Vzpomínky zůstanou část 1.

České země mají složitou historii, jak ale Národ nese ztráty?

---------

Petr sledoval, jak Velkomoravská říše mizí v nenávratnu. Jeho matka co mu dala tolik věcí, ale více se spíš starala o jeho sourozence. On byl jen z části její. Jen zčásti ho mohla ovládat. A jen z části zdědil její lásku. Věnovala se jeho sourozencům Polsku, tehdy mladého státečku, který se svým bratrem Vislanským knížectvím stály vždy po boku matce. A Slovensku, který stál za ní vždy a pořád se držel její sukně. Starala se i o další Slovany, ale ty už nebyly jejími přímými potomky.
Petr stál na hranici. Koukla se, jak se vojska Francké říše rozpínají a jen mohl bezmocně sevřít svůj malý mečík. Mračil se. Matka byla teď silná, ale její moc ochabovala, cítil to. Ale on se stával silnějším. Jeho pán z rodu Přemyslovců mu to stále říkal. Jeho slova mu asi otravovala mysl, ale nedlouho potom Velká Morava padla a Petr se stal z malého knížectví království. Už ve svých mladých letech byl silný, jeho moc a obávanost jeho vojáků byla ohromná. České bojovníky nikdo v tehdejší Evropě nedokázal překonat ve statečnosti a zručnosti.
Ale ne všechno bylo hezké, musel se smířit s mnoha podrazy. Slyšel na jméno Bohemia a někteří jeho vládci ho oblékali do dívčích šatů, aby aliance mezi královstvími mohla být stvrzena a on vypadal jako přijatelný spojenec pro ostatní. Ale stále byl silný, to si říkal, i když mu do zad ryli katolický kříž, který značil jeho víru. Ale v boha on nevěřil, sice lidé kolem něj ano. Ale on ne.
Stal se z něj rebel, jen aby všem ukázal, že s ním musí počítat, nenechal si nic líbit. Byl až moc namyšlený a neustále se rval. Nikdy moc neposlouchal přikázání a moc nevěnoval pozornost svým vládcům.
Tak to šlo až do doby Karla IV. Ten hned na první pohled uhodl, co mladému národu chybí a do jeho domu přivedl Svatou říši římskou, malého stále podmračeného chlapce, kterému se vůbec nelíbilo, že musí přebývat v cizím domě a maličké Slezsko, chlapce s tichým hlasem. Petr to miloval, měl se o koho starat, chtěl se starat, to byla jedna z věcí, co zdědil po své matce.
Když měl na trůn přijít nový král; Karel, kterého začal Petr tajně nazývat Otcem vlasti, přivedl dalšího chlapce do jejich společné domácnosti a to Německo. Petr s láskou pečoval o všechny tři. Ale jeho štěstí netrvalo dlouho. Ještě za vlády Václava IV. bylo Německo a Svatá říše římská odvedeni pryč a Petr zůstal jen se Slezskem, který taky byl odveden pryč a neustále byl vracen. Mladému Čechovi mu ho bylo líto.
Vzbouřil se proti církvi a přineslo mu to jen bolest a krveprolití. Zatvrdil se a přestal projevovat emoce, prostě poslouchal panovníky, kteří nedbali na jeho blaho.
Hubnul, nerostl a hodně zeslábl. V takovém stavu ho našel Rakousko a vzal ho k sobě domů. Čech byl apatický, ale po nějaké době se v něm probudili jeho bojové a rebelující vlohy. Rakousku se od té doby děli různé divné věci.
Jednou našel chlapce, jak sedí u ponku a cosi vyrábí. Dřevo se pod jeho rukama přeměňovalo v klavírní součástky a starší muž se na to jen s úžasem díval. Po několika dnech byl klavír hotový, už jen struny a černý nátěr mu chyběli.
„Jsi velmi šikovný, Peter,“ ozval se Roderich německy. Čech se na něj jen apaticky podíval, radost, se kterou kdysi pracoval, byla ta tam.
„Nech si svá falešná slova. Tví panovníci mi slíbili částečnou volnost a osvobození mého národa z rukou germanizace. Kde jsou činy? Nechci slova, chci se vrátit do Prahy. Nelíbí se mi Vídeň. Praha je mnohem krásnější,“ odsekl mu chlapec, ne už skoro dospělý muž, s prázdným pohledem. Mluvil na něj česky a jeho řeč byla jaksi ucelenější. Roderich se zamračil.
„Národní obrození,“ informoval ho Petr a vrátil se k lakování dřeva. „Možná jsi o tom slyšel. Vyšla spousta slovníků, ale je smutné, že někteří lidé, kteří se na tomto projektu podílí, nevěří, že český jazyk přetrvá,“ Petr ani nezvedl hlavu od práce a mluvil monotónním hlasem.
„Ale nedělej si marné naděje, Roderichu. Český národ přetrvá, stejně jako jeho slova.“ Mladík se zvedl a pevným pohledem se podíval na svého okupanta, který nemohl jinak, než mu věřit.
Piáno nakonec zůstalo u Rodericha jako dárek na rozloučenou po první světové válce, kdy jeho výrobce konečně opustil dům Rakouska a Habsburků a vydal se na pouť domů s úsměvem na rtech.

