Yasuo Sora 05

U vstupní brány Williamsových nás uvítal zase ten stejný komorník. Asuka mi prozradila, že se jmenuje Eduardo, poněkud zvláštní jméno ale k němu dokonale sedělo. Vydala jsem se rovnou do svého pokoje, ale na schodech mě zastavil nežádoucí hlas, který jsem si přála slyšet ze všeho nejmíň.
„Princezna se nám vrátila z nákupů,“pronesl jízlivě Lucas, který se odněkud vynořil se sklenkou něčeho světle hnědého, hádám podle jeho chůze whisky nebo něco podobného.
„Pokud mě omluvíte, pane Williamsi, ráda bych si odpočinula,“řekla jsem mu úsečně a znovu se rozešla po schodech na horu.
„A co takhle si tykat slečno, jsme přece rodina, není třeba si prokazovat takové formality,“navrhl nakřáplým hlasem a vrávoravým krokem se ke mně rozešel.
„Promiňte, pane Lucaci, ale nejsem zvědavá si něco dokazovat s mužem, který je očividně opilý.“
„Slečno, já jsem plně při smyslech,“pokoušel se mě ujistit. „A co bude s tím tykáním?“zeptal se po té, co už byl skoro u mě.
„Myslím, že to nebude možné, pane Lucasi, ani teď ani nikdy jindy a pokud vám nevyhovuje oslovení, které používám tady v Anglii, oslovujte mě, tedy Yasuo-sama, tak mě oslovují v Japonsku, to je vše co jsem vám k tomu chtěla říct, teď mě prosím omluvte.“A s tím jsem odešla do svého pokoje. Ani nevím, proč jsem mu to řekla a proč jsem si tak urputně chtěla ochránit své jméno. Ale v hlavě jsem slyšela babiččin hlas, který mi říkal: Milující Nebe. To znamenalo moje jméno a přijmení. Nebe, toto jméno mi vybrala právě babička, když viděla moje tmavomodré oči s nádechem šedé. Babička říkávala, že na lidi svými oči působím jako nebe před bouří, stejně nedohledná a nepřístupná, vzdálená od všech krom svých nejbližších. Potom vždy říkávala, že ale i bouřka v sobě nese něco kouzelného a přislibuje jasnou oblohu.
Sotva jsem došla do svého pokoje, hned dala jsem si napouštět koupel a sama zatím ulehla do peřin.

„Slečno, probuďte se, přetekla vám vana,“dodala trpce Asuka zatímco utírala tu spoušť zapříčiněnou mou nepozorností.
„Promiň Asuko musela jsem usnout, mluvila jsem zase s tím otrapou a potom jsem byla tak vyčerpaná, že jsem úplně zapomněla,“ přiznala jsem se jí.
„S panem Lucasem, viděla jsem ho na chodbě, byl poněkud rozmrzelý, pohádali jste se slečno?“
Zakroutila jsem hlavou. „Tedy ano, ale nešlo o nic konkrétního, jen chtěl, abychom si tykali, navíc byl opilí a hnusil se mi, takže jsem ho automaticky odmítla.“
„Mohla jste aspoň zkusit být na něj o něco vlídnější,“navrhla Asuka káravě.
„Já jsem byla vlídná,“bránila jsem se. V rámci možností. „Nabídla jsem, mu, aby mě tedy oslovoval tak jak mě oslovují v Japonsku.“ Asuka jsem zavrtěla hlavou a nechala mě osamotě. Ach jo, za dobrotu na žebrotu. Z posledního nevybaleného kufru, který činil mé osobní věci jako, knížky různé drobnosti které měli navodit domáckou atmosféru, jsem si vytáhla svou oblíbenou knížku a odebrala jsem se do koupele. Moc jsem sice na čtení ve vaně nebyla, ale pravidlo potvrzuje vijimku. Krom toho mě stejně nic jiného nenapadalo, jak bych si měla ukrátit svůj volný čas. Když už jsem byla ve vaně tak dlouho, že ze mě bylo skoro scvrklina konečně jsem vylezla. Krátce jsem se osušila a mokré vlasy jsem si nechala volně rozpuštěné aby, doschly. Oblékla jsem si volné bílé tříčtvrťáky a černé tričko na které jsem si ještě navlékla modrou mikinu s kapucí. Bosky jsem seběhla dolů ze schodů a zamířila rovnou do kuchyně. Naštěstí tam nikdo nebyl jen pár služek, které v klidu připravovali večeři. Když mě uviděli, malinko se lekli.

