Vlkodlak x upír 8

,,Ano, váš otec poslal dopis'', řekl Gil.

Shin se díval před sebe a vypadal jako by přemýšlel snad i tři sta let dopředu. Jen před sebe zíral a tiše přemýšlel. Gil čekal se sklopeným zrakem do země na Shina, jestli něco řekne.

Já jsem si všímal spíš Darena. Ten malý neposeda jednu chvíli vypadá, že usne a v té druhé, má energie na rozdávání. Pořád dával ruce nad sebe a smál se. Je to ten nejlepší lék na nervy a uvolnění jaký jsem kdy měl. Takový, který dokáže udělat jen Daren.
Tahal jsem ho za prstíčky, které vytahoval k mojí hlavě. Snažil se mi s ručičkama utíkat, ale moc se mu to nedařilo. Pak mu už konečně docházely síly. Daren se mi k jeho pohodlí uložil v náručí a pomalinku s úsměvem na rtech usínal.

Když jsem se otočil na lůžko, Shin na mě zíral. Díval se na mě s upřeným pohledem, který jsem nemohl vyčíst. Nevím, co si s tím pohledem spojit. Mám ho brát jako varování, že vypukla válka? Nebo se na mě dívá jen protože chce? Po setkání s Jijio nedokážu říct, co se upírům honí hlavou. Pak se na mě krásně usmál. Jsem naprosto zmatený. Nevím, co si o tom mám myslet?

,,A co psal'', zeptal se Shin ještě s doznívajícím úsměvem. Jsem rád, že něco řekl, protože nevím, co bych asi dělal po ještě větší pauze. Ví, jak mě zmást. Sklopil jsem oči a usmál se. Teď mi to připadalo spíš jako by si se mnou hrál. Chtěl vědět, jak budu reagovat. Hraje si se mnou teď, ale uvidíme, když si začnu hrát já. Nasadil jsem jiný úsměv. Úsměv, který říkal: Nehraj si se mnou nebo se spálíš. I když je to špatná formulace slov. Já nejsem ten, co oheň ovládá. Já jsem ten, který jej hasí.

Shin se mého úsměvu nelekl. Připadal mi spokojený s odezvou. Ani jsem si nevšiml, že Gil na nás zírá. Pozoroval asi naši nonverbální komunikaci a snažil se rozeznat, co si asi ve svých mozcích myslíme. Když jsem se na něj podíval, tak se rozhodl mluvit.

,,Píše, že máme přijet, co nejdříve to bude možné'', odpověděl Gil na Shinovu otázku a nespustil ze mě oči. Mylím, že jsem ho znejistil, co se důvěry týče. Když jsem se podíval na Shina, tak vypadal podrážděně. Gil se na mě stále díval a Gil ho propaloval pohledem a to doslova. Z Gila se najednou začalo kouřit. Zřejmě si to neuvědomoval, ale najednou se mu na zádech objevil plamen. Chvíli trvalo než se oheň dotkl těla, ale když se tak stalo, majitel těla se najednou překvapeně oháněl, aby ho bolest z popálení přestala bolet. Byla to vcelku komická scéna. Dívat se na upíra, který vládne ohněm, jak se jím pálí.

Gil si teď všímal svého proděravělého brnění a Shin se přestal už tolik mračit. Spíš se usmíval s obličejem budoucího vraha. Teď teprv jsem si všiml, že to byl Shin, kdo to udělal. To by znamenalo, že se uzdravuje ještě rychleji, než jsem čekal. Přitahuje mě k sobě čím dál víc. Ta neukojitelná zvědavost dozvědět se o něm něco dalšího. To je poprvé, kdy mě někdo takhle zaujal. Ale.. Musíme se odtud dostat, co nejdřív. Asi jsem vypadal, že to beru jako legraci, ale ve skutečnosti jsem pochopil, co tím chtěl říct. Není zde bezpečno. Varoval mě. Teď je doba, kdy se má všeho zanechat svému osudu a jít si svou cestou.

,,Dones ten dopis'', rozkázal Shin nechápajícímu Gilovi. Který se na něj podíval s uspokojivým úsměvem. Je rád, že se uzdravuje. Gil se chvíli díval na Shina a pak odešel z pokoje.

