Yasuo Sora 07

Ještě jednou mi věnoval zamračený pohled a odkráčel. Takže jsem osaměla. Nemrzelo mě to. Koneckonců ať si myslí, co chce, co na tom záleží? Věc to stejně nezmění. Pravda byla taková, že jsem Naomi jen přece trošku záviděla. Ne krásu, ani dokonalost, ale její vyrovnanost. Vždy měla klidnou a vyrovnanou tvář ať už se potýkala ze sebesložitější situací. Moje závist nepocházela s žárlivosti, ale spíš obdivu a uznání. Promasírovala jsem si ztuhlé svaly a zkusila se trochu rozcvičit. Nohy mě sice boleli a malinko se třásli, ale to mě nezabránilo pokračovat. Dopřála jsem si lehký oběd a od služek si zjistila, že mladý pán Loren je nejspíš v knihovně tak jsem se vydala tam. Otevřela jsem dveře a nakoukla dovnitř. Na jednom křesle seděl Loren a na druhém Carl, oba si zaujatě četli, takže mě ani nezaregistrovali. Mírně jsem si odkašlala. Hned oba zvedli hlavu.

„Přejete si něco, slečno Soro?“zeptal se Carl s přívětivou ochotou, ale s nadzvednutým obočím nad mým úborem. Malinko jsem se začervenala.
„Vlastně ano,“obrátila jsem se na Lorena. „Pokud chceš, můžeme pokračovat v další lekci,“ navrhla jsem mu. Rychle pochopil, kam tím mířím a zvedl se k odchodu, ale Carl nás zastavil.
„Jakou lekci?“zeptal se Carl otcovským hlasem a věnoval nám významný pohled.
„Sora… tedy slečna Sora mě a Lucase učí tančit,“sdělil mu Loren sběžně.
„Jistě. Omlouvám se, slečno, že vás moji synové zatáhli do takových obtíží, ale bohužel žádná žena v tomhle sídle neumí společenské tance a hledat teď učitele tance by bylo poněkud narychlo…“omluvil se Carl a věnoval mi soucitný pohled, když viděl moje třesoucí se nohy.
„To je v pořádku. Nemusíte si dělat starosti, pomůžu ráda,“ujistila jsem ho. „Jen na jednu věc bych se vás ráda zeptala. Většinou je zvykem že tanec zahajuje hostící pár, tedy hostitel s manželkou. Nevím jak moc je toto téma pro vás a vaši rodinu choulostivé a předem se omlouvám, pokud vám tímhle způsobuji těžkosti. Ale je tu ještě jedno pravidlo, které se týká právě našeho případu, tedy hostitelem a hlavního hosta. Pokud jsem to správně pochopila tak hostitel zahajuje ples právě tancem s hostem, které mu je ples věnován.“
„Omlouvám se slečno, musím uznat, že jste mě tímto zaskočila,“přiznal Carl a nejistě se usmál. „Jistě tohoto pravidla jsem si vědom, ale nenapadlo mě, že byste byla ochotná tohle pravidlo podstoupit,“řekl uctivě. Nezpochybňoval moje schopnosti, toho jsem si byla vědoma, jen pouze omlouval svou podřízenost a neschopnost se mě zeptat jestli bych byla tak laskava tohle pravidlo podstoupit. Jelikož se jednalo také o přímé představení všem zúčastněným.
„Jsem si vědoma svého postavení a svých povinností,“upozornila jsem ho.
„Dobře. Pokud byste byla tak laskava a zahájila semnou dnešní ples bylo by mi poctou,“řekl a mírně se uklonil.
„Ráda.“

Přesunuli jsme se tedy všichni společně do jídelny. Lorena jsem požádala, aby mi našel něco v rytmu walzu a sama jsem se připojila k Carlovi, který už na mě čekal uprostřed sálu. Začala hrát hudba a společně jsme vykročili. Byli jsme naprosto sladění, každá úklona a krok byl zcela v souladu s tou druhou osobou. Carl byl klidný a trpělivý nikam nespěchal a tanec si užíval stejně jako já. Když hudba dohrála, znovu se mi uklonil a poděkoval.
„Tančíte skvěle, slečno Soro,“prohlásil s uznáním. „Moji synové by nenašli, vám rovnou učitelku, tím jsem si jist.“
„Přeháníte,“obvinila jsem ho, ale na tváři mi hrál spokojený úsměv. „Kdybych byla jen s poloviny tak dobrá, jak říkáte, tancem bych se živila.“
„Musím s vámi nesouhlasit, slečno, vy totiž nejste dobrá, vy jste báječná a opravdu
nepřeháním. Profesionálům jde o dojem, ale opravdovým lidem, které tanec baví, jde o požitek
nikoli o hodnocení. Vy máte tanec v krvi, slečno. Koneckonců tanec prostupuje každého
nás,“dodal.

