Vlkodlak x upír 3

Všechno, co je zde napsáno je výplod mé fantasie, tak se nedoftípejte některých názvů rostlin, které zde užívám!!!

********************************************************************

Šli jsme poměrně rychlím krokem, ale i tak mi přišlo, že jdeme strašně pomalu. Nakonec jsem se zeptal: ,,Jak je vůbec zraněný?''

,,To uvidíš'', odpověděl blonďák a jeho obličej se začal kabonit. Zdá se, že je pro ně velice drahý. Pro všechny tři. Zastavili jsme. Všichni se najednou začali dívat dolů. Chvíli tak stáli, potom zacukali hlavou ze strany na stranu a pokračovali jsme. Šli jsme dál od řeky a od hradu. Tím, že ho nedokázali vyléčit ani upíří léčitelé, to značí, že buďto všichni umřeli nebo je opravdu velice zraněný. Nevím, co si pod pojmem velice zraněný mám představit. No.. Nechám se překvapit. Pousmál jsem se, tak aby to samozřejmě neviděli. Jijio se na mě lepila, čím dál méně. Konečně jsem neměl na hrudníku stahovačky, které mě pomalu dusily. Ale ať jsem šel kamkoli, všude byla s se mnou. I když jsem si šel ulevit. Byla potom červená jako rajče zbytek cesty. Zabralo nám to asi dvě hodiny, než jsme se dostali do tábora. Bylo tam asi dvě stě mužů. Většina měla zbroj položenou vedle sebe, jiní nenechávali nic náhodě a své brnění nosili se zdviženými nosy. Ti bez brnění chodili jen v košilích a kalhotách z hrubé bavlny a popíjeli medovinu. Všude zářil žhnoucí oheň nebo už vyhasínající uhlíky. Na většině ohništích byl kotlík s polévkou nebo vařeným masem. Upíři jsou sice známí svojí láskou ke krvi, ale většinu jejich stravy tvoří maso, ovoce a zelenina. U nás je to jenom maso, ovoce a zelenina. Krev je pro ně jako slaďoučká třešnička na dortu a ta třešnička jim pomáhá vydržet až týden bez jakéhokoliv jídla.

Usadili se v roklině zakryté dvěmi stranami špičatých skal. Vedl tam jen maličký potůček , který by je příliš neohrozil, kdyby se nějaký šílenec rozhodl zaútočit. Uprostřed tábora je velký stan obehnán strážemi. Tam jsme měli namířeno. Ten, kterého přicházím uzdravit je určitě někdo důležitý. Procházeli jsme táborem a několik upírů se zvedlo, aby se podívali, koho sem čerti nesou. Brblali si různé nadávky na moji osobu nebo jen tak pouštěli do větru, jak jsme my vlkodlaci neschopní, apod. Ještě se uvidí, kdo je tady ten neschopný.

Šli jsme s velkým blonďákem v čele, Jijio se jako vždy držela u mě. Kráčela přede mnou, ale už neměla červené tvářičky a tvářila se více jako pravá šlechtična. Hnědovlasý šel za našimi zády. Když jsme byli už asi deset metrů od stanu, vyletěl z něj malý upír. Měl zelenkavé oči, rudé krátké vlasy, které mu trčely na všechny světové (i nesvětové) strany. Na sobě měl košili s plápolavými manžetami, hnědou vyšívanou vestu, přiléhavé tmavě zelené kalhoty a velké černé boty. Až příliš velké a k tomu nezavázané, takže se o ně trochu přerážel. Když k nám doběhl byl zadýchaný jako by běžel kilometry a ne deset kroků. Příčinou asi byla únava. Měl veliké kruhy pod očima a celý vypadal jako by se zrovna vzbudil ze strašné noční můry.

,,Shuji-dono!'', řekl vyplašeně blonďák. Toho kluka musel držet, aby se nezhroutil na zem jako pytel brambor. Pořád byl zadýchaný. Musel málo jíst podle toho jak ho blonďák držel se rýsoval jeho vyhublá postavička. Skoro jsem mu viděl i žebra.

,,Našli jste ho, že jo! Gil, Jijio, Flovi'', řekl přerývavě ''Shuji-dono''. Díval se na všechny s úsměvem. Přešel jsem k němu i s Jijio po pravém boku a Flovim za zády. Chytil jsem mu oběma rukama hlavu a díval se do jeho zelených očí. Nechápavě se na mě díval. Odebral jsem jednu ruku z jeho tváře a bloudil s ní po zadní kapse. Nahmatal jsem malinké kulaté předměty a vytáhl je na světlo. Byli to borůvky. Borůvky jsou velice tvrdé plody, které se vyskytují na malých keřících u řek. Chytil jsem druhou rukou chlapcovu a nasypal mu je do dlaně. Usmál jsem se na nej a dodal: ,,Měl byste něco sníst, jinak z vás nic nezbyde.''

