamných řečí ostatních.“Podívala jsem se kolem a musela se pousmát nad tou přetvářkou přepychu a spokojenosti. Potom jsem se znovu vrátila k Carlovi, který na mě překvapeně hleděl.
„Možná že to bude znít sobecky v tomhle světě přetvářek a klamných představ, ale já sama jsem se od života naučila, že pokud něčemu mám věřit tak jen sama sobě a vlastním úsudkům. A ty mi napovídají, že tohle místo i přes některé komplikace … bude jednoho dne můj domov,“řekla jsem s takovou samozřejmostí a klidem až jsem se sama sebe ptala, kde se ve mně bere taková neochvějná jistota. A dřív než jsem si stihla uvědomit, v náručích mě svírali dvě dlouhé paže. Zprvu mě překvapilo, ale potom jsem se nechala ukolébat otcovském objetí. Potom když jsme se s Carlem od sebe konečně odtáhli jsem se mu podívala váhavě do očí. Malinko se mu leskly dojetím a mě znovu připomněli, kolik pochopení se skrývá v tomhle šarmantním muži. Přátelsky jsem ho poplácala po rameni a sama jsem se rozešla do víru zábavy.

Hudba se znovu rozezněla k třetímu tanci. Zrovna jsem se chtěla přesunout ke stolu s občerstvením, který byl vkusně přesunut k okraji místnosti, aby nezavazel houfu tanečníků, když mě něčí ruce chytli kolem pasu a vtáhli mě do víru hudby a tance.
„Vypadáte úchvatně,“promluvil na mě konečně můj tajemný únosce. Měl na sobě rudou košili, která kvůli svému šněrování a střihu dodávala dojmu středověku stejně jako vysoké kožené boty a tvář mu zakrývala černá maska která mi připomínala Zora mstitele.
„Snažíte se mi vyvodit trauma, pane Lucasi?“zeptala jsem se ho ignorujíc jeho lichotky.
„Být či nebýt? To je oč tu běží,“zacitoval bezvděčně.
„Romeo nebo Hamlet?“zeptala jsem se bez zájmu. Podle oblečení to byl Romeo ale citoval Hamleta, že by nakonec casanova Shakespeare?
„Co je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně,“namítl. Dobrá takže Shakespeare, v duchu jsem se pousmála.
„Anonym nikdy za nic nestojí, nechť sám své jméno považuje za nic.“ Na mou výzvu si tedy sundal za rytmu tance masku a protočil mě na oplátku v další otočce. Malinko se mi zatočila hlava, když si mě prudce přitáhl nazpět.
„Že jsem, co jsem, mi stačí k životu. Kdo ze sebe dělá, co není, zjistí nakonec,
že jestli něco je, tak pitomec,“zašeptal a svým dechem mě přitom polaskal na holé šíji. Malinko jsem se ošila a váhavě mu odpověděla.
„Moudrý je ten, kdo mluví pravdu.“
„Plakat nad minulým neštěstím, to je nejjistější prostředek, jak si přivolat další,“odvětil směle a naposledy si mě přitáhl, než dozněli poslední tóny hudby.
Srdce mi poskočilo, když mě vzal za ruku a odvedl si mě stranou k malému stolku pro dva který byl nenápadně umístěn v rohu místnosti. Cestou si vzal od jednoho z číšníků dvě šampaňské a jedno mi nabídl. Sedla jsem si na jednu z židlí a vyčkávala na to, co bude mít za lubem. Sedl si naproti mně zády k sálu a upřeně mě pozoroval.
„Vnější krása je o to cennější, oč více skrývá vnitřní krásy,“řekl spíš sám pro sebe a potom pozvedl šampusku. „ Připíjím na počest ženy, která je krásnější než svit hvězd, ale jako ony stejně vzdálená, připíjím na počest ženě, která jedním pohledem dokáže muže okouzlit tak že neví čí je,“dodal a rychle do sebe obrátil šampaňské jako by to byla jen obyčejná voda. Možná mě jen sváděl, ale v jeho postoji bylo něco nepochopitelného. Jako bych viděla před sebou slepce, který se marně snaží spatřit ranní svit jitřenky.
„Neměl byste tolik pít,“napomenula jsem ho a číšníkovi taktně naznačila, ať už mu nenalévá.
„Dobré „šampaňské“ je dobrý přítel, když s ním dovedeme zacházet,“namítl a vylil si do chřtánu i mou nedopitou šampusku. Se zamračením jsem se zvedla k odchodu, protože už jsem se nemínila dívat na to, jak se tady nestoudně opíjí.