„Neměli byste tady něco k snědku?“otázala jsem se jich nedbale k jejich údivu.
„Ale jistě,“řekla jedna z nich, když se probrala z údivu. „Jen si řekněte, co si dáte, hned vám něco připravíme,“ujistila mě a pokusila se o váhavý úsměv.
„Nechci otravovat, jen kdybyste mi nachystali dva obložené chleby, byla bych vám zavázana.“
„Jistě to je maličkost. Jen kam máme jídlo donést?“
„Máte tady někde knihovnu?“
„Jistě, pokud chcete, zavedu vás tam,“řekla druhá.
Vděčně jsem se na ni usmála. Doprovodila mě do jedné velké místnosti, kde se to krom jedné stěny jen hemžilo knihami. U jediné stěny, kde nebyli knihy, byli, přisunuty dvě bílá křesla s podnožkou, od sebe je dělil malí odkládací stolek. Pohledem jsem zapátrala k polici s knihami, která byla na pravé straně o něco níž než ve výšce mých očí. Jak se zdálo knihovna Williamsových, nepostrádala vše od historie až po dobrodružné romány. S jedné spodní police jsem si tedy vytáhla nějakou knížku o historii a sedla jsem si na jedno z křesel. Zrovna jsem se začetla, když mě vyrušili něčí kroky.
„Ach slečno, vás bych tu nečekal,“podivil se Carl ve dveřích.
Vzhlédla jsem od knížky. „Neměla jsem co dělat, tak jsem se zeptala služek, kde bych mohla najít knihovnu, promiňte, ale vždy mě lákala historie,“přiznala jsem.
Sedl si na křeslo vedle mě a zvědavě mě pozoroval. „Historie je velmi důležitá,“podotkl. „Vypráví o činech a chybách našich předků a nabádá nás, abychom se s ní ponaučili.“
„Velmi dobře řečeno,“souhlasila jsem. Ale bylo na něm vidět, že má ještě něco na srdci proto jsem počkala, až o tom začne mluvit sám.
„Slečno Soro, rád bych se vám ještě jednou omluvil za Lucase. Je to horká hlava a někdy dokáže být pěkně paličatý.“
„Prosím neomlouvejte se. Není vaše chyba, že muž vaší krve záměrně ignoruje, etiketu a společenské postavení. Pokud chcete odemně odpuštění ať si ho vyprosí pan Lucas, vy se nemáte za co omlouvat Carle.“ Smutně přikývl.
„Vás asi jen tak něco nerozhází,“dodal, potlačujíc úsměv. Pokrčila jsem rameny.
„Pokud narážíte na Lucase tak i v mojí domovině by se zajisté našli podobně horlivý muži, i když s větším, taktem a rozhodně s dávkou soudnosti.“
„Upřímně slečno Soro. Ani bych se těm hochům nedivil za jejich horlivost,“řekl věcně ale koutky mu přitom cukali v úsměvu. „Každého muže ať už v jakémkoli věku okouzlí ženský půvab a krása. Měla byste si na to začít zvykat, slečno,“dodal otcovsky.