Daren se mi najednou pohnul v náručí. Zdá se, že mu polohy na mém klíně moc dobře na zádička nedělají. Chytil jsem ho na bříšku bříškem a celé spinkající tělíčko přesunul na levou paži. Držel jsem ho mezi nohama, ručičky a nožičky mu létali ve vzduchu a jeho hlavičku měl opřenou o moji ruku. Trošku jsem s ním zadrkotal, když otevřel očíčka a pak je zavřel s vyšpulenou pusinkou, jak se mu buclaté tvářičky opírali o moji ruku.

,,Můžu se na něco zeptat'', otázal se Shin. Já jsem se neodtrhl od Darena a pořad s ním cloumal. Jedině tak totiž usne.

,,Ptejte se'', řekl jsem a přestal s již ponořeným do snů Darenem drkotat. Podíval jsem se na něj. Jeho oči zářili pořád stejně jako má pořád úsměv na rtech. Řekl bych, že Darenův úsměv je velice nakažlivý.

,,Jaké je vůbec vaše jméno? Za celou dobu jsem se nezeptal. Je to ode mě hrubé'', řekl mi s úsměvem Shin. Co mu mám odpovědět? Mám mu říct nějaké jiné jméno? Nebo nezapírat a říct mu pravdu, což bych udělal radši.

,,Diel. Jmenuji se Diel'', odpověděl jsem mu na jeho otázku a trošku zhoupl Darena.

,,Takže hrabě Diel. A jak dál'', zeptal se. Nechtěl jsem mu na něco takového odpovídat. Nikdo neví a nebude vědět, že jsem Wolgard. Nezdá se mi, že bych byl nějakou černou ovcí rodiny, aby se členové rodiny za mě styděli, ale tak bych zničil to, co moji rodiče dlouho skrývali.

,,Promiňte, ale na tuto otázku vám neodpovím princi'', řekl jsem a obrátil se na židli. Ukazoval jsem mu tím své záda. Některé otázky by neměly mýt odpověď.
Chytil jsem volnou rukou baňku s bezbarvým obsahem a začal s ní pohybovat krouživými pohyby nad kahanem. Přede mnou stál kotlík s vodou, vedle kotlíku ležely dva kožené váčky, před tím vším byl kahan, vedle byla dřevěná vařečka a železná miska. Když jsem zkontroloval obsah baňky na světle, všiml jsem si odrazu na baňce. Shin se na mě stále ještě díval. Dělal jsem, že to nevidím a dál pozoroval baňku. Pak jsem ji dal nad kahan a chvíli ohříval. Když začal obsah baňky bublat, tak jsem všechno vylil do kotlíku s vodou. Pak jsem rychle chytil oba váčky, kde byli baňky s krví Shina v ledovém obětí. Zatáhl jsem za šňůrky, které drželi váčky a obsah baňek jsem vylil opět do kotlíku. Vše jsem míchal s vařečkou do doby, než se utvořila slizká hmota. Všeho jsem nechal a šel k židli, která byla na druhé straně stolu. Na židli byla položena deka. Vzal jsem deku a rozprostřel ji na stůl. Všechny ostatní věci jsem posunul a vyměnil je za chumdelatou deku z ovčí srsti tak, že kousek přečuhoval. Když bylo vše hotovo jemně jsem tam položil Darena a zastrčil mu vyčnívající kousek pod tělíčko, aby mu nebyla zima.

Chytil jsem kotlík a šel s ním za Shinem. Ten se na mě díval s úsměvem a celou dobu ze mě nespustil oči. Posadil jsem se vedle něho na volné místo na lůžku. Hrábl jsem do tuhnoucí hmoty a potíral mu tím obličej. Musel jsem udělat takovou menší vrstvičku, aby to působilo.

,,Co to děláte'', vyštěkl jsem, když mi najednou Shinovy nenechavé ruce skončili na pozadí. Shin se usmíval jako nevinné malé štěňátko, které čeká až ho pohladíte. Místo toho jsem ho ale rukou praštil do hlavy.

,,Au, au. To bolí'', postěžoval si Shin a držel se za hlavu oběma rukama.

,,Mohl jsem vás uhodit i tím kotlíkem'', řekl jsem a výhružně mu ukázal železný kotlík. Lekl se tak, že pak už nic dalšího nezkoušel. Popatlal jsem mu tím celé tělo. U některých částí jsem se až červenal. Když jsem byl hotov, tak se Shin uložil ke spánku. Až se však probudí, tak zde již nebudeme....