Vražedné umění I - Krvavá stěna 02

„Cože jste vystudovala?“ nechápavě zakroutil hlavou Jirka. V očích mu vykrystalizovalo obrovské překvapení, ale zároveň také nepochopení, co to vlastně vystudovala a k čemu bude tady dobrá.
„Jo, jo, ve skutečnosti nevystudovala jenom to, zabývá se i praktickou stránkou restaurátorství a také psychologií, teologií v dílech a také je umělkyně,“ zahučel Kuba. Na Jirkově obličeji se ani poté však nerozzářilo pochopení. Kuba si povzdechl. „Prostě je to člověk, který nám poví něco o té čmáranici, co je vzadu,“ houkl a chytil Alenu za rukáv a začal ji táhnout do domu, aniž by mu to Jirka dovolil.
Vedl ji úplně nahoru do šestého patra. Vrazili do jednoho z bytů. Ten byt nebyl dobře upraven, spíše vypadal, jakoby v něm něco explodovalo. Věci se bez ladu a skladu válely po podlaze, náznaky boje o život, který se tu odehrál, byly vidět na každém rohu. Všude kolem poskakovali policisté a fotili místo činu. Byl to hotový chaos, to však nebylo to nejhorší. V ložnici se válelo mrtvé tělo. Byl to již starší plešatý muž. Bílé prostěradlo bylo nasáklé jeho krví a na jednom uchu měl náušnici. Na ruce měl staré vytahané tetování, jakéhosi auta, víc si však Alena nedokázala všimnout, protože ji Kuba od toho rychle odvlekl k protější stěně.
„To nemusíš vidět, není třeba, to vyřeším já, netrap se tím a raději mi řekni, co znamená toto,“ pravil a Alena zalapala po dechu.
Celá, celá ta stěna byla od krve. Ne však tak jak si hned představíme. Byl to obraz. Freska krajiny namalovaná krví oběti. Nesmyslná kresba. Na první pohled fantaskní výjev, pozbývající jediné logiky, na druhý pohled dílo šíleného génia. Alena na to koukala s mírně pootevřenými rty a její oči přejížděly po každém sebemenším detailu. Byla ohromena, podivně a zrůdně připoutána, vnímala každým malým kouskem to, co stálo před ní. Vnímala kapičku vody v toku, listy rozechvělé ve větru, velké indiánské týpí, a to vše propletené vůní medu, lýka a trávy. Vše propleteno, chápající se po ní a vtahující ji dovnitř. Dovnitř, ale kam? Čísla na obraze ji nutila něco dělat, ale co? Rozbolela ji hlava, nemohla dýchat a ve snaze se ubránit se otočila na Kubu.
„Co to po mně chceš? To přeci není můj obor. Já ti mohu nějakou věc tady z těch rozbitých složit, já ti zrekonstruuji ten obraz, když se nějak poruší, ale tohle je analýza. Je to psychologie, výklad umělecké stránky díla pachatele a…“ začala, Kuba ji však zarazil. Vzal ji lehce kolem ramen.
„Já vím, že tohle přímo není tvé zaměření, ale jak jsem dole řekl Jirkovi. Ty jsi restaurátorka, ale nezabýváš se jen tím, zabýváš se i výklady děl, jak teologickými tak psychologickými. Dokážeš říci kdo, a proč něco takového nakreslil. Co ho k tomu vedlo, kdy to nakreslil, čím. A díky tomu, že jsi také umělkyně, píšeš povídky, točíš videa a kreslíš, dokážeš i vidět v díle to co autor chtěl, aby to tak bylo jen kvůli kráse. Tyto všechny schopnosti se v tobě prolínají, prolínají se v jedné osobě. Dokážeš tomu rozumět jako nikdo jiný a proto si tě BIS vybrala. Jsi génius a já ti věřím,“ šeptal ji do ucha a přitom jí masíroval krk.
„Dobře, pokusím se to udělat, ale chci, abyste tu stěnu odvezli do naší laborky,“ přikývla nakonec, Kuba věděl jak ji přesvědčit.
„Neslyšeli jste? Ing. Nová chce, abyste tuto stěnu odvezli do Dejvic na katedru VŠCHAT do laboratoří, je to příčka takže to půjde,“ houkl nadšeně Kuba na ostatní policisty, kteří jen neochotně zamručeli.
„Ne, počkat nejdřív odeberu vzorky a celé si to ofotím.“

Tři hodiny po půlnoci doba, kdy se už skoro všichni donutili jít si lehnout a nikdo již nevstává. Doba, kdy je vždy tma a kdy by se, pokud zrovínka nemáte noční šichtu, nemělo pracovat. Přesto se na univerzitě VŠCHAT ještě v laboratořích svítilo. Olga a Daniel už dávno zmizeli domů. Alena je tam nemohla jen tak držet. Ne každý byl pro věc tak zapálen jako ona.
