Úsměv vernosti 4 - konec 2/2

Ráno jsem se probudil s divnou náladou, spíše s takovou neutrální. Ležel jsem v posteli a mnul si oči. Zhluboka jsem se nadechnul a nechal oči zavřené. 'No tak, dej se trochu do kupy. Jsi chlap. Je ti čtyři a třicet a stále máš život před sebou. Nebraň se něčemu, co máš tak snadno na dosah. Budeš toho jen litovat a neublížíš tím jen sám sobě. Řekni mu,že ho taky máš rád. ' Rád? Přiložil jsem si prsty na rty a vzpomněl si na Sydneyho polibek. Vždy tak něžný a vášnivý. Rozbušilo se mi srdce už jen při vzpomínce na něj. Tak v čem je problém?
Vstal jsem a hodil na sebe kimono, jen tak kolem sebe omotal a vyšel z pokoje. Dnes je velmi krásně, slunce svítí a Machiko je rozvalená na trávě a vyhřívá se. Jen co se však objevím na zahradě, je u mě co by dub.
„Co je ty chlupatec?“ Spokojeně zaštěká a už pádí někam jinam.' Chlupatec? Ani nevím, kdy jsem jí takhle začal říkat. Ale jisté je, že mě poslouchá a Sydneyho ne. Vždy ho povalí na zem a olizuje mu celý obličej. Je to docela podívaná.' Zasměji se a podívám k hlavní bráně. Rád bych šel za ním, ale nemohu. Musím jen čekat.
„Grooowl.“ Můj žaludek mě má velice rád. Pomyslel jsem si ironicky.
„Huh?....mám hlad.“ Povzdechl jsem si. Rozhodl jsem se nevzdat, nesmím se změnit v něco, co nechci. Až se vrátí, uvidí toho starého mistra, jakým jsem byl, když jsem ho poprvé potkal. Tři dny. Ještě tři dny, to je dost času. Musím osvěžit své tělo. Už je to nějaký čas, co jsem se Sydneym trénoval. Trocha pohybu nikomu neublíží. 'Doufám.' Pak bude na řadě mysl.
„Grooooowl“ 'Haha' Ale ze všeho nejdřív se najím.
Opravdu jsem se snažil splnit to, co jsem si řekl. Zprvu to bylo těžké, ale pak jsem přestal na všechno myslet a soustředil jsem se sám na sebe. Na chvíli jsem přestal myslet na všechno, jenže v noci to bylo stejné jako včera. Nemůžu usnou, když takhle svítí měsíc. Ne, měsícem to není. Jen se cítím sám, nechci být sám, musím na něho stále myslet. Myslet na jeho hlas, úsměv a jeho polibky. Už se tomu nechci bránit. Chybí mi to, chtěl bych. aby tu byl semnou. 'Sydney!'
„Ahh.“ 'Jsem vz...vzru..šený..? Co to má.....to nechápu.' Cítím teplo při pomyšlení na jeho polibek, doteky. Nemůžu to vydržet. Musím s tím něco dělat. Co jiného, než se sám sebe dotýkat a uspokojit se při představě, že je to právě on, kdo mě uspokojuje, těma svýma velkýma a něžnýma rukama, který mě hladí po celém těle. Polibky, které mi věnuje a vlídná slůvka, která bodají až do srdce a přesto příjemně hřejí. Cítím tu slast, tu vášeň, která mnou prochází a přináší to uspokojení. Má představivost nezná hranic. Vše mě to dohání k šílenství a ke dlouho očekávanému konci. Nádherný pocit, ten co sem mohl cítit, mě potěšil a unavil dost nato, abych s příjemným pocitem, ba i trochu smutným, přeci jenom mohl usnout. Na sen, který se mi tu noc zdál, nikdy nezapomenu.

