Umění lásky 13

Ostatní na mě překvapeně hleděli jak na svatý obrázek a jen co mistr odešel, sesypali se kolem mě jako vosy na med. „Chlape jaks to udělal? To jsem v životě neviděl,“ prohlásil udiveně Skot, který si se zájmem prohlížel můj výtvor.
„Děda měl keramickou dílnu, když jsem byl malý, rád jsem tam chodil a díval se, jak točí,“vysvětlil jsem.
„No chlape myslím, že jsi na špatném oboru,“ přidala Tea a všichni jsme se rozesmáli. Za vše jsem poděkoval a pak jsem vyrazil domů.

Lapis už na mě čekala u dveří spolu se Sam. „Kam si zmizel?“ vyptávala se do kola a nenechala mě ani si odpočinout. Sesunul jsem se v kuchyni na jednu s židlí a dopřával si chvíli klidu, kdy mi chystala večeři. „Měl jsem nějakou práci a potom jsem se stavil u keramiků.“
„Ten kluk co se na tebe dneska celou dobu díval, se mi moc nelíbí,“konstatovala stroze. „Dívá se na tebe až moc majetnicky a řeknu ti jen z kamarádství, tohle nebude kluk pro tebe je to jen fracek, co si chce užít,“sedla si předemně na stůl a hleděla na mně z k patra, musel jsem se pousmát její starosti.
„Sam v pohodě, hele je to v pohodě, ani já se nechci na něj vázat, momentálně mám svých starostí dost a nepotřebuju si něco začínat s frajírkem, který může mít každý zadek na škole,“i když to pravda moc nebyla.
Alex se mi líbil, ale bylo tady až moc „ale“ proč bychom nemohli být spolu. Navíc jsem si opravdu nechtěl začít s někým, kdo by to semnou nemyslel vážně, protože termín „Kamarád taky rád“ se mi příčil. Nechápal jsem proč se, někdo užírá životem jako Alexova matka, vždyť ten člověk se po pár nocích strávených s úplně s cizí osobou musí cítit jako troska. Nemluvě o tom že se musí hnusit sám sobě, takže radši nebýt s nikým než přespávat každou noc u někoho jiného, nebo si užívat v zaplivaných motelech.
Jak pravil Shakespeare: Já nejsem blázen, abych riskoval svůj život pro tu, které nejsem vhod.

***
Zítřejší ráno jsem si přivstal o dobrou hodinu. Chtěl jsem ještě před vyučováním zastihnout školníka a mistra aby mi povolili vyklidit půdu. Bylo to super, místo kde se dalo nerušeně pracovat a nikdo vás tam neobtěžoval. Střešní okna navíc poskytovali celkem dost světla, aby se tam dalo eventuálně něco tvořit.
Sam ještě spala na gauči v obýváku tak jsem jí nechal vzkaz, že jsem odešel dřív. Ráno bylo chladno, ale Alex už mi naštěstí dal náhradu za můj kabát, který si nechal. Dal mi jiný černý, který sice nebyl tak teplý, ale podle jeho vkusu mi prej sluší víc. Nechal jsem to tak hlavně že mám v čem chodit.
Zaklepal jsem nejdřív na mistra, ozvalo se dále tak jsem vešel. „Á Tobiasi co potřebujete?“
„Promiňte, že ruším, ale včera jsem se no z nějakých okolností dostal na školní půdu a zjistil jsem, že je tam pěkné místo na přemýšlení a taky mě napadlo, jestli by, jste mě nepovolil tam někdy malovat.“
„Bezevšeho ale obávám se, že jsou tam nedýchatelné podmínky… dlouho se tam neuklízelo…“řekl stručně.
„Na to jsem se chtěl zeptat, kdyby se uklidilo to harampádí, tak je tam volný prostor, s tím úklidem nemám problém, to si uklidím klidně sám, pokud panu školníkovy nevadí, že bude mít tento měsíc víc práce na roztřiďování odpadu. Jenom potřebuju schválení na volnou tvorbu v těch prostorách.“
„No chlapče, máš moji plnou podporu, dones mi papír, na kterém budou tvoje požadavky o sprovodění půdy já to odsouhlasím, kopii dám řediteli a můžeš tam být od rána do večera.“ Za všechno jsem poděkoval a šel jsem za školníkem, který mě ujistil o výkonosti zdejší sběrny.

Takže se mohlo jít do uklízení, času jsem měl dost a uklizečka mi ochotně pujčila příslušné prostředky a nářadí. Na chodbu jsem nejdřív vyhodil věci, které už neměli absolutně žádné využití jako staré pomačkané papíry, rozbité školní pomůcky, lavice některé součásti šuplíků,…
Potom následovali věci, které se dali někde využít skříně a police ty jsem se školníkovou pomocí vystěhoval na školní dvůr. Některé skříně jsem tam nechal, protože už byli staré, ale mně vyhovovali. Potom jsem to tam všemožně prošmejdil a zjistil, že tam dokonce vede elektrika, sice nevím, jak se tam dostala, ale po výměně žárovky která už byla stará rozbitá se nová žárovka bez problémů rozzářila.
Provedl jsem ještě pár malých změn a pak už mě tlačil čas. Nechal jsem ještě pootevřené malé střešní okénko a už jsem musel jít. Seběhl jsem po schodech dolů a běžel do třídy, naštěstí jsem to stihl, akorát když zazvonilo. „Óuu chlape ty ses dneska asi potkal se smeťákem, si zaprášený od hlavy až k patě a v hlavě máš pavučiny, to není moc sexy, měl bys s tím něco udělat,“ podotkl Skot, když jsem si sedl vedle něho. „Hmm dík,“odpověděl jsem stroze a dal jsem se do oprašování.
O přestávce jsem se šel na radu Skota umýt. Zabočil jsem do společných umýváren a zkontroloval, jestli nemám nežádoucí společnost. Ale nikdo v dohledu nebyl. Na líci jsem měl ještě zbytky šedého nánosu prachu a ve vlasech nějakou tu pavučinu. Rozpustil jsem si vlasy a začal jsem s vyčesáváním, holky co seděli za mnou, mi půjčili hřeben, ale stejně to moc nepomáhalo, protože rozčesat moje kadeře to byl nadlidský úkol. Vím, že