Vlkodlak x upír 5

Co jsem si myslel, že udělá? Políbí mě? A co by se dělo potom? Myslím, že by to nebylo dobré pro nás pro oba. Ale proč jsem chtěl, aby to udělal? Proč? Přemýšlel jsem a pomalu jsem pochodoval stanem. Hledal jsem někoho, koho znám, aby mi dal na jíst. Měl jsem strašný hlad. Od včerejší večeře jsem nejedl. Procházel jsem dokola podle cesty vyznačené stanem. Když jsem konečně uviděl dveře, tak sem dostal ještě větší hlad. Zarazil jsem se ve chvíli, kdy jsem uslyšel hlas toho neznámého upíra, který nadával mému pacientovi. Plátěné dveře byli zatažené. Slyšel jsem jen pár slov, když začal ten neznámý upír zvyšovat hlas.

,,Tak proč ho neléčí někdo jiný'', řval na někoho.

,,Protože nikdo jiný ho vyléčit nedokáže'', řekl klidný hlas. Podle hlasu jsem usoudil, že to je Gil. Zdá se, že je na něj velice rozlobený.

,,Vždycky je na výběr'', zase zařval ten mně neznámí upír upír.

,,Hijiry-niisan'', uslyšel jsem další úplně neznámí hlas. Zdálo se, že jeho majitel má něco s krkem. Chraptil a kašlal k zbláznění. Ah.. Tak Hijiry, pomyslel jsem si.

,,Semrou'', zakřičel Hijiry.

,,Semrou-sama'', řekl Gil úzkostně. Zdá se, že Gil je si se všemi blízký, když s nimi takto soucítí, ale když jsem na blízku já, tak se to snaží vždycky zamaskovat.

,,Museli jsme sem jít. Neměli jsme jinou možnost'', řekl po chvíli kašlání Semrou.

,,Kdyby nám hraběnka neřekla, kde ho najdeme, tak by už Shin-niisan nebyl'', řekl Semrou.
Hraběnka? Blesklo mi hlavou. O kom to mluví?

,,Nikdy jsme neměli tu starou rašpli Wolgardovou poslouchat!'', odvětil Hijiry. Pousmál jsem se. Matka je ke mně posílá. Ale kdyby se o tom někdo dozvěděl, tak by bylo zle.

,,To neříkej Hijiry-niisan. Dlužíme ji za moc'', řekl Semrou. ,,Kdyby nám nechtěl pomoct, tak nám dala i dopis pro něj.''

,,Kdo ví, co je tam napsané?! Co když je to dopis, kterým nás má všechny pozabíjet?'' Zase zakřičel Hijiry.

,,Proč by vás posílala takovou dálku, když by vás mohla zabít na místě'', zeptal jsem se pro změnu já. Odhrnul jsem látku a vešel dovnitř. Všichni na mě zírali, když jsem rozdělal závěs a šel k nim. V celé místnosti to vypadalo stejně jako v té, kde leží Shin. Gil stál napravo místnosti a zkoumavě si mě prohlížel. Na posteli ležel chlapec o málo větší něž Shuji. Měl dlouhé rudé vlasy, velké zelené oči a byl bledý jako mrtvola. Můj pohled směřoval na malého. On se na mě unaveně díval a chraptivě oddychoval. Hijiry vypadal, že se na mě za chvíli vrhne a taky to udělal. Já jsem zvýšil rychlost svých kroků a ještě než se stihl ke mně dostat, prošel jsem kolem něj a poklekl k Semrouovi. Semrouovi se otevřeli oči dokořán i s jeho pusinkou.

,,Otevři pusu ještě trošku víc'', řekl jsem malému s úsměvem a on tak učinil. V ústech jsem mu nic neviděl, takže mu nic v krku neuvízlo. Zavřel jsem mu rukou pusu a dal si ucho k jeho hrudi. ,,Tak a teď se nadechni, co to jde a pak vydechni.''

Skřípalo mu v plicích a krku jako špatně promazaná klika. Rozkašlal se. Chytil jsem ho za kašlající hlavičku a dal si ji na svoji hruď. Hladil jsem ho druhou rukou po zádech a kašel pomalu přecházel. Když se konečně uklidnil, rukou na jeho zádech jsem se zastavil u plicích a soustředil svoji sílu do té jedné ruky. Začal mu na zádech žhnout modrý plamen, který se šířil celým mým tělem. Vlasy mi poletovali kolem hlavy jako by měly křídla. Když plameny pohltily celé mé tělo pomalu se přesouvaly na Semroua. Mé dva dlouhé prameny se omotaly o kolo malého tělíčka jako další pár rukou. Není to zrovna příjemné, když jsem musel spojit svoji sílu s tou jeho. Je to nejrychlejší způsob léčení a nečerpá tolik energie. Když jsem skončil, malý již spal. Já jsem se cítil ještě o něco víc unavený.

Opatrně jsem jej položil zpět na postel. Vstal jsem na nohy a s menším kolébáním jsem se dobelhal na židli. Mnul jsem si ospale spánky.

,,Bude v pořádku'', zeptal se Hijiry, který k Semrouovi okamžitě přiběhl.

,,Když bude odpočívat, tak bude'', řekl jsem prostě. Ta únava byla strašná. Bolela mě hlava jako bych v ní měl střepy, které o sebe dřou a zabodávají se mi do mozku. Celý jsem se klepal z nedostatku energie a myslel si, že za chvíli omdlím. Hrábl jsem si do kapsy pro malou lahvičku. Bylo v ní už jen na dně, ale i tak mi to postačí na nějakou dobu. Kopl jsem to do sebe jako piják kořalku. Bylo to hnusný. Moje tělo už to odmítalo. Začal jsem kašlat tak, jako bych měl vykašlat plíce nebo se za chvíli pozvracet. V tu chvíli se na mě konečně oba podívali. Rychle jsem si dal ruku před pusu a přetahoval si rolák přes ústa. Stačilo, že mě viděl bez roláku jeden upír. Další nemusí.

,,Chci ten dopis'', řekl jsem s kašláním na konci věty. Natáhl jsem ruku a zakýval s prsty na ní. Hijiry se neochotně zvedl, aby si vyndal ze zadní kapsy dopis určený mé osobě. Vyndal ho a ještě notnou chvíli ho žmoulal v rukou. Pak mi dopis podal. Prohlížel jsem si jej, jestli již neporušili pečeť. Ve vosku vyrytém vlkovi se nic nestalo a byl ve stejné křečovité poloze jako na všech vlajkách, pečetítkách a dalších úředních věcech. Ohnul jsem dopis tak, aby se pečeť zlomila přesně v polovině a začal číst, co mi matka napsala.