Byla už téměř s rozumem v koncích. Nevěděla, co má ještě podniknout, aby ji krvavá stěna pověděla víc. Vyzkoušela téměř ze svého oboru vše, ale ještě nezkoušela ho interpretovat. To byla vždy její oblíbená činnost, tentokrát se však za každou cenu snažila tomu vyhnout. Ten obraz ji děsil. Přesto nyní asi již neměla na vybranou.
„A co mi dnes povíš ještě ty? Povíš mi dnes ještě svoje tajemství? Proč tě někdo stvořil, za jakým účelem? Proč zrovna takto? Chtěl jen na sebe upozornit, nebo nám něco říct, a jestli nám něco chtěl říci, proč takto? Proč a co nám chce říci, jak nám to chce říci?“ zeptala se Alena krvavé stěny a přitom na ni hleděla. Už měla zase pocit, že ten obraz z krve začíná ožívat. Tahat ji do sebe. Pohlcoval a rozvíjel se. Tentokrát to však nechala být a nechala se tím pohltit. Na nikoho takto nepůsobil. Ano, každý z něho měl trochu strach a pociťoval zhnusení, ale co by člověk čekal od fresky, která byla nakreslena krví? Jenže u ní vyvolával ještě něco. Nedokázala to popsat, ale ten obraz k ní mluvil. Mluvil jen k ní, proč? Co jí říkal? Co znázorňoval? Proč to říkal jen jí? Říkal to pouze jí, protože, protože, protože…
Protože ona tu krajinu zná, protože ona je s tím spjata, protože ona za to může. Najednou jí vytanula pravda a Alena zalapala po dechu. To přeci nemohla být pravda? Ta krajina, to bylo… ale on byl mrtev, ne?
Z obrazu na ni nyní, když věděla, jakou krajinu znázorňuje, vytanula čísla. Jednoduchá šifra, kterou však znala jen hrstka lidí. Pár dětí na jednom táboře.
Alena se vrhla k počítači a rychle ji začala luštit.

Alena na nějakou chvíli strnula, jako by ji někdo zmrazil. Nemohla cokoli udělat, nebo jakkoli se pohnout. To všechno byla lež, žil. Tento fakt a fakt, že udělal svoji pomstu, ji ochromil. Když konečně poté byla schopna něco dělat, jen se sesula na židli. Žije a bude ji hledat, co však má dělat ona?
Moc času na přemýšlení neměla.
„Nesu ti pohár bdělosti, kafe,“ pravil Kuba, když najednou vkročil do laborky.
„Hehmm, stůj a radši se ani nehni,“ houkla na něho místo pozdravu. A rychle zaklapla notebook.
„Co,“ vyhrkl nechápavě Kuba.
„Nic, teď už hotovo,“ zahučela Alena a vzala si od něho kafe. Kuba však jen stále nechápavě na ni zíral. „Ale jen, kdybys byl blíže mohl bys přijít o tenhle skvělý oblek, co máš na sobě, jsou tu spoustu chemikálií, no však to znáš,“ pohlédla na jeho černý oblek a on se zamračil, že o tuto takzvanou uniformu BIS nestojí, „ale to nic, díky za další kafe.“
„Další kafe, kolik jsi jich, šmarja, už měla?!“ zachmuřil se Kuba. Alena jen pohlédla směrem k nedalekému koši. Ten pohled říkal vše. Kuba si povzdechl a přejel pohledem celou laborku, ve které se nacházeli. Bylo tam spousta zkumavek s chemikáliemi, ležela tam i stěna s freskou, po stole se válelo plno papírů, koš byl plný plastových kelímků od kafe a Alena již vypadala velmi unaveně. „Kafe je fajn, ale jen pro ty, co si teď nepůjdou lehnout, což není tvůj případ,“ začal Kuba s předstíranou panovačností, ale poté zjemněl. „Podívej se na sebe, dnes jsi toho udělala již dost, práce, kterou neděláš pod bdělým dohledem a při smyslech, není práce.“
„Dnes jsem toho zas tolik nestihla, jsou tři hodiny po půlnoci,“ podotkla Alena suše, ale moc dobře věděla, co tím Kuba myslí.
„Pojď si lehnout. Dovezu tě domů,“ navrhl jí, ona však zavrtěla razantně hlavou. „Půjdu, neboj se, ale zrovna teď mě ještě něco ještě napadlo, a kdybych si to neověřila, stejně bych nemohla usnout,“ pravila po chvilkovém zaváhání. Kuba pokrčil bezmocně rameny a pohladil ji po hlavě jako malé dítě. Chvíli tam ještě stál, jako by chtěl ještě něco udělat, ale poté od toho upustil.
„Dobrou noc Ajo, a potom, co to zkusíš, jdi skutečně spát. Jinak budeš strašně slabá a já na tebe naštvaný, rozumíš!“ vyhrožoval jí, ale myslel to dobře. Vždy to myslel dobře.
