Úsměv věrnosti 1

‘Všichni mě opustili. Nikdo mě nechce. Zůstal jsem úplně sám v koutě obklopený tmou.‘
To jsem si myslel, dokud se neobjevilo světlo. Někdo mě chytil za ruku a objal mě. Byl to můj mistr Maemi (znamená: úsměv věrnosti).
„Sydney!“ Volá na mě můj mistr. Maemi je docela pohledný třicátník s rudě až černě zbarvenými vlasy. Jde z něho vidět trochu nádech budhismu, ale velice rád používá bojové umění kung-fu. Hlavně na mě, když ho s něčím naštvu.
„Sydney!!“ Řve už docela zuřivě. Já se mezi tím chichotám v koruně stromu. V koruně sakury jsem jak chameleon na větvi. Mám světlé, dlouhé vlasy, skoro až bílé a na sobě sněhově bílé kimono s nádechem růžové, takže mě mistr Maemi nemůže najít.
„Tak tady si ty skrčku.“ Podívám se dolů a jejda, mistr. ‘Dobře podcenil jsem ho. ‘ Vyskočil a v tu ránu stál na větvi, na které sedím.
„No, předpokládám, že sis myslel, že tě nenajdu.“
„No, takhle se to dá taky říct, ale…“ seskočil jsem rychle dolů.
„…potřeboval jste něco mistře? “ Seskočil zpátky dolů a stoupl si přímo přede mě.
„Neměl jsi náhodou být někde jinde?“ ‘Je nahněvaný.‘
„Já tam chodit nebudu, mistře. “ Otočil jsem se k němu zády.
„Ehh a proč?“ Zeptal se nechápavě.
„Jen tak.“ Řekl jsem už malinko podrážděný.
„Proč?“ Zeptal se mě znovu, ale už s klidem a otočil si mě tváří k němu.
„Jsem tam nejmladší. Sem lepší než ostatní a moji kamarádi semnou kvůli tomu nemluví. Nebaví mě být z nich nejlepší, chci být jako ostatní, a mít kamarády jako všichni. “ Koukám se přímo do tmavě zelených očí a hledám pomoc.
„Dobrá, potom si o tom popovídáme. Vrať se tam a pak se uvidí. Jo a neodcházej, přijdu si pro tebe.“ Dořekl a odešel. Stál jsem na zahradě a pozoroval bránu, která byla přede mnou, a vůbec nikam se mi nechtělo. Když se ohlédnu, stojí přede mnou chrám Kofukudži. Sídlo mého mistra. Zahrada kolem je nádherná. Mám to tu rád. Ale popravdě se mi nikam nechce. Nechci se povyšovat, a ani se nesnažím být nejlepší. Já přeci nemůžu za to, že mi to jde lépe než ostatním. Je to tak kvůli tomu, že mě už jako malého učil kung-fu. Mistr Maemi je hodný člověk a přijal mě jako svého učedníka. ‘No tak já teda jdu no, ale jen kvůli vám mistře.‘

Dnes k nám do dojo (dodžo) přišel nový kluk. Je o dva roky starší než já a porazil mě v souboji. Většina by zareagovala jinak, ale já jsem byl šťastný. Yori mě chvíli nechápal, ale já mu to pak vysvětlil. No a nakonec tu semnou čeká na mistra.
„Vážně chceš odejít?“ Zeptal se mě vysoký hnědovlasý kluk sedící vedle mě na zábradlí u řeky.
„Jo, už sem se rozhodl. To, co umím, a být blízko mému mistrovi mi stačí ke štěstí. Ale slyšel jsem, že ty tu také nepobudeš moc dlouho.“
„Ano to je pravda. Za týden se vracím do Evropy ke své rodině.“
„A proč si vlastně přišel sem, teda jestli se můžu zeptat?“ Nechci být nezdvořilý, ale nemůžu si pomoct. Musím se ptát.
„Jsem tu, abych navštívil starého známého.“ Povzdechnu si a zakloním hlavu. Je tu hrozná nuda a opravdu mě nebaví čekat na…
„Mistře.“ Vykřiknu hned, jak vrátím hlavu do původní roviny. Yori pohlédne stejným směrem jako já.
„To je tvůj mistr?“
„Ano.“ ‘No to vám to trvalo.‘ Mistr přijel na koni. Seskočil dolů.
„Mistře Maemi.“ Pozdravil Yori. Spojil dlaň a pěst a uklonil se. Já jen zíral.
Přiblížil sem se k Yorimu a zašeptal mu do ucha.
„Tohle je tvůj starý známý?“ a ďábelsky se přitom díval na mistra. Yori přikývl a dál jsem to neřešil.
„Yori –kun.“ Oplatil pozdrav a uklonil se též. Maemi zas vylezl na koně a natáhl ke mně ruku. Pomohl mi nahoru a rozloučil se.
„Očekávám tě zítra večer.“ A už jsme cválali. Milé rozloučení, proběhlo mi v hlavě ironicky. Chytil jsem se mistra, abych nespadl a přál jsem si, abychom byli už doma.
„Mistře?“ Zeptal jsem se, když sem seskakoval z koně.
„Hmmm?“ Podíval se na mě a usmál se. Zčervenaly mi tváře.
„P-proč j-jste mě vyzvedl? Mohl jsem přijít sám.“ Uhnul jsem pohledem. Mistr se jen hlasitě zasmál a pokračoval k chrámu. Následoval jsem ho. Když jsem došel ke vchodu, na chvilku jsem se zastavil a zamyslel se.
***
Chrám Kofugudži byl přestavěn na normální dům. Takže vevnitř to vypadalo jako v rodinném domě. Nábytek je ze dřeva, vlastně všechno je tam ze dřeva. Nad vchodem je symbolický, zlatý Buddha a tři zvonky visící pod ním. Malé zvonky přinášející štěstí a ochraňují chrám před zlými duchy.
***
Sedím v obývacím pokoji před malým stolkem a naproti mně mistr popíjí čaj.
„Sydney, takže ty nechceš chodit do dojo? “
„Ne mistře.“
„Dobře, budu tě trénovat já, ale nebude to tak lehké, a ani nebudu brát ohled na tvůj věk, a věř mi, za každou špatně odvedenou práci budou tresty.“ Usmál se ďábelsky. Viděl jsem ten záblesk v jeho očích a přiznávám se, že mě to trochu vykolejilo.
„Ano mistře.“ Souhlasím. Podívám se ven otevřenými dveřmi. Vidím na zahradu a na nebe posetým hvězdami a růžových kvítků sakury. Slunce už zapadlo a nechalo prostor pro měsíc. ‘Je čas udělat večeři.‘ Vstanu a odejdu do kuchyně.
***
„Co to proboha dělám?“ Povzdechnul jsem si a položil hrnek čaje na stolek. Sydneymu je šestnáct. Když jsem se ho ujal, byly mu teprve tři roky. Nikoho neměl. Rodiče mu zemřeli i jeho starší sestra. Potkala je hrozná nehoda, kterou přežil jen on. Žádné příbuzné neměli, a tak jsem se ho ujal sám. Mám ho rád. Mohl by být můj syn, ale pocit, který mám, když je vedle mě, nebude otcovská láska.
***
„Nevím, co udělat k jídlu.“ Povzdechnu si. ‘Vlastně nevím, co mě čeká.‘ Vytáhnu hrnec a spoustu jiných věcí. V hlavě mi proběhl nápad na večeři.
Za chvíli je večeře hotová a může se podávat na stůl. Nechci se vytahovat, ale umím docela dobře vařit. Mistrovi chutná, mě chutná a to stačí. No a je čas jít spát. Chvilku si dáchnout, a pak zavřít oči. Sice se mi moc nechce, ale poslední mistrova slova mě přesvědčili, že to nebude až tak špatný nápad.
Než jsem odešel do svého pokoje, řekl: „Začneme hned ráno, tak ne abys byl vzhůru ZASE až do rána.“ A zdůraznil slovo “zase“.
No jo no, rád se dívám na hvězdy. Je to, jakoby sem se díval na vzpomínky, i když v podstatě žádné nemám. Poslední dobou přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby se nestala žádná nehoda. Mohl bych teď být se svou rodinou. Kdyby se však nic nestalo, nikdy bych nepoznal mistra Maemiho. Dokonce by mě zajímalo, co znamená jeho jméno.
Je asi půl jedné a já stále přemýšlím. Přetočím se v posteli na levý bok a koukám tentokrát do zdi. Říkám si: ‘Měl bys už usnout a přestat přemýšlet.‘ Přemlouval jsem svoje tělo, aby uspalo můj mozek. Ráno totiž začalo peklo. Chvílemi sem si myslel, že odejít s dojo byla chyba.