Vlkodlak x upír 6

''Můj drahý synu,
píši ti, neb bych tě chtěla požádat o pomoc. Žádám tě, abys (pokud je to v tvých silách) uzdravil jednoho ze synů krále Wishlia, současného krále země upírů. Je velice raněn a potřebuje okamžitou pomoc. Podle jeho bratrů jej tak ošklivým způsobem popálil jejich starší bratr. Nevím, co je to za stvoření, ale musí být ohavný, když něco takového mohl udělat svému vlastnímu bratrovi. Důvodem sporu bylo nejspíše spojení našich národů. Byla již sepsána smlouva, avšak stále nepodepsaná. Jejich otec v tu dobu jel k místu setkání, kde se má setkat s našim králem. Oba však stále přemýšlejí. Nevidím to však pozitivně. Obě království se podezírají navzájem z porušení smlouvy (je to přeci jen kus papíru). Kdyby vypukla válka, byla bych velice potěšena, kdybys přijel. Nemohu se již dočkat, kdy uvidím tebe a svého vnoučka. Vím, že je to v tuto chvíli nereálné. Vždy jsme se snažili tě vyvarovat takovýchto situací, proto zatím zůstaň tam kde jsi. Budu doufat, že takovýto den někdy v budoucnu nastane. Kdy už nebude hrozit nikde válka, kde bude bezpečno a nebudu se noci trápit, jestliže se ti něco nestalo. Nedovedu si představit jaké trápení teď musí prožívat otec prince Shina. Proto tě prosím, pomoz těm nebohým, kteří se snaží chránit životy své i ostatních jim blízkých.
Nezapomeň mi poslat dopis po Brin!

S láskou tvá matka.''

Brin je sova, která mi doručuje dopisy od matky. Je to naše jediné spojení, za které jsem velmi rád. Mohu si povídat s matkou o tom, co se děje zde i co se děje u ní.
Dočetl jsem dopis a podíval se zkoumavě na Hijiriho a Semroua. Netušil jsem, že by to mohli být potomci královské rodiny. Tušil jsem v nich vysoce postavenou rodinu jako je ta naše, ale královská rodina by mě ani ve snu nenapadla. Já si říkal, že mi ta jména zní povědomě.

Když si Hijiry všiml mého pohledu, sáh si na rukojeť meče. Myslel si snad, že v tom bude napsaná jejich poprava? Usmál jsem se na něj. Jeho nepřátelský pohled to však ještě prohloubilo. Všiml si toho i Gil a napodobil svého pána.

,,Klid'', řekl jsem a pomalu se šoural ze židle. Moc mi to nešlo. Všechny svaly na mém těle byly probodány jehlami. Za pomoci opěradla jsem se zvedl na nohy.

,,Tak vás moc rád poznávám, vaše výsosti, princi Hijiry III.'', řekl jsem a jemně se uklonil. Jeho obavy se pak, ale ještě zvětšily. Byl v pozoru a společně s Gilem schopen okamžitě vyrazit.

,,Nemějte obavy. Nejsem pro vás žádnou hrozbou'', řekl jsem a pro sebe se usmál. Připadalo mi to směšné. Já, jakožto léčitel, nemohu nikoho zabít. To se vymyká našemu poslání léčit. Někteří toto považují za hloupé řeči. Pro mě však to znamená hodně. Vzpomínám na to, jak mi to vždy říkala teta Alysia. Nadávala mi, abych se vzchopil, když už jsem opravdu nemohl, aby mě vyburcovala k lepším výsledkům. To byla její špatná stránka. Na druhé straně byla moc hodná. Vždy mi dávala medový bonbón, který se mi v té době sotva vešel do úst. Byl slaďoučký a vždy mi vrátil sílu. V té lahvičce bylo silnější podání, medového bonbónu. Avšak po delším podání, tolik sladkého se vám už začne příčit vše, co obsahuje cukr. Po bonbónové svačince se vždy rozpovídala o tom, jaké je naše postavení. Všichni si myslí, že jsme k ničemu. Nedokážeme nic jiného než léčit a dávat pozor na ostatní. Myslí si, že by něco takového zvládl každý. Jenže každý se jím stát nemůže. Nemohou. Každý má vlohy na něco jiného. Občas se najdou nějací vyvolení, ale to se stává jen zřídka. Několik takových vyvolených je celá moje rodina. I když jsou výborní lukostřelci, dokáží skvěle zacházet s mečem, sekerami nebo kopím, vždy jsou i skvělý léčitelé. Proto se náš rod pohybuje tak vysoko u krále.

Už jsem chtěl odejít a podívat se na Shina, jestli se už vzbudil. Vytrhlo mi mé úmysli však vytasení a následně meč mířící mi zezadu přímo na srdce. Ten, jež meč svíral byl princ Hijiry.

,,Jak si můžu dovolit ti věřit'', řekl Hijiry s mračivým pohledem. Gil vytasil také a stál za zády svého pána. Kdyby se náhodou něco zvrtlo. Kryl by mu záda a zároveň by chránil i malého Semroua, který za ním spokojeně oddychoval.

,,Pravda'', řekl jsem spíše sobě. Pokoušel jsem se nehnout ani o milimetr, abych jim nedal signál k útoku. Nemyslel jsem si, že to bude jednoduché je ujistit o jejich bezpečí. Doufal jsem však, že to půjde i bez násilí.