„Promiňte, ale mám pocit, že vám zcela nerozumím.“
„Omlouvám se, někdy moje ústa mluví rychleji, než má hlava myslí,“řekl a omluvně se usmál.
Ale mě jeho slova zaujala. „Ale někdy je to tak lepší, prosím pokračujte. Co jste chtěl
říct?“zeptala jsem se ho s lehkou nenuceností v hlase, abych ho navnadila k rozhovoru.
„Tedy,“odkašlal si. „Co je život než jeden velký koloběh tance? Co je obchod než jiného než
tanec firem? Co je láska jiného než tanec citů? Co je život jiného než jen tanec požitků…
Omlouvám se asi vás mé tlachání, unavuje,“podotkl, když si všiml mého nepřítomného
výrazu. Rychle jsem se vzpamatovala.
„Ne to v žádném případě,“ospravedlnila jsem se. „Jen jsem se zamyslela, nad tím že někdy stačí
jen prostá věta, která shrne všechno vědění desítek učenců.“
„A někdy stačí jen jedna věta, abyste si dokonale obtočila muže kolem prstu,“dodal Carl tiše.
„Ne tak jsem to nemyslela…“
„Já vím slečno, že vy neste ten typ chtivé ženy. Ale musíte si dávat pozor, co říkáte mužské
ješitnosti. S vaší krásou, vlivností, bezchybným chováním vám jen málokterý nepadne
k nohám,“řekl věcně a radši se odvrátil, aby skryl spokojený úsměv nad Lorenovým proviněný
rumělcem. Nesouhlasně jsem se zamračila a radši dál předstírala netečnost.

Potom jsem začala znovu s výukou Lorena. Valčík už uměl a docela obstojně, tak jsme přešli na
walz. Stejně jako Carl se Loren pohyboval klidně plynule, dávaje si dobrý pozor na všelijaké
chybičky až jsem se musela usmát nad jeho soustředěným výrazem při každém kroku. „Uvolni
se,“pošeptala jsem mu do ucha. Překvapeně ke mně vzhlédl a nakonec přikývl a uvolnil se.
Zavřela jsem oči a nechala se unášet vírem hudby, když pak dozněli poslední tóny, otevřela
jsem neochotně oči a setkala se s Lorenovým nadšeným úsměvem, který mě připomněl, že to
všechno stálo za tu námahu.
Ach musela jsem si už někde sednout nebo lehnout. Nohy mě boleli jako snad ještě nikdy. Vyzula jsem si konečně otravné podpatky a hodila je dolů pod schody a bosky jsem se došourala ke dveřím svého pokoje. Opřela jsem se o stěnu vedle dveří a oddechovala.
„Slečno, slečno.“Někdo mě volal naléhavým hlasem, který v sobě nesl starost. „Prosím zvedněte se, nemůžete tady sedět na věky. Doprovodím vás k horkým lázním,“nabízela mi Asuka, ale já nebyla schopna pohnout ani palcem, zavrtěla jsem hlavou.
„Asuko počkej,“ozval se někdo za námi. „Já jí tam donesu, podívej vždyť se ani nemůže pohnout, proto jak se jí třesou nohy,“řekl konejšivě Pan Ho a jeho velké ruce si mě zvedli do náruče jako hadrovou panenku. Opatrně mě nesl směrem z domu a cestou semnou pohupoval jako s nemluvnětem, kdybych nebyla tak unavená asi bych mu důrazně připomněla, že doby kdy mě tak mohl nosit, jsou už dávno pryč, ale v tuto chvíli jsem se zmohla jen na smířený povzdech, kterému se jen pousmál. Dovlekl mě do nějaké místnosti a tam mě položil na lavičku. Potom odešel a jen co se zavřeli za ním dveře tak už mě Asuka pomáhala vysléct s toho zapoceného oblečení. Když už jsem byla zabalena jenom v ručníku, dopotácela jsem se k dalším dveřím, kde mě uvítali příjemné výpary páry a teplo. Dveře vedli ven do takové malinké zahrádky, která byla oplocena vysokou dřevěnou clonou, co měla na výšku asi dva metry, takže dávala skvělé soukromí. Ale co bylo nejúžasnější, bylo jezírko, ze kterého si linula horká pára. Odmotala jsem ze sebe ručník a položila ho na židličku u dveří, vedle níž byli nachystány dva kýble s vlažnou a studenou vodou. Vylila jsem na sebe kýbl s vlažnou vodou a pak vlezla do toho horkého blaha. Skoro okamžitě se mi dostalo uvolnění a příjemný pocit tepla zahrnul celé mé tělo.

