Umění lásky 23

„Vstávej.“Někdo mě budil. Ten hlas mi přišel povědomý. Potom jsem ucítil něčí rty na mých. Otevřel jsem oči a předemnou se skláněl Alex. Podíval jsem se na nástěnné hodiny, ukazovali čas na polední přestávku.
„Kam půjdeme?“zeptal jsem se ho.
„Nevím, kam bys chtěl jít?“
Chvilku jsem přemýšlel nad restauracemi ve městě ale potom jsem si vzpomenul na Ivet. Kabát jsem si hodil přes ruku a nevědoucího Alexe jsem si táhl za sebou.

„Můžeš mi aspoň říct, kam mě to vedeš?“stěžoval si.
„Překvapení,“zašeptal jsem mu do ucha a laškovně a škádlivě mu do něj foukl. Malinko se ošil a nesouhlasně zamručel něco v tom smyslu, že nemá rád překvapení.
Před restaurací Ivet jsem mu přes hlavu hodil svůj kabát a poručil mu, ať ho nezdělává. Stoupl jsem si za něj a ruce mu obtočil kolem ramen a společně s ním vyšel do restaurace. Ivet jsem gestem ruky naznačil ať je tiše. Usadil jsem Alexe ještě netušícího kde je ke stolu pro dva a sám jsem si odběhl do šatny pro zaměstnance.
„Kdo to je?“ vyzvídala Ivet zatím, co jsem se převlékal do pracovní bílé košile.
„Hmm někdo kdo je pro mě důležitý,“odpověděl jsem stroze.
„Á tak to mu připravím královské uvítání,“řekla s úsměvem.
„Chceš pomoct?“zeptal jsem se, abych zahnal pocit nic nedělání.
„Ne jen si běž, já to tady zvládnu.“ Přikývl jsem na souhlas a zatím přinesl k našemu stolu dvě coly.
„Můžu si už konečně zdělat ten kabát?“ zaptal se Alex nevrle.
„Můžeš, pokud se nebudeš dívat,“řekl jsem s úsměvem a pomohl mu sundat kabát. Jen co měl kabát dole, začal se kolem rozkoukávat, ale já mu rukama zase zakryl oči. „Podvádět se nemá,“ podotkl jsem.
„Já ti taky nezakrýval oči,“připomněl mi a pokusil se odemně odtáhnout.
„To sice jo, ale zkazíš si překvapení.“
„Jsi hrozný,“odsekl.
„Někdo musí být.“Pokrčil jsem rameny.
„Tobiasi,“zavolala na mě Ivet.
„Počkej tady a ani se nehni, jestli se budeš dívat, tak si to odskáčeš,“řekl jsem tajemně a odběhl jsem do kuchyně.
„Tak specialita dnešního dne, kuřecí prsíčka s nivou a s americkými bramborami.“
„Díky moc Ivet, máš to u mě,“poděkoval jsem jí a letmo jí políbil na tvář. Malinko se začervenala.
„Tak už běž,“pobídla mě. Vzal jsem si oba talíře a zamířil jsem k Alexovi. Ze dveří kuchyně jsem na něj zavolal. Ohromeně na mě hleděl.

„Jak… jak si to…“
„Nebylo to moc těžké, stačilo jen požádat Ivet.“
„Tak to jí potom musím poděkovat,“ usmál se a vyhledal moji ruku a sevřel ji do své.
„To nemusíš, strhne mi to z výplaty,“řekl jsem prostě.
„Z výplaty?“podivil se.
„Jo pracuju tady.“
„To jsem netušil.“
„Hmm nemusíš všechno vědět, jak vidíš, i nevědomost skrývá potěšení.“
„Ano to už jsem včera zjistil,“řekl tajemně a naklonil se pro polibek. Malinko jsem zčervenal a polibek mu opětoval. Polila mě horkost, když jsem si vzpomenul na včerejší noc. Bylo tam tolik vášně a přitom tolik porozumění. Když se naše těla spojily… bylo to, jako kdybychom našli porozumění v tom druhém a brali si od něj útěchu a lásku, která se v něm skrývala.
V klidu jsme dojedli a já sklidil ze stolu a zanesl to Ivet.
„To je tvůj přítel?“ptala se hned, se zájmem. Malinko jsem se začervenal a ona se rozesmála. „Promiň, nechtěla jsem tě zpovídat, jen mě to přijde trošku divné a přitom hezké. Přeju ti to, i když ten kluk no, vypadá na pěkného playboye,“ podotkla s úsměvem a vzali si odemně prázdné talíře.
„Vše není zrovna, tak jak se na první pohled zdá,“zašeptal jsem si spíš sám pro sebe, když jsem pohledem sklouzl k Alexovi. Potom jsme šli společně do školy. Během oběda jsme se dohodli, že zatím necháme všechno jak to je, protože by nebyli zrovna příjemné ani pro mě ani pro Alexe kdyby, každý věděl, že spolu něco máme. Spolu něco máme? To zní hodně blbě.
„Sakra ještě musím vyzvednout ty kostými,“vzpomněl jsem si před školou.
„Fajn tak tam můžeme zajít potom,“navrhl.
Dojedli jsme a vykročili ke kolébce vědění. Na chodbě jsme se rozdělili. Já si skočil ještě pro věci na obor a on pokračoval do třídy. Musel jsem se pousmát, když se mi vzdaloval za zatáčkou chodby. Kdyby se mě tenkrát když jsem ho potkal, někdo zeptal, jestli se mi jenom líbí, odpověděl bych ze samozřejmostí, že ne ale teď… bylo to k smíchu. Vzal jsem si věci ze stolu a pokračoval dál do učebny, kde jsme měli mít další hodinu.

