Veselé Vánoce?

Opustil mě. A to mi sliboval, že mě nikdy nenechá jít. Věděla jsem, že to jednou skončí, že nemůže dostát svým slovům, ale tohle jsem nečekala… Opustil mě se slovy, že není hračka.
„Tohle už dál nejde,“ říkal mi naštvaně. „Už tolikrát jsem ti řekl, že tě mám rád a ty ses vždycky jen podívala stejně ublíženě! Nikdy jsi mě neměla ráda! A já se už od tebe nenechám dál zraňovat! Nejsem žádná tvoje hračka!“ Zakřičel na mě a odešel, ani se neohlédl.
Neposlechl si mě… Nenechal mě říct, že se plete… Nedal mi šanci… Špatně, on mi jí dal. Dal mi jí pokaždé, když řekl, že mě má rád…
Proč jsem se dívala ublíženě? Protože já to nedokázala říct… Taková tři hloupá slova. Hloupá? Opravdu si to myslím?

Když mi poprvé řekl, že mě má rád, překvapilo mě to. Nedokázala jsem to pochopit – proč zrovna mě? Ale chtěla jsem jeho lásku opětovat a říct, že já jeho taky. Jenže mé podvědomí položilo záludnou otázku – opravdu to tak cítíš?
Nevěděla jsem jaká je odpověď. Ještě do nedávna… Sice jsem si uvědomovala, že mozkem to nevyzkoumám, ale mé srdce mi nic neříkalo. V té době jsem začala pochybovat, že něco jako láska existuje… A zrovna dneska jsem mu ta tři slova chtěla říct. Ne že by mi mé srdce konečně něco řeklo, ale zase jsem přemýšlela…
Možná ho nemám ráda, ať je ten cit cokoliv, ale nemám v plánu ho nechat jít. A v žádném případě mu nechci ublížit. V tu chvíli mi docvaklo, že tohle znamená mít rád. Jen doufám, že se nepletu…
Byla jsem šťastná, že mu to konečně mohu říct. A takhle to dopadlo – zůstala jsem sama, aniž bych mu cokoliv řekla. Je to nepříjemné, bolí to…
Nebudu se mu doprošovat, je to jeho rozhodnutí, a pokud to zraňuje jen mě, překousnu to. Všechno se dá zvládnout.

Tady venku je zima a už začíná být zase tma… Zase? Měla bych jít domů, přece jen jsou Vánoce… Jenže… Tady je spousta vzpomínek. Docela často jsme spolu chodili na toto dětské hřiště, které je kousek od mého domova. Tady jsme se poprvé políbili, poprvé se drželi za ruce, tady mi poprvé řekl, že mě má rád…
Nějak si nemohu vzpomenout, jaké to bylo, než jsem ho poznala… Místo toho abych zapomněla, si vybavuji naše rozhovory. Na to jak se červenal, jak se usmíval…
Jedna kapka slzy střídá druhou. Ne, už to nejsou kapky. To mi slzy padají v neustálém proudu, který nejde zastavit. Vlastně se o to ani nepokouším…
„Tady jsi!“ Ozve se za mými zády, já sebou polekaně trhnu a otočím se za hlasem. Za jeho hlasem.
„Tvoje máma mi volala, že ses od včerejška neukázala doma. Nebralas jí telefon, měla o tebe strach!“
Naposledy jsem jí viděla, když jsem šla s ním ven. Takže to už je další den? To by vysvětlovalo proč je mi taková kosa a necítím nohy…
„Všude jsem tě hledal!“ Dopověděl udýchaně.
„Proč?“ Zněla má jediná otázka. Naštěstí je ode mě daleko, takže nemůže vidět mé slzy a na mém hlase není skoro nic znát.
„Ty se ptáš proč?! Bál jsem se o tebe!“ Říká naštvaně.
„Na to mohu jen položit stejnou otázku – proč?“
„Protože-“
„Ublížila jsem ti,“ skočím mu do řeči. „Rozešel ses se mnou a odešels…“
„Ty mě budeš obviňovat?!“ Zařve na mě. „To já mám obviňovat tebe! Několik měsíců jsi mě tahala za nos a já hlupák věřil, doufal jsem, že mě máš ráda! Byl jsem blbej, že jsem tě šel hledat!“
„Takže mě nenávidíš?“ Přeskočí mi hlas a slzy už pomalu přestávají téct.
„Přesně tak!“
„A nic co řeknu, to nezmění?“
„Na to už je pozdě!“ Říká odhodlaně.
„Stejně něco řeknu…“ Slzy už přestaly téct úplně. „Není to jen „několik měsíců“. Je to sedm měsíců, tři týdny a teď už dva dny přesně.“ Vstávám z houpačky a jdu směrem k němu.
„Nikdy jsem tě netahala za nos,“ stojím přímo naproti němu a dívám se do jeho vykulených šedých očí. „A Martine?“
„C-co?“ Ptá se zaskočeně.
„Máš pravdu, nemám tě ráda.“ Položím prst na jeho ústa, aby nemohl nic říct.
„Protože tě miluju,“ dokončím větu, spadne mi poslední slza a políbím ho, dokud je pořád v šoku.
„Veselé Vánoce…“ Zašeptám. Řekla jsem mu to, řekla jsem mu všechno, co jsem chtěla, i když pozdě…
Při odchodu mě zastaví jeho ruka, kterou si mě přetočí k sobě a políbí mě. „A to si nemohla říct dřív?“ Řekne s bolestí v hlase.
„Já nevěděla jak… Přišlo mi to hrozně složitý a dřív jsem ani nevěděla, jestli je to pravda…“
„Promiň, promiň, že jsem tě nechápal. Promiň, že jsem tě opustil. Už to nikdy neudělám!!“ Objal mě pevně.
„Nikdy neříkej nikdy,“ poučím ho jako už mnohokrát předtím. „A navíc já bych se měla omlouvat. Může za to moje hloupost…“ Odtáhnu se, aby mě nerozmačkal a já se mohla pořádně nadechnout.
„Patřím k těm lidem, co si uvědomí, jakou vzácnost mají, až když jí ztratí…“ Povím se smutným úsměvem a on mě políbí.
„Veselé Vánoce,“ řekneme oba naráz a poté se díváme na krásný měsíc.
„Děkuju, že tě mám…“ Povím ještě a usnu vyčerpáním.