,,A dej si je do vody nebo to cucej, protože se dají jen těžko pokousat'', dodal jsem s úsměvem a dali jsme se i s malím Shujim, cucajícím borůvky, ke stanu. Slunce už ohlašovalo teplý jarní den. Ptáci cvrdlikali a stromy pupenily. Krásný den.

Vstoupili jsme do stanu a narazili na rozcestí. Šel jsem s nimi jako beránek. Zabočili jsme do leva. Šli jsme až na konec cesty. Nikoho jsme nepotkali, jako by tento oběkt nikdo neobýval. Když jme přišli k těžkým plátěným dveřím, ponechali mě s Jijio chvíli venku. Až potom jsem mohl dovnitř.

Když jsem vstoupil do místnosti, bylo tam šero a taky strašně kouře. Smrdělo to tam jako v putyce. Uprostřed byl stůl a na něm doutnající kotlík s něčím neidentifikovatelným. Vedle kotlíku byli baňky plné krve. Slyšel jsem, že někteří nevzdělanci berou krev, aby se pacient uzdravil. Kdo to kdy slyšel, aby se někdo uzdravil bez krve. Když jsem se podíval za stůl, uviděl jsem někoho v kápi. Klečel nad něčím černým, co se s vysokým chraptěním snažilo dýchat. Něco brblal a máchal rukama s doutnající bylinou. Byl to uliovník. Tato květinka vás pěkně omámí a vy potom nic necítíte hodnou dobu. Ještě k tomu máte hrozné halucinace. Všiml jsem si zadělaného okna přímo nad postelí. Neproudil sem vzduch ani sluneční svit. Zamračil jsem se. Ten chlap ho chce zabít. Ale proč? Je to přece upír stejně jako ten pobuda. Najednou jsem uslyšel za sebou kašlání. Byli tam čtyři postavy. Gil s malým Shujim v náručí, Flovi a Jijio. Byl to malý Shuji, kdo kašlal. Přešel jsem k němu a Gilovi. Chytil jsem Gila za ramena a odvedl ho ven. Tam byl alespoň nějaký čerství vzduch. Zdá se, že ten malý to dýchal nějakou dobu. Potom se nedivím, že vůbec nespal. Mít halucinace je docela pěkná věc, ale ne pro tak malého upíra, který je ještě k tomu ve vývinu. Vrátil jsem se zpět do pokoje a zadělal těžký závěs, který zakrýval vše uvnitř.

,,Ať odtud vypadne'', řekl jsem otočil se k Jijio a Flovimu.

,,Ale-'', řekl Flovi. Nejspíš chtěl asi něco dodat, ale já jsem se jen otočil, prosel kolem stolu a položil si plášť na židli za ním. Upír si mě konečně všiml a zděsil se. Moje modré oči zářili ve tmě jako světla. Postava v černém dlouhém rukávu s maskou přes obličej, rukavicemi, přiléhavých tmavě modrých kalhotách a vlasy mi plály jako hadi medúzy. Opravdu v téhle tmě jsem byl strašidelný přízrak. Muž se leknutím ani nehnul. Jeho hnědé oči na mě zírali a já mu oční kontakt oplácel. Zastavil jsem se vedle něho. Odvrátil jsem zrak a rychle škubl za tvrdý kus látky. Muž se vrhal ke mně, aby zastavil moji ruku. Pozdě. Strhl jsem plachtu z okna a ihned začal do místnosti proudit čerstvý vzduch.

,,Vypadni'', řekl jsem upírovi, který na mě nenávistně hleděl. Jen dál klečel a propaloval mě pohledem. Ušklíbl jsem se.

,,To nesmíš vlku'', skoro zakřičel Flovi. Rychle jsem se vrhl ke stolu chytil kotlík s hnusem, který nejspíš má každého oslabit hned při příchodu. K tomu smradu se nedá přirovnat nic, co jsem kdy cítil. Snad ani Lunien by to nezvládla. A to už je co říct. Vyhodil jsem kotlík ven oknem. Ten muž se okamžitě vrhl za ním. A zachránil ještě zbytek hnusu v něm. S úsměvem jsem mu zamával.