„Těžké...“ pronesl jsem ospale.
„Těžké...! Co....to.....je?“ Chvíli mi trvalo, než sem se docela probudil.
„Ah Machiko to si ty? Och slez, jsi těžká. A jak jsi se sem vůbec dostala? Hmm?“ Odpovědí mi bylo jen tiché zabručení stále spícího psa. Pak mi došlo, že jsem se probudil odpoledne. Spal jsem sice dlouho, ale byl jsem unavený. Jenže na to nebyl čas. Musel jsem nahodit úsměv, nakrmit psa i sebe a postarat se o své tělo a mysl. Už to šlo lépe než včera. Dokázal jsem se lépe soustředit. I když, musím přiznat, že tenhle pocit se mi líbí. Vracím se do normálu. Nikdy bych nevěřil, že se mi něco jako ztráta sebevědomí, může stát. No nevadí, každý dělá chyby. 'Přestaň kecat a soustřeď se.'
Unavený jsem padl na postel a povzdechl si. Metr ode mě, mě pozorovala Machiko. Jo, bude spát semnou v posteli. Dovolil jsem jí tu spát. Připadá mi to, jako kdybych se úplně zbláznil.
„Dobrou noc, Machiko.“ Pohladil jsem jí po hlavě a snažil se usnout. Nebylo to tak těžké, když vedle mě někdo ležel. Někdo koho mam rád samozřejmě. 'Asi jsem opravdu zoufalý.'
„Ahhh.....zase ten samý sen?...“ Zívnul jsem a pomalu se rozkoukal.
„Zase na mě ležíš? Ty těžkej pse.“ Zase jsem vstal odpoledne. Nechápu to.
Takto to pokračovalo až do toho čtvrtého dne, kdy se měl vrátit Sydney. V ten den jsem nechtěl vylézt z postele. Pořád jsem se převaloval, a čím víc jsem na to myslel, tím víc jsem byl nervóznější. Nakonec jsem stejně musel vylézt. Machiko se rozhodla, že dokud nedostane najíst, tak nepřestane výt a štěkat na celý chrám.

***

„Uf...dnes je docela vedro. Těším se až budu doma. Když o tom tak přemýšlím, už tam skoro jsem.“ Poplácal jsem koně po krku a pokračoval v cestě. Předání dopadlo podle mích představ a teď se vracím zpátky, vlastně už jsem se vrátil. Cesta byla také v pohodě, až na pár chvilek. Asi pětkrát jsem se málem ztratil. Moje orientační smysly klesly až k bodu mrazu. Stává se. No hlavně, že jsem trefil.
„Už vidím střechu chrámu.“ Usmál jsem se. Konečně zase doma. Dojel jsem až k bráně a seskočil s koně. Pomalu otevřel bránu a vešel.
„Jsem doma.“ Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči.
„To ti to teda trvalo.“ Promluvil náhle velmi známý hlas. Málem jsem vyletěl z kůže, když jsem se lekl.
„Mistře...“ Podíval jsem se na něho. Stál v chodových dveřích.
„Vítej doma.“ Zamračil se a odešel. Jsem rád, že je to zase ten mistr, kterého znám. Tedy doufám v to. Celou cestu zpátky jsem na to myslel. Myslel jsem na to, jaká bude jeho reakce, až se vrátím. Víte, hodně jsem přemýšlel, a zjistil jednu, nebudu říkat podstatnou, ale něco takového by to mohlo být, věc. Dál jsem neváhal a šel dovnitř.
„Jak dopadlo předání?“ Zeptal se mě mistr. Seděl přede mnou u stolku a jako vždy popíjel čaj.
„V pořádku.“ Více země nevypadlo. Popravdě jsem měl sto chutí mistra políbit. Moc mi chyběl. Nastalo to trapné ticho.

***

„Dobře.“ Prolomil jsem to ticho.
„Mistře...?“
„Hmm?“
„Já...“ zastavil se na začátku věty jako, kdyby chtěl říct něco důležitého.
„Co ty?“ Položil jsem hrnek na stůl. Jakoby čekal na tenhle moment. Zprudka se ke mně přiblížil a políbil mě. Chtěl jsem se bránit, ale něco mi v tom zabránilo. Mé srdce, nechtělo už čekat. Myslím, že sem ho asi dost překvapil, když sem mu dal ruce kolem krku a přistoupil na jeho hru. 'Asi jsem se zbláznil.'