„Bláznovství obchází kolem světa jako slunce. Není místa, kde by nesvítilo.“
„Lepší moudrý blázen než, hloupý mudrc,“ řekl a znovu se ke mně obrátil, v jeho tváři nebyla opilost, kterou bych čekala, ale bylo v nich odhodlání. Hrdě jsem se napřímila odhodlaná čelit jeho urážkám. Přistoupil ke mně a hrubě mě chytil za paži, až jsem musela syknout bolestí, ale toho neodradilo.„Možná jste hrdá a vzdorovitá, slečno ale každá žena má své priority, přiznávám, že ty vaše asi budou mimo můj dosah, ale já se nevzdám, najdu způsob jak se dostat do vašeho srdce,“zašeptal mi do ucha a pak jako by nic odešel. Ani se neohlédl. Zůstala jsem skoprněle stát a hleděla do davu, ve kterém se ztratil. Sakra co si ten neotesanec myslí, ten casanova Shakespeare? Že mi bude citovat, zahrnovat mě lichotkami a pak si jenom tak zmizet? Super. Už se mi to tady nezdálo jako skvělá zábava. Sedla jsem si zpátky na židli v rohu a kývla jsem na číšníka, aby mi donesl whisky.

„Vypadáte nějak vyvedena z míry,“ozval se hlas nademnou. S vraždícím pohledem jsem se podívala na toho, kdo mě vyrušuje z mého uklidnění. Ale když jsem vzhlédla k těm tmavým očím, které hřáli přátelstvím a ochotou musela jsem spolknout svou zatrpklost. „Mohu si přisednout?“zeptal se váhavě Loren. Rukou jsem mu pokynula, ať si klidně přisedne a zatím jsem si ho dobře prohlédla. Na sobě měl bílou trochu potrhanou košili, která mu odhalovala hruď a hnědou vestu, u pasu měl uvázanou zelenou šerpu, za níž měl zastrčené simbolické dvě bambitky a samozřejmě nechyběly kožené kalhoty a vysoké jezdecké boty. Musela jsem se pousmát jeho zjevu okouzlujícího piráta.
„Co pijete?“zeptal se, bez toho aniž by naznačil nějaké pochybnosti proti tomu, že večer teprve začal.
„Whisky,“odpověděla jsem stroze a malinko se začervenala nad svou soudností. Lehce přikývl a objednal si to samé.
„Chtěl jsem ti poděkovat,“začal. „Pro mého otce to moc znamená…“
„Lorene, nemusíš mi děkovat za samozřejmosti.“
„Ano ale sluší se…“
„Pokud mi chceš poděkovat tak třeba tancem, už mi dřevění nohy jak tady tak sedím,“postěžovala jsem si naoko. Vděčně přikývl a s malinkou úklonou mě požádal o tanec. Nechala jsem se odvést zpátky doprostřed sálu a potom jsem se plně oddala tanci a hudbě. Loren byl opravdu skvělí už se nechvěl, plně si důvěřoval a vedl mě s jistotou. S ním jsem mohla zcela zapomenout na všechny starosti dnešního večera a užívat si jen jeho příjemnou společnost.

Musela jsem si sednout. Nohy jelikož mé nohy si znovu připomněli dnešní odpoledne. Už jsem skoro byla u vytouženého odpočinku, který by mi poskytla židle v rohu, když do mě někdo vrazil.
„Moc se omlouvám,“pronesl někdo za mými zády.
„Nic se nestalo,“odpověděla jsem spěšně a znovu se narovnala.
„Ach Jeremy tady jsi…“ozval se ženský hlas. „Jeremy… slečno není vám nic?“zeptala se přicházející žena.
„Promiňte slečno, byl jsem nepozorný,“omlouval se mladík o něco mladší než já. Plavé vlasy mu měl způsobile sčesané z vysokého čela a jen pár neposedných pramínků mu rámovali dokonalí obličej, co mě ale zaujalo, byli jeho hnědozelené oči.
„Nic se nestalo, slečno Sophie,“uklidnila jsem tu neznámou ženu v které jsem poznala Sophii. Musela jsem se pousmát nad jejím zlobným pohledem, který probodávala toho mladíka.
„Promiňte, slečno Soro můj bratr se ještě neumí chovat ve společenských kruzích,“omluvila se.
„Jeremy Harth k vašim službám slečno,“představil se.
„Jeremy volá tě matka,“zašeptala Sophie svému bratrovi.
„Promiňte dámy, ale budu nucen vás opustit,“řekl zasmušile a kavalírsky se uklonil, ale v očích mu hráli jiskřičky pobavení. „Když mě omluvíte…“
„Neposadíme se slečno?“navrhla jsem jí, abych tak odvrátila pozornost od Jeremyho.
„Jistě,“souhlasila. Sedli jsme si k prázdnému stolku pro dva.
„Promiňte slečno, ale zvědavost mi nedá se nezeptat, proč jste přijela do Anglie?“zeptala se nesměle.
„To záleží na tom, jestli chcete společensky přijatelnou odpověď, anebo aspoň část pravdy, která vám nemusí být moc po chuti…“řekla jsem bez obalu, protože tyhle přetvářky už mě pro dnešní večer unavovali.