---------

Slezsko se v té době neustále vracel a odcházel, že Petr si ho už ani nemohl pořádně užít. Po první světové válce… zmizel.

---------

„To ne! To nikdy nepřipustím!“ mladý národ ječel na mocnosti Evropy. „Nemůžete rozhodnout o … o tak důležité věci beze mě! To nejde! N.. ne?“ poslední slovo tiše vydechl s hrůzou v očích.
„Petře,“ začal diplomaticky Arthur a položil mu ruku na rameno. „Každý musí někdy přinést oběti,“ řekl mu jako by mluvil s malým dítětem. Slovensko stejně zatvrzele stál vedle svého bratra. Byli teď jedním státem, ale i jemu už lezl opatrovnický syndrom svého bratra krkem.
Oslovený se na něj zhnuseně podíval. „Dej tu ruku pryč, Římský pse,“ vyštěkl na něj latinsky, jazykem, který se naučil milovat v době Jana Ámose Komenského. Arthur zbledl a pak zrudl, než však stačil něco udělat, ozval se Francis.
„Mon chér, Arthurrr má pravdu. Nechceme další válku, non?“ v ruce třímal růži a svůdně na malý národ mrkal. Mladík mu pohled bez emocí oplácel.
„Ještě jednou mi řekneš mon chér, tak ti ukážu, co znamená defenestrace z první ruky,“ chladný hlas prořízl vzduch. „A nevím, co ty tu mluvíš. Jako by Bonaparte, Johanka z Arku nebyla dost zvučná jména spojená s válkou.“ Francis se na něj jen usmál a pocuchal mu vlasy, což mu vynesl kopanec mezi nohy. Petr si ho povýšeně měřil, když Francouz před ním padl na kolena.
„Nešahej na mě, nemáš na to právo,“ kdyby tam byl Roderích určitě by si vzpomněl na ten tón hlasu, který mladík použil. Byl naprosto prázdný, takhle mluvil, když se chtěl někam zavřít a brečet. Nechat veškerou tu lítost a zklamání odtéct společně se slzami. Pavol se jen smutně a omluvně usmál.
„Petře! To nebylo nutné,“ obořil se na něj Arthur a mladík jen pokrčil rameny. Jemu už bylo všechno jedno. Srdce ho bolelo.
„Jdu splnit svou část dohody. A pak se utopit v alkoholu,“ abych zapomněl na bolest srdce a těla, když přijdu o své životně důležité části, zůstalo nevyřčené a jen pár obyčejných lidí to pochytilo. Ti lidé byli jeho vlastní politici. Oni ho také odvedli poté, co s ním byl Ludwig hotový, mladík se totiž mohl sotva posadit. Pavol smutně následoval svého bratra. Sice dostal on co do těla, ale Slovák tušil, že ani on nezůstane ušetřen. Plánoval jak se tomu vyhnout.

---------

„Peťa, môj brať,“ Pavol se na bratra podíval smutným pohledem. Petr se třásl a mířil na něj zbraní.
„T… ty mě chceš opustit! Chceš jít k té sketě Ludwigovi! Hajzle!“ zazněl výstřel. Pavol se na bratra nevěřícně díval. Ve stěně za ním zela díra, ze které se kouřilo. Petrovi tekly slzy z očí.
„Je mi to ľúto, brať,“ Pavol se otočil a odešel. Petr zůstal sám.

---------

„Vidím, že stále se utápíš v alkoholu,“ ozval se německý hlas od dveří.
„Dej mi pokoj a vezmi si, co chceš,“ odvětil mu tiše Petr. Podíval se ke dveřím, kde stál Ludwig. Celý vyzařoval sebejistotu a kontrolu nad situací.
„Ani jsme nenarazili na moc odporu,“ ušklíbnul se Němec a přešel k malému národu. Ten sledoval každý jeho krok.
„Po té zradě v Mnichově? A po tom co mě zradil i vlastní bratr a bez boje se přidal na tvou stranu?“ zeptal se mladík tiše, na víc se nezmohl, jeho ekonomika a tudíž i jeho zdraví bylo podlomené od té doby, co přišel o Sudety a o Slezko. Bylo tam tolik důležitých věcí.
„Taky bych to vzdal, ale nečekal jsem, že národ, který vyhlásil válku samotnému papeži, se vzdá tak snadno,“ v modrých očích to pobaveně jiskřilo. Možná se mu moc nelíbilo, co bude muset udělat, ale to mu nezabránilo se vysmívat oslabenému mladíkovi. Ten si jen povzdechl a zavřel oči. Viděl jak je jeho Německý návštěvník omámený slovy svého „vůdce“.
„Přestaň,“ sklouzlo tiše z oslabených rtů. „Prosím tě, přestaň.“ Mladík těžce polknul, když ho ruka oděná v kožené rukavici chytila za bradu a zvedla jí nahoru. Roztřásl se, když cítil horké rty na těch svých studených. A přestal vnímat, když druhá ruka stáhla jeho rozhalenou košili.
„Neboj, budeš pod mou ochranou,“ zazněl ještě krutý příslib než se Petrův malý dům, ponořil do ponurého ticha, které ovšem nemělo trvat dlouhou.