***
'Tak jo, tohle jsem nečekal.'
„Mistře?“ Odtáhl jsem se a nadechl.
„Nemluv, to je tvoje vina.“ Políbil mě. Nevím jak, ale najednou pode mnou mistr ležel. Ve tváři neodolatelný výraz. 'Roztomilý.' Nedal mi na výběr, a tak jsem zakročil. Pomalu, ale jistě jsem mu začal svlékat věci. Měl kimono, takže to nebylo zas, až tak složité. Pak jsem se vrátil k jeho rtům. Jeho krk byl též neodolatelný, a co teprve to tělo. Bylo to něco nepopsatelného. Hlas, který mi byl dopřán mě ještě více vzrušil. To doslova. Nebyl jsem však jediný, kdo to poznal. Naštěstí jsem byl v té lepší pozici. Doslova jsem si to užíval. Své ruce jsem dostatečně zaměstnal. Když jsem se dotkl onoho místa, myslel jsem, že se mi rozpadne mistr na milion kousíčků. 'Tak citliví.'
„Sydney...“
„To je v pořádku. Nemusíte se bát.“ Snažil jsem se ho utěšit.
„ Já....ugh!“ Konečně. Můžu cítit mistra. Jsme jako jedno tělo.
„Jste v pořádku?“
„Hmm...“ celý se pode mnou rozplýval. Stiskl mi silně ruku a žádal o další polibek.
„Mistře... vyslovte mé jméno.“
„Ah?“
„Mé jméno, Maemi.“ Držel se mě kolem krku a z očí mu tekly slzy. Na chvíli jsem se zastavil.
„Mistře vy pláčete ?“
„To protože je to příjemný.“ Pronesl pomalu. Utřel jsem mu slzy a políbil na čelo.
„Miluji vás, mistře Maemi.“ Pokračoval jsem a věděl, že už to dlouho nevydrží.
„Sydney........já....tebe taky....aaahhhhh!“ Mále se mi rozskočilo srdce. Nevěřil jsem, že to uslyším. Srdce mi zalil příjemný, hřejivý pocit.
Věřím, že moje představivost stejně jako ta vaše je momentálně na místě a může začít pracovat.
Tak trochu mi to nestačilo jednou. Ale nebránil se. 'Kdo by odolal?'

„To už je ráno? Asi jsem to trochu přehnal.“ Promnul jsem si tvář.
„Mistr ještě spí?“ Podivil jsem se, než mi to docvaklo. 'Bez komentáře.' Doufám, že mě nezabije. Pousmál jsem se a políbil ho na čelo. Pohladil po tváři a šel udělat “snídani.“ Mimochodem byli dvě hodiny odpoledne, tomu se říká správná snídaně.

***

„Auu...bolí mě zadek.“ Potichu zaskučím.'Sydney, ty id**te!' Najednou mě ze zádu objali ruce.
„Dobré ráno, mistře.“
„Dobré ráno?!“ Řekl jsem potichu.
„Eh?“
Dobré ráno?!!“ Více nahlas.
„Eeehh?“
„Dobré ráno?!!! Všechno mě bolí.“ Zakřičel jsem. Jednu malou schytal, ale ne velkou, přeci jenom to nebyla jenom jeho chyba.
„Om-“
„Neomlouvej se.“ Zastavil jsem ho. Přišel jsem k němu blíž a políbil ho.
„Snídaně je hotová, mistře.“
„Ok.“

***
Do večera jsem toho stihl udělat spoustu. Zatrénovat si, uklidit, nakoupit, postarat se o Machiko a nakonec, abych prý nezapomněl jak vypadá cesta kolem domu, tak i zaběhat. Nesmím zapomenout na večeři. Stejně by mě zajímalo, co mistr jedl, když jsem byl pryč.
Mistr Maemi a já jsme seděli na stejném místě jako před čtyřmi lety a potichu pozorovali západ slunce. Jen občas bylo slyšet pochrupkání Machiiko.
„Ten pes usne snad všude.“ Pronesl z čista jasna Mistr. 'Všude?' Radši jsem si toho nevšímal.
„Pamatuješ, jak jsme tu seděli před čtyřmi roky?“ Zeptal se mě mistr.
„Ano....mistře Maemi?“
„Hmm?“
„A pamatujete si, jak jsem nemohl přijít na vaše jméno, co znamená?“
„Jo.“
Víte, tak trochu jsem přemýšlel a na něco přišel.“ Trochu jsem znejistěl, když mi bylo odpovědí „hmm“.
„Mistře?“ Otočil na mě svou tvář a podíval se mi do očí. Uchopil jsem jeho tvář do svých dlaní. Naše rty od sebe byli milimetry daleko. Vášnivý a dlouhý polibek mi pomohl to ze sebe dostat.
„Mistře Maemi, já....chci vidět váš úsměv věrnosti.“ Zrudly mu tváře. Našel se tam však i úsměv, který jsem po tak dlouhé době chtěl vidět.
„Takže si na to přišel. Jsem rád.“ Opětoval mi polibek. 'Eh? Eeeeehhh?'
Byl to dlouhý večer a jsem za to nesmírně rád. Přeci jenom si svůj osud určujeme sami.