„Promiňte, neměla jsem se ptát…“
„To je v pořádku,“ujistila jsem jí. „Jsme skoro stejného věku slečno, tak mě napadá, nemohli bychom si tykat?“navrhla jsem jí.
„Když si to přejete… tedy přeješ,“opravila se.
„Ano tak je to lepší,“souhlasila jsem. „Pravda mého příjezdu je taková, sice mě zajímá Evropa a evropské státy ale Japonsko je země mnoho krás…“ naznačila jsem jí.
„A co vás zajímá na Evropě?“zeptala se směle.
„Nejvíce asi vaše kultura a zvyky. Je toho tady tolik odlišného.“
„Co chceš studovat?“zajímala se dál Sophie.
„Asi dějiny, je toho tolik co ještě nevím. Evropa je prý hodně válčivá.“
„Bohužel máš pravdu, ale tady v Anglii to naštěstí nebylo ještě tak hrozné jako v jiných zemích, tady to byli spíš osobní války v rámci politiky samozřejmě až na občasné konflikty s Francii,“řekla odměřeně.
„Víte toho o historii své země poměrně hodně,“podotkla jsem s úsměvem.
Úsměv mi oplatila. „Matka mi už od mala vkládala do hlavy že: Kdo nezná historii svého národa, nezná sám sebe…“
„Moudrá žena,“ přitakala jsem.
„To ano, ale vždyť to znáte,“dodala mile. Malinko jsem se pousmála, abych v ní nevzbudila podezření. Ale myšlenky se mi toulali ve vzpomínkách na „svůj“ domov. Na matku, otce a na Naomi. Tu jedinou litovala. Sice se Naomi vždy chovala odměřeně a vážně, ale uvnitř to přece jenom musela být mladá neklidná dívka, která toužila po volnosti a po dobrodružství. Naomi se má dobře, má matku a otce to, utvrdila jsem se. Ještě dlouho jsme si se Sophii povídali o všem možném, párkrát nás sice vyrušil nejeden pán s požádáním o tanec ale jinak jsme si to skvěle užili. Obě jsme zjistili, že jsme si velmi podobné, nejen v úloze výše postavených ale také v určitých názorech a přesvědčení. Sophie studovala třetí ročník ve stejné škole, kde jsem měla nastoupit ale na rozdíl odemně se zajímala o ekologii stejně, jako Loren což mě trochu zamrzelo, ale snad se budeme potkávat.

„Vidím, že se skvěle bavíte.“ Obě jsme s úlekem zvedly hlavu jako by nás ten hlas chytil při něčem zakázaném.
„Doufám, že vás moje dcera příliš neobtěžuje zvědavými otázkami,“dodala Henrieta směrem ke mně.
„Nikoli,“ujistila jsem jí a Sophii se na mě vděčně usmála. Carl k našemu malému stolečku přisunul další dvě židle a jednu se samozřejmostí nabídl Henrietě.
„Tak o čem jste se bavili?“vyptávala se Henrieta očividně nadšená z našeho přátelství.
„Sora nastoupí k nám do školy,“informovala ji Sophie.
„To je báječné, na jaký obor se přihlásíte?“vyptávala se dál Henrieta.
„Pokud to bude možné tak na dějiny nebo na občanský základ.“
„Máte kuráž,“podotkla Henrieta s úsměvem.
„Děkuji, ale učili mě, že pokud něco chci, musím si zatím jít…“
„Jak by se řeklo u nás, jste emancipovaná žena, slečno Soro.“
„Děkuji.“
„Někdy musíte navštívit náš skromný dům.“
„Bude mi potěšením.“Potom se obě omluvili a zmizeli někde v davu tančících párů.
Z přemýšlení mě vytrhl Carlův příjemný tenor „Měla byste dělat diplomacii.“
„Nerada se zabývám konflikty,“přiznala jsem.
„Myslím že s vaším uměním a taktem by jste řešila jenom dohody a usmíření. Ano diplomacie nebo filozofie by pro vás byla to pravé,“stál si za svým.
„Proč jste o tom tak pevně přesvědčen?“zeptala jsem se ho na oplátku a s klidem mu oplácela jeho zkoumávý pohled.
„Nevím, jestli jste si někdy všimla, ale lidi vašeho postavení mají zvláštní charisma povýšenosti a celkově budí dojmu vševědoucnosti… ale z vás je cítit jen přirozené charisma vaší osoby a váš neobyčejný intelekt, který nabuzuje respekt až obdiv.“ Malinko jsem se musela začervenat.
„Nepůjdeme si zatančit?“navrhla jsem dneska už podruhé za tento večer.
„Pokud je to vaše ctěné přání?“zeptal se mě na oplátku a nabídl mi rámě. Jen co jsme se dostali do víru tance, přestala jsem zcela vnímat a nechala se unášet a střídala jsem jednoho tanečníka za druhým.