,,Co jsi to-'', řekl Flovi naštvaně. Dokončil jsem jeho větu: ,,-udělal?''

,,Zachránil jsem tomu'', ukázal jsem na upíra celého popáleného od hlavy až k patě. Neměl kůži. Měl z ní jen černé cosi, co vypadalo jako uhlí. ,,život.''

Díval jsem se na ně s klidným obličejem. S obavami přikývli na souhlas. Toto by myslím normálně nedělali. Zdá se, že jsou docela dost na dně. Oba věděli, že ten upír jen pomáhá umírajícím před bolestí. To nemá s léčením nic společného. Ten člověk na posteli se najednou zvedal hrudník o něco víc. Dostával nějakou dobu dávky té byliny, tak se jeho tělo nedostatečně okysličovalo. Ty dva to překvapilo. Klekl jsem si k němu a dal mu hlavu na hrudník. Musel mít hodně svalů, neboť měl vážně velký hrudník. Jeho srdce bylo v pořádku. Avšak jeho plíce se mi nezdáli. Podíval jsem se na jeho hlavu. Byl bez vlasů, bez obočí i řasy neměl. Všechny mu shořeli. Rty měl přiškvařené k sobě. Což bylo pro jeho stav velice nepříhodné.

,,Podejte mi nůž'', zavelel jsem těm dvoum, kteří se pomalu šourali ke mně.

,,A na co ho chceš'', zeptal se podezíravě Flovi a vytáhl svoji malou dýku z pochvy přichycené na pásku.

,,Když mu oddělím rty od sebe bude se mu snáz dýchat'', odpověděl jsem. Flovi mi neochotně podal nůž. Jijia si klekla vedle mě a dívala se na můj každičký pohyb. Trochu jsem mu roztáhl spálenou kůži a začal pomalými škubavými pohyby řezat rty. Ten upír se ani nepohnul jen spokojeně dýchal čerstvý vzduch svým spáleným nosem, který už byl pěkně napuchlý. Měl ho celý zarudlý. Určitě v něm má infekci. Spálené rty nešli od sebe. Škubl jsem nožem přes celé ústa. Netekla mu žádná krev. Nemohl ani nic cítit. Jeho nervy na rtech již neexistovaly. Ústa měl úplně rudá a jazyk měl na škvarek. Najednou se nadechl ústy a já jsem poprvé viděl jeho zelené oči. Díval se mi přímo do očí. Jeho pohled prozrazoval jen vyplašenost a celkovou dezorientaci. Pak se ale ozvalo z pravé strany zaječení. Pohlédly jsme oba překvapeně na pravo. On mohl pohybovat jenom očima, kdyby pohnul hlavou, tak by ho to asi hodně bolelo i s tou rostlinou, co inhaloval. Jijio ječela a brečela zároveň. V tu chvíli tam vtrhl Gil i s Shujim. Když je spražil pohled toho muže Shuji se s brekem rozběhl k němu, ihned jakmile jej Gil pustil. Klekl si k jeho hlavě. Já jsem mu udělal místo a postavil se za ně. Chvíli jsem čekal, než si vybijí energii pláčem.

,,Promiňte, ale potřebuji, aby sis šel lehnout malý chlapče'', řekl jsem mu po chvíli k uchu a chytil ho za rameno. On se soplem u nosu pokýval na souhlas. Chytil jsem ho do náruče a odnesl ho Gilovi. Ten mi jen pokýval hlavou s úsměvem na rtech. Dal si Shujiho hlavu na rameno a v tu chvíli byl malý tuhý. Jijio se také trochu uklidnila. Tu jsem zase chytil za ruce a odtáhl k Flovimu. Vrátil jsem se k tomu upírovi, který vše sledoval ostřížím zrakem. Pořád ještě měl dokořán otevřenou pusu. Jeho zuby byli v pořádku. Zářili mu z úst jako perličky.

,,Odnesu ho do jeho pokoje'', oznámil tiše Gil a odešel. Flovi ještě pořád uklidňoval Jijio. Objímala ho kolem pasu, pořád vzlykala. Klekl jsem si k jeho posteli a chytil ho oběma rukama za ohořelé tváře. Sledoval každičký pohyb, který jsem vykonal. Z tváře mu toho moc nezbylo. Dala by se popsat jako velice spálený chleba. Když jsem se zamýšlel nad jeho zranením, tak jsem měl mrazící pocit v zádech. Bylo to kvůli jeho pronikavě zeleným, propadlým očím. Nepřestával mě sledovat...