Bylo ticho, že by se dalo krájet. Nikomu se nechtělo začít. Bylo mi vcelku jedno, jestli mě probodne. Jsem léčitel a své schopnosti dokážu nejlépe užívat sám na sobě.
Cítil jsem, jak se přibližují. Vědí, že jsem v nebezpečí díky mému synovi. Vždy se přestane smát, když je někdo, koho má rád v nebezpečí. Zjistil jsem to, když jsme byli u krásného rybníka a kolem nohy se mi začal plazit jedovatý had. On ho neviděl, ale najednou vypadal, jako by si vzpomněl na tu nejhorší noční můru. Ten had se spokojeně plazil a když byl asi tři metry ode mě, Daren, můj malý syn se začal zase smát. Frijilion chtěla, aby se tak jmenoval a bylo po jejím. Nevím, jak to ten malý dělá, že se ustavičně směje. Ale jedno vím jistě, vždy když se usmívá, opadne z každého zloba.

Jednou se sourozenecky hádala Herone s Lunien o to, která z nich půjde jako první do koupele. Teplá voda se v mrazícím hradě udžuje těžce, tak se příliš často nekonají. Křičeli na celý hrad, ale dohodnout se nemohli. Pak se objevil Daren. Měl jen ručník kolem pasu a krásně se usmíval. Ty dvě byli najednou úplně jiné, pak do koupele skočili naráz i s Darenem. Poté se chodí obě koupat výhradně s ním, aby se již nehádali.

Princ Hijiry se na mě nepřestával mračit a čím dál víc tlačil na meč. Gil byl přikrčený a ani se nehnul.

Pousmál jsem se ještě víc. Abych pravdu řekl, tak si docela dost věřím. Oni neví nic o tom, kdo nebo, co jsem. To mi dává navrch. Už mě to přestávalo bavit, a tak jsem se dal do díla.

Ohnul jsem se rychle před sebe, aby jeho meč zkopíroval mé záda. Řezal mi jen kusy látky. Sehnutý jsem se otočil vlevo, položil mu svoji ruku na jeho, kde držel meč a vyskočil. Ve vzduchu jsem se chytil za rukáv jedné ruky a nohama jsem mířil za Gilovi ramena. Vše se zdařilo. Škrtil jsem rukávem prince a Gila jsem držel mezi stehny. Chvíli se nic nedělo a ti dva se jen vyděšeně dívali. Tlačil jsem jim na hrdla čím dál víc, pak jsem se rozhodl to ukončit. Švihl jsem sebou doleva a oba se mnou. Pustil jsem je ve chvíli, kdy jsme byli nejvýš od země. Udělali ještě pár otoček a pak dopadli tvrdě na zem. Jejich meče se povalovali dál od nich. Já jsem si v klidu skočil na obě nohy a pousmál jsem se. Oba se vzpamatovali z toho šoku a převalovali se na zemi. Chytil jsem do ruky princův meč a mířil jim na pravý bok krku. On se držel jednou rukou z druhé strany.

,,Tak a teď bych vás podle vaší teorie měl zabít, ne'', zeptal jsem se s úlisným úsměvem. Bylo na něm vidět jeho nechápavý pohled.

,,Ale protože nic takového nemám v úmyslu, tak vás nechám žít'', řekl jsem. Sundal jsem mu meč z krku a dal mu jej na hruď. ,,Nikdy nepouštějte meč.''

Zvedl jsem se a šel ke dveřím. Ještě naposledy jsem se otočil, abych viděl prince ležícího na zádech svírající vlastní meč a zírajícího do stropu. Gil se zvedal ze země a držel se za týl. Odvrátil jsem hlavu a odešel.

Když jsem došel ke dveřím, kde ležel Shin, tak jsem se zastavil. Je to, co k němu cítím láska? Cítil jsem ji někdy? Odpověď zní ano. Vím, když miluji svého syna nade vše, ale něco takového. Nedokáži se rozmotat. Měl bych si to nechat uležet v hlavě, pak až dělat závěry.

Vešel jsem do pokoje a chvíli se rozhlížel. Něco se mi tam nezdálo. Shin ležel na lůžku a spokojeně spal s ústy dokořán. Usmál jsem se.

,,Tak vylez'', řekl jsem do větru, ale ten dotyčný ví, na koho mluvím. Nedostala se mi však žádná odezva. Sehnul jsem se proto a koukal pod lůžko.

,,Tak pojď ven'', řekl jsem s krásným úsměvem na Darena. Seděl pod lůžkem na zadečku a objímal si kolínka. Zakýval jsem prsty, aby přišel ke mně. On neváhal a s úsměvem se na mě vrhl. Skoro mě tím porazil na záda. Skrčil jsem se k němu a chytil si jej do náruče.

Když ho takhle objímám, jsem naprosto uvolněný. S uvolněním na mě padala i únava. Posadil jsem se na židli, sundal si rolák a jemně jsem ho políbil na hlavičku, ze které mu raší černé kadeře. Jeho modrá očička se na mě ustavičně smáli. Seděl jsem na židli a pomalu zavíral víčka. Daren se na mě pohodlně uložil a dával si odpoledního šlofíka. Vždycky odpoledne spinká a pak nemůže večer usnout. Musím s ním být, dokud neusne, neboť se bojí strašidel, které by ho mohli spapat. Najednou mi vše zčernalo a já se konečně mohl trochu vyspat.