Těsně před plesem (zhruba před hodinou než to celé mělo začít) mě konečně Asuka dostala z lázně, takže jsem se chtě nechtě (tentokrát po svých) musela přesunout do svého pokoje, kde už na mě čekali přichystané šaty a všemožné zkrášlení mého zevnějšku. A k mé spokojenosti i nějaké vydatné jídlo.
„Je to opravdu nutné?“zeptala jsem se Asuky když mě pracně líčila a upravovala vlasy.
„Musíte být okouzlující, slečno,“připomněla mi. „Abyste oněměla každého muže, však víte, jeden pohled…“dodala s úsměvem a dál se věnovala úpravě mých vlasů. Ach staré zásady gejš. Krédo každé vysoce postavené dámy.

Když už mi Asuka konečně dovolila se pohnout, musela jsem si honem nějak obléknout šaty tak abych nezničila Asučinu hodinovou práci. Naposledy jsem se podívala do zrcadla, které bylo přes celé jedno křídlo mé obrovské šatní skříně. To co jsem v odrazu spatřila, mi vyrazilo dech. Na mém místě nestála už dívka, ale okouzlující žena. Na sobě měla dokonalé plesové šaty, které jí ladili s barvou očí, vypadala jako s pohádky. Vlasy měla vyčesané nahoru krom ofinky, kterou měla sčesanou na bok a pár volných pramínků jí rámovalo dokonalou tvář. Lehké stíny a líčení jí dodávali jistotu a přitom lehce poukázali na její dokonalé rysy. Snad jen ty oči mi připomněli tu dívku, kterou jsem bývala, bylo v nich trochu strachu, odhodlání a touha rychle utéct do černé noci a být volná jako pták. Ale tuhle myšlenku jsem rychle zahnala. Musíš se soustředit, dnes je důležitý večer a ty musíš být perfektní, připomněla jsem si. Z nočního stolku jsem si vzala škrabošku. Masky a škrabošky se většinou sundaly po prvním tanci. Měli jen navodit atmosféru tajemna, ovšem záleželo jen na jednotlivcích, kdy svou masku sundají.
Těsně před zahájením jsem opatrně sešla ze schodů, kde už na mě čekal Pan Ho, aby mě uvedl do velkého sálu. Všechny luxusní sídla evropských zbohatlíků většinou takový sál měli, aby mohli pořádat soukromé večírky. Byli celkem všechny podobné, velká prostorná místnost většinou laděná do světlých pastelových barev. Na opak my Japonci jsme se raději scházeli v pronajatých letoviscích, které byli přesně, určeny pro společenské události a slavnosti, tak nějak měli v sobě nezapomenutelné kouzlo které mě vždy natchlo. Před sálem mě pan Ho opustil, aby zařídil můj úvod. Vím, zní to divně, ale já jsem si tyhle zbytečnosti nevymyslela.

„Slečna Yasuo Sora,“ozvalo se a otevřeli se dveře do velkého sálu. Předemnou se rozprostírala místnost plná různých lidí v maskách, kteří utvořili uličku, abych mohla vstoupit. U prostředka sálu na mě čekal Cral v masce dvořana ze dvoru královny Alžběty ze zlatého věku. Na sobě měl prošívaný hnědý kabátec z kůže, pod nímž mu vyčuhovala bílá košile a přes rameno měl přehozený tmavý plášť, kalhoty měl nabírané a zastrčené do vysokých jezdeckých bot jak se na tuto dobu slušelo. Důstojně jsem zvedla hlavu a šla k němu. Když jsem procházela kolem davu lidí, z několika úst se vydral obdivný povzdych nebo žárlivé syknutí. V duchu jsem se pousmála nad svou samolibostí. Přišla jsem, až k Carlovi kde jsem po jeho pokloně udělala malé pukrle a přijala jeho ruku. Hudba začala hrát pomalý Brahmse waltz. Carl mě vedl jistě bez jakéhokoliv zaváhání a přesto s elegancí, kterou by mu mohl závidět kde jaký taneční mistr.
„Jste, půvabná slečno,“zalichotil mi Carl.
„Přece bych nepoškodila dobré jméno svého hostitele,“pronesla jsem. Možná až trošku samolibě se pousmál a uctivě mě protočil v další otočce. Hudba dohrála a všichni začali sborově tleskat, ale pro mě to byl jen šum na pozadí. Nikdy jsem si nepotrpěla na lichotky jen na jednoduché projevy uznání, takže aplaus byl podle mého názoru až moc přemrštěný. Carl mě pomohl narovnat a opatrně mi s mým dovolení sundal škrabošku, takže jsem byla odhalena v celé své kráse, jak jsem mohla vyčíst nejednomu pánovi z užaslé tváře.