Potom se ozvalo tiché zaklepání. „Podává se večeře,“řekla ta služka, co mě sem zavedla myslím, že se jmenovala Julia. Carl mi pokynul ke dveřím a gentlemansky mi podržel dveře. Společně jsme vyšli do jídelny, kde už Lucas s Lorenem čekali na svých obvyklých místech. Sedla jsem si opět vedle Lorena a úspěšně ignorovala Lucasovi pohledy až do té doby než nám přinesli jídlo.
„Účastnila jste se někdy podobných plesů Yasuo-sama?“ zeptal se Lucas najednou a upíral na mě svůj pronikavý pohled. Zkoušel mě, uvědomila jsem si. Pokusila jsem se skrýt překvapení a s klidem jsem mu odpověděla.
„Ne přímo takových plesů, ale i v mé domovině se pořádají podobné akce, ovšem my tomu nedáváme takový důraz jako vy angličané. Pro nás je to pouze taneční sešlost určená pro zábavu, možná právě proto se u nás tyto akce konají častěji. Lidé se shledají se svými přáteli, či vzdálenou rodinou. Je to spíš společenská akce dalo by se říct, nikoli prestiže domácnosti,“dodala jsem.
„Jednou když jsem byl ještě mlád, jsem byl pozvaný na Slavnost rozkvetlých sakur, bylo to krásné a velkolepé,“řekl s uznáním Carl.
„Ano Slavnost rozkvetlých sakur je tradice, a musím s vámi nesouhlasit, pane, vy jste stále mlád,“ujistila jsem ho.
„Jste opravdu dcera své matky, slečno Soro, zahlédl jsem jí sice jen jedinkrát, ale už na první pohled z ní vyzařovala krása a inteligence, která předčila všechny ženy, které jsem kdy spatřil. Upřímně dodnes jsem nenašel důvod, proč si takováto vlivná žena vzala napůl angličana a japonce kterým je můj bratr.“
„Myslím, že mi moc lichotíte, kdybyste viděl mou sestru, utvrdil byste se jen v názoru, že dokonalosti není nikdy dosti. A bohužel se domnívám, že nemáte pravdu, někdy nemusí být důvod, Carle, aspoň tak jsem byl ponaučena. K lásce ani k manželství nepotřebujete důvod. Musíte to brát tak jak to je. Můj otec sice neměl tak vlivné předky a ani zdaleka tak vysoké postavení, ale i přesto to stačilo, aby si ho žena jako má matka vybrala, k tomu není co dodat.“
„Ano máte pravdu,“přisvědčil. „Možná ze mě mluví jen osamělost, Lucasova matka zemřela při porodu a já jsem doposud nepotkal ženu, která by se jí vyrovnala.“
Podívala jsem se na Lucase. Seděl v klidu a na tváři měl znuděný výraz, možná bych mu to i uvěřila, kdyby tak křečovitě nesvíral vidličku. Asi to muselo být těžké vyrůstat bez matky, i když já jsem se od mé matky taky zrovna moc lásky nedočkala, ale ve vyšších rodinách už to tak chodí. Rodiče si pro svou kariéru nemohli dovolit milovat víc, než jednu osobu což byl většinou osudový partner, ostatní příslušníci rodiny to museli akceptovat, ať už to byli starci nebo děti. Mě vychovali služky a svěřenci. Takhle to trvalo, až do mých devíti let potom se objevila záhadná žena, kterou jsem předtím nikdy neviděla. Bylo na ní vidět postupující stáři ale i tak působila vznešeně a elegantně. Mě s Naomi si zavolali do jídelny. Tenkrát jsem se té ženy dost bála, ale pak když se na mě usmála, všechen strach opadl a já k ní pocítila hned simpatie a obdiv. Takže když nám byla představena jako matka naší matky ani jsem tomu nemohla uvěřit. Následující léto si nás s Naomi vzala k sobě a ukázala nám svůj dům, potom nám představila dědečka a já byla šťastná. Opravdu šťastná. Ale to už bylo dávno.
Už mě to unavovalo. Mlčky jsem počkala, až služky naservírují na stůl a pak aby se neřeklo, jsem něco snědla, protože moje špatná nálada nebyla mířená na ně, ale na vzpomínky které se stejně nedaly ovlivnit.
„Promiňte, ale ráda bych šla dnes ulehnout o něco dříve. Dnešek byl hodně náročný a myslím, že každý z nás se nemůže dočkat, co přinese zítřek. Když mě omluvíte.“ Rozešla jsem se ke dveřím, když mě zastavil Lucasův pohrdavý hlas.

„Nikdy jsem nepochopil, co ženy vidí na nakupování, vždyť je to jen ztráta času když si můžu nechat udělat šaty na míru.“
Pomalu jsem se otočila. „To se od vás ani nečeká, pane Williamsi, je zbytečné vám vysvětlovat věci, kterým byste stejně neporozuměl,“odpověděla jsem klidně a vyšla z místnosti.
Lucas Williams už jenom to jméno vystihovalo jeho charakter nadutého tu**e. A jak znělo jméno Yasuo Sora? V Japonsku mnozí lichotníci říkali, že je to jméno přesně pro mě, ale jsem opravdu Milující nebe? Ve svém pokoji jsem se svalila do postele a skoro okamžitě usnula, protože některé věci je lepší zaspat.