Yasuo Sora 01

Prolog

Procházela jsem alejí rozkvetlých sakur. Milovala jsem tu vůni. Jako malá jsem si zde často hrávala, protože to bylo jediné místo, kde jsem se cítila doma. V mém skutečném domově bylo sice vše, na co jsem si vzpomenula a každý rozmar byť sebemenší mi byl hned splněn. Ale i tak to pro mě neznamenal domov.
Proto jsem nebyla smutná, když mi moji rodiče řekli, že musím odjet. Jako záminku mi daly studia v Evropě. Jenže já v jejich tvářích vyčetla něco jiného, chtěli se mě zbavit. Moji rodiče jak matka, tak otec byli vlivní politici. Můj otec byl přesně ten typ muže, který se na první pohled jevil jako dokonalý gentleman a možná takový i byl, ale to jsem nedokázala posoudit, protože na mě se vždy díval jen s povýšeností. Matka byla dokonalá, krásná vlivná žena, plná jistoty a sebevědomí. V dětství se my vždy se vzpomínkou na ni vybavil zvuk jejích klapavých podpatků. Ale to už je dávno, povzdychla jsem si. Ne že bych byla nechtěné dítě, to bych mojim rodičům křivdila, ale když se narodila má sestra najednou se, všechno změnilo. Když rostla, každý viděl, že ona je ta dokonalejší, byla plné ztělesnění matky.
Já byla oproti ní nicka. Když žila naše babička, říkávala mi Aiko(dítě lásky) a mé sestře Nyoko(klenote). Z mého dětství byla babička ta nejlaskavější žena, kterou jsem kdy poznala. Pamatuji se, že mi jednou dědeček vyprávěl o gejšách vznešených společnicích a také mi prozradil, že babička za svých mladých let byla také gejša. Den na to jsem babičku prosila snad celý den, aby mi ukázala jak být gejšou, až nakonec svolila. Ze staré malované skříně vytáhla zabalenou látku a rozprostřela ji předemně. Rozbalila ji, a mě, se naskytl pohled na nejkrásnější látku, jakou jsem kdy viděla. Po záhybech narůžovělé bílé látky se vlnily ve větru větvičky rozkvetlých sakur. Kimono bylo převázáno další látkou, která sloužila jako pásek. Uchvácená jsem hleděla na ten skvost uměleckého díla. Potom mě babička učila, jak se drží vějíř jak s ním zacházet aby pohyby byli smyslné, také mě sama učila kaligrafii. Po tváři mi na chvíli přeběhl úsměv, když jsem si vzpomněla, kolik štětců jsem jí přitom zlomila a kolik svitků zkazila.
Jenže čas plynul a skončil čas dětských her. I když jsem byla prvorozená a tudíž dědička, moji rodiče se velkoryse rozhodli, že tuto úlohu přenechají mé sestře Naomi (nadevšechno krásná). Ani mi to nevadilo, Naomi se na tento post hodila a já jsem jí to přála. Na rozdíl od ní jsem nenáviděla ty zdlouhavé večírky a společenské akce. Milovala jsem volnost.
Stejně jako tuto alej sakur. Nesčetně krát jsem utekla v noci z domu, abych se mohla projít touto alejí, protože za každého ročního období byla úchvatná.

***

„ Slečno Soro, paní vzkazuje, že si máte pospíšit,“zazněl nesmělý hlas mojí služebné a dlouholeté kamarádky. Líně jsem vstala a protřela si oči.
„ Děkuji Asuko.“ Pomohla mi, se obléct a nachystat k snídani, protože moje matka nesnášela, když mě viděla způsobile neupravenou. Sešla jsem po točitých schodech a vydala se nejkratší cestou k velké jídelně. Když jsem vešla všichni už na mě čekali. Včele velkého stolu seděl otec a po jeho pravici matka s Naomi, obě dvě v luxusních šatech bez jediné chybičky. Sedla jsem si naproti Naomi a pronesla tichou modlitbu za jídlo.
„Soro, zítra ráno odletíš k mému bratrovi do Evropy. Vše potřebné už jsem zařídil,“ řekl věcně otec. Nepostřehnutelně jsem přikývla, protože stejně by nemělo cenu s ním o něčem diskutovat, jen jsem doufala že Asuka poletí semnou. To bylo asi tak jediné mé přání.
O otcově rodině v Evropě jsem toho moc nevěděla. Jen to že jejich rodový znak asi budou šedomodré oči, které jsem zdědila po otci. Mé jméno vlastně už samo osobě neslo, tuto barvu Sora, totiž znamenalo v japonštině Nebe.
Poslední den v mé domovině mi utekl jako voda. Ráno jsem si sbalila potřebné věci na cestu do Evropy a odpoledne jsem nechala připravit pro mě, Asuku a Yoshiho piknik v aleji sakur. Yoshi byl Asuky bratr, o rok starší než já a Asuka. Celé dopoledně jsme si krásně užili. Večer jsem dostala od otcova komorníka potřebné informace k cestě. K mé spokojnosti jsem se dozvěděla, že mě Asuka bude smět doprovázet, stejně jako pan Ho který mi byl osobní učitel hudby a společenského chování (a pokud se naskytla příležitost tak i bojových sportů ale o tom se otec nesměl dozvědět, protože byl zastánce názoru, že bojové sporty se pro mladé slečny nehodí- taková blbost). Pan Ho byl statný p+tatřicátník, měřil kolem stodevadestáti centimetrů, takže ho jen těžko šlo nepřehlédnout, jinak to byl typický japonec, černé vlasy, černé oči, hladce oholená tvář.
Tak to bychom měli. Zavolala jsem Asuku aby mě pomohla se připravit na rodinnou večeři, která měla být mým sbohem Japonsko. Asuka mi přichystala tmavě modré formální šaty bez ramínek a černé plesové boty na vysokém podpatku. Už oblečená a přichystaná jsem vyšla ze svého pokoje, kde už na mě čekal Pan Tadashi, který mi nabídl rámě a já ho s ochotou přijala (protože jinak bych se na těch schodech asi přizabila- což dobře věděl). Před jídelnou mě však opustil a popřál dobrou chuť.
Večeře byla výborná, hlavní vchod bylo tradiční japonské sushi a potom kdo co chtěl. Hlavně matka si potrpěla na velký sortiment jídel, takže hlady jsme opravdu trpět nemuseli.