„Dobře slibuji, budu hodná holka, tati,“ zasmála se Alena a Kuba s ní. Zahleděla se do jeho kaštanových zářivých očí. Měla mu to říci, nebo ne? Jistě by ji pomohl, ochránil by ji, ale chtěla by to? Mohla by ho o něco takového požádat, když ví, jak by ho to mohlo děsivě ohrozit? Ne, nemůže být pro nikoho přítěží, nikoho nemůže vystavit nebezpečí, ani Kubu ani Daniela s Olgou. Může si za to sama, lepší bude, když je opustíš a už je nikdy neuvidíš. Možná z toho budou smutní, ale čas to spraví, zapomenou a budou žít, nikdo z nich neskončí na pitevním stole.
„Hej, Ajo, jsi v pohodě?“ zeptal se a sledoval ji zkoumavým, ale také ustrašeným a starostlivým pohledem.
„Jo, jsem naprosto v pohodě,“ odpověděla, jen v duchu k tomu dodala, že je v pohodě, jako člověk, který chce vše opustit. Přišlo to na ni, ani nevěděla jak. Možná to byl důsledek toho, co právě hodlala učinit. Možná to na ni jen vše dolehlo a možná chtěla mu říct naposledy, že ho má ráda, nebo toužila snad ještě po něčem daleko konkrétnějším, co se skrývalo v jedné z jeho kapes? Nevěděla, jen ho prostě objala. Kuba to nečekal a zakolísal, nicméně se nebránil a naopak ji k sobě, když se vzpamatoval, přivinul. Zdálo se mu to, nebo se třásla?
„Dobrou noc, sbohem,“ špitla, skutečně mu připadalo, že v tom byla trocha hořkosti, že se jí v očích zatřpytily slzy a že slovo sbohem vyslovila jako by se loučila, loučila navždy. Nezeptal se jí však. Věděl, že kdyby to učinil, stejně by vše popřela.
Před odchodem ještě naposledy nadzdvihl obočí, jestli si to přeci jen nerozmyslela, ale poté již zmizel. Alena se otočila zpět k notebooku.

Pět hodin spánku není moc, k provozu člověka to někdy stačí jen stěží, jenže Kuba nespal ani těch pět hodin, co měl. Nemohl usnout. Jako by ho něco varovalo, že se něco má stát. Už v půl deváté stál před komplexem VŠCHAT a rovnou zamířil do laborky. Už na chodbě vrazil do Olgy.
„He, moc se omluvám,“ omluvil se a změřil si ji zkoumavým pohledem. Překvapeně zamrkal. Olga vypadala daleko rozhozeněji než normálně. Hnědé dlouhé kudrnaté vlasy, které normálně měla svázané v dvou culících, teď měla rozpuštěné v neupravené koudeli. Pod drobným ostrým nosem měla zčervenalou, odřenou kůži od neustálého smrkání do kapesníků. Její velké zelené oči byly zarudlé a řasenku měla naprosto rozpitou po obličeji.
„To nic, nic se nestalo, ale jak to, že ty nejsi zdrcený?“ zahučela utrápeně.
„Co, z čeho bych měl být zdrcený?“ nechápal Kuba.
Olga nechápavě zavrtěla hlavou a poté s brekem utekla pryč. Kuba se za ní chvíli nechápavě díval, ale poté stejně zamířil do laborky. Nečekal, že tam Alena ještě, nebo už bude, ale čekal, že když je Olga již tady, tak by tu mohl být i Daniel, a nepletl se.
„Hoj,“ zahučel Daniel na pozdrav, když už podruhé za tento den vkročil do laborky. Daniel nebyl tak citlivý jako Olga, snažil se vždy nedat nic najevo, ale Kuba ho znal již dost dlouho, aby věděl, že se něco děje. Poznal to z jeho tónu hlasu, rozpačitosti, a i od toho, jak se skláněl nad notebookem. Kuba se rozhlédl kolem, jako by hledal odpověď, proč se Olga s Danielem chovají dnes takto. V laboratoři bylo vše skoro stejné, jako když z ní naposledy odešel. To ho znervóznilo. Alena vždy po sobě uklízela celou laboratoř. To, že nyní to neudělala, naznačovalo, že odsud odešla ve spěchu, a co ten notebook, ten patřil přeci jí?
„Danieli, co se děje? Na chodbě jsem potkal Olgu, brečela.“
„To se ani nedivím, vždyť to byla její nejlepší kamarádka,“ pravil Daniel a pokrčil rameny. Snažil se, aby to znělo lhostejně, ale projel si rukou přitom své blonďaté vlasy a Kuba věděl, že ani jemu to není tak jedno, jak chce aby to vypadalo, přesto nechápal, o co tu jde.
„Co, to mluvíš o Áje?“