---------

„Parašutisté úspěšně zvládli atentát!“ ozval se Petrův hlas po drátě. Arthur se maličko usmál na rádio na svém stole. Z hlasu druhého muže, ano už muže, se ozývalo tolik nadšení a života jak už po dlouhou dobu neslyšel. Pokaždé když se mu potají ozval, tak jeho hlas byl tichý a plný smutku. Nyní však zněl… jaksi vítězně.
„To je dobré slyšet, Petře,“ řekl mu s něžným úsměvem Brit. Byl rád, že no takhle nikdo nevidí, ale byl rád za mladíka, ani si nedovedl představit, jaký musí být život s Ludwigem. Arthur sám se potýkal se svými problémy, ale rád si popovídal s ostatními národy.
Od jisté doby byly vztahy mezi ním a mladým Čechem více jak dobré. Petr mu byl velmi vděčný za záchranu několika set českých židovských dětí, ale stále tam byla určitá hořkost z Mnichovské zrady. I když teď už to byl jen nepatrný náznak.
„Ty!“ ozval se nový hlas po rádiu a gentleman si s těžkým srdcem uvědomil, že ten německý přízvuk nemůže patřit nikomu jinému než modrookému blondýnovi.
„Ludwigu!“ hlas plný paniky mu jen potvrdil, kdo tak narušil jejich konverzaci. Výkřik doprovodila rána, asi jak spadla židle na zem, když Petr rychle vstával. Rádio čistě přenášelo zvučné ozvěny kroků nohou obutých v armádních botách.
„Zabít svého protektora, ano? Takhle si to plánoval? Ale neboj, já už ty zatracené atentátníky najdu,“ Brit už držel malý přístroj v rukách a třásl se. Nikdy neslyšel tak chladný a naštvaný šepot.
„A… ale,“ hlas Petra byl o oktávu vyšší než normálně. Utnulo ho hlasité plesknutí, jak se kožená rukavice dostala do kontaktu s tváří.
„Buď ticho! Já tě tady ochraňuju. Věnuju ti svůj čas a ty se mi odvděčíš takhle? Ukážu ti, jak se nevděk trestá.“ Chladná slova byla doprovázena tichým výkřikem a tělem dopadnuvším na podlahu nebo na nějaký jiný dřevěný povrch.
„Ne! Prosím ne!“ zoufalé volání lámalo Arthurovi srdce, ale nemohl nic dělat než poslouchat jak Ludwig poučoval Čechy o poslušnosti. Brit zjistil, že nějak takhle se choval i on za svých imperiálních časů a udělalo se mu zle.
Po několika úděsných desítkách minut plných různých zvuků, které jako zázrakem nebyly v tu chvíli rušeny statikou, bylo ticho.
„Ještě nechoď spát, to není konec,“ ozval se skoro něžně Ludwig. Špinavý blondýn skoro viděl, jak se usmívá a hladí zmláceného a zuboženého mladíka po tváři.
Chvilku bylo ticho a nezvaný svědek zatajoval dech, aby mu nic neuteklo.
„N.. ne… tohle ne, prosím, všechno jen to ne!“ Ze zoufalého šepotu se postupně stával křik plný šíleného strachu. Arthurovi prsty se pevně sevřeli kolem dřeva rádia. Co se to tam děje?
„Každý čin má své následky. Já jsem sice chtěl jen výstrahu, co jsi už dostal, ale ten mrtvý byl přítel Vůdce. Je mi to líto Petře,“ Ludwig zněl smutně. Pak se ozvaly kroky a zrychlené dýchání.
„Aaaaa!“ výkřik plný agónie a bolesti protrhl ticho a Arthur leknutím upustil malý přístroj. Ten se ke vší smůle rozbil.
Až později zjistil, co se stalo. Až pozdě zjistil, že Němci v zuřivosti vypálili a naprosto vyhladili dvě vesnice nedaleko Prahy. Nikdo z obyvatel starší jak 5 let nepřežil. A malý národ od té doby nosil na krku šátek, který nikdy nesundával.

~