***

Tentokrát mě probudil otravný budík s ještě otravnějším pípáním. S nechutí jsem ho vypnula a zamířila přímo do koupelny, kde jsem si dopřála dlouhou sprchu, s které mě vyrušila Asuka s připomínkou že bych si měla pospíšit. Neochotně jsem vylezla tedy ze sprchy a vzala si od Asuky bílou osušku do které jsem se zabalila a čekala než mi Asuka nachystá to správné oblečení na cestu. Většinou jsem výběr oblečení nechávala na Asuce protože jak říkávala moje drahá matka, nikdo horší s módním stylem než já už být ani nemůže, no uvidíme, jak to bude v Evropě. Pan Ho už mi moje dva skromné cestovní kufry stihl odvést do auta, takže na mě už jen zbývalo sejít ty zatracené schody a vlést do limuzíny. Když jsem tak s menšími obtížemi učinila, limuzína se rozjela. Po mojí levici seděla Asuka a netrpělivě se vrtěla.
Cesta na letiště netrvala dlouho. Letěli jsme otcovým soukromým letadlem, takže vše bylo konfortně zařízeno. Jen co jsem se usadila v pohodlném sedadle u okýnka, skoro okamžitě jsem usnula. Sice jsem létání měla ráda, ale tahle cesta bude ještě hodně zdlouhavá.
„Ehmm slečno Soro právě jsme dorazili na letiště v Londýně,“upozornil mě Pan Ho. No jo no už lezu ven. Pomohl mi dostat se z letadla a doprovodil mě k letištnímu personálu, který do mě hned začal hustit tu jejich skvělou angličtinu. Docela jsem jim celkem rozuměla ale mateřský jazyk je mateřský jazyk, takže si tu angličtinu můžou strčit… no to je jedno. Jen co mě ti angláni propustili ze svého zajetí, mávla jsem na Pana Ho, aby mě rychle dostal z tohoto Bohem zapomenutého místa, protože dýl bych svoje nervy asi na uzdě neudržela. Říká se, že Japonci jsou zdvořilí tak oproti anglické přehnané zdvořilosti hraničící až s vtíravostí to ještě nic není. No a to si tady mám ještě nějakou dobu pobýt. Povzdychla jsem si.
Nevím, jak to Pan Ho udělal, ale jen co jsem vyšla z letištní haly tak tam čekala černá limuzína. Pan Ho, mi galantně otevřel dveře a počkal, až si nasednu a pak zavřel. Asuka seděla za mnou a soucitně se na mě dívala.
Do sídla mého strýčka jsme dorazili, až když se smrákalo. Jeho sídlo nebylo sice tak velkolepé a luxusní jako to naše v Japonsku ale dneska bych na přespání brala klidně i špinavou stodolu. U vstupních dveří nás uvítal vysoký muž zhruba tak ve věku Pana Ho, měl delší hnědé hlasy a ve stejné barvě i přátelské oči, až na ten vážný výraz působil docela přátelsky myslím, že si s Panem Ho budou rozumět. Uvedl nás dál do domu přímo do velké místnosti, která asi sloužila jako obývací pokoj. Uprostřed místnosti byla sedací souprava do písmene "L" po obou stranách, veprostřed byl malý konferenční stolek. Na sedačkách seděli tři muži. Dva zhruba v mém věku a jeden starší, u kterého jsem usuzovala, že bude pánem domu. Když si mě všimli, všichni pohotově vstali.