„Ale kampak,“ozval se hlas za mnou. A já div leknutím nenadskočil. Opatrně jsem se pootočil. Na chodbě stál Marco přímo ve dveřích ředitelny a vedle něho stál samotný ředitel. Marco se přívětivě usmíval, ale ředitel moc nadšeně nevypadal. Byl to postarší muž s už bělostnými vlasy. Byl o něco vyšší než jeho vnuk a skoro stejně vysoký jako Marco. V jeho tváři nebyla nedůvěřivost ani jiné negativní osočení vůči mě jen obezřetnost, kterou jsem přijímal. Tvář měl sice poznamenanou svým úcty hodným věkem ale i tak si myslím, že by ho nejedna žena označila za šarmantního, krátce zastřižené vousy měl pečlivě upravené a jeho světle modré oči, které snad dokázaly odhalit sebemenší tajemství, si mě měřili se zaujetím.
„Slyšel jsem, že vstupuješ do jámy lvové,“poznamenal s posměšným úšklebkem Marco. Aha takže Alex je velká drbna.
„No tak Marco nech toho mladého muže chvíli na pokoji,“pokáral ho ředitel. „A vy pane Tobiasi prosím pokračujte na hodinu, jistě nechcete zmeškat. Jen kdyby, jste měl chvilku, zastavte se po vyučování, rád bych s vámi něco probral.“ Že by něco tušil?
„Jistě pane řediteli.“
Když jsem se konečně dostal z jejich dosahu, konečně jsem si oddechl. Marco byl nevyzpytatelný a ředitel až moc vychytralí. Hrůzná kombinace tihle Langovi. Hmm a co teprve Alex?

„Pane Tobiasi jdete pozdě,“upozornila mě češtinářka.
„Omlouvám se, zdržel mě pan ředitel,“vymluvil jsem se. Sedl jsem se a češtinářka mě odškrtla v třídnici. Sedl jsem si vedle Skota a nalistoval si příslušnou stránku v učebnici. Hodina pokračovala dál a já přemýšlel zatím, co by po mě ředitel mohl chtít. Protože se nabízely hned dvě jediné možnosti. Za prvé a to jsem ani nechtěl domýšlet, se dozvěděl o mě a Alexovi. A za druhé jsem měl průser kvůli docházce, no radši bych volil tu druhou možnost, i když o té první se taky asi co nevidět dozví, ale to má ještě chvíli času. Zazvonilo na přestávku tak jsem vyšel do šumu studentů, kteří se snažili dostat do příslušných učeben. Ale náhle chytil za ruku a zatáhl do skladu pomůcek. „Hej co to děláš?“utrhl jsem se na osobu, která mě vlekla do skladu, ve skladu bylo šero, takže jsem ani neviděl skoro, kam šlapu.
„Co po tobě děda chtěl?“ zeptal se někdo.
„Alexi?“ zeptal jsem se nevěřícně, když jsem poznal známý hlas. Do tváře jsem mu neviděl, takže jsem jen těžko mohl předvídat, co se mu honí hlavou. „Nevím jen mi vzkázal, že se mám u něj po vyučování stavit.“
„Asi něco tuší,“vyslovil myšlenky nás obou. Tiše jsem si povzdychl.
„Myslíš, že mu něco mohl říct Marco?“zeptal jsem se ho.
„Možná, ale ten by si to nechal na poslední chvilku v tomhle je až moc tajnůstkářský.“
Potom jsme se společně vydali na další hodinu, chvála bohu že na poslední. Tentokrát jsem si dal dobrý pozor na to, abych se tvářil co nejvíc zabraně do učiva. Nechtěl jsem, aby mě profesor prokoukl, blížili zkoušky a ani mi prváci jsme nebyli ušetřeni neustálého komandování a zkoušení za každou nepozornost. Když ta úmorná hodina konečně skončila, vydal jsem se pomalým krokem na chodbu, pak už stačilo jen zahnout doleva a už se předenou rýsovaly dveře ředitelny. Tiše jsem zaklepal a počkal.

„Dále,“ozvalo se tak jsem váhavě otevřel dveře.
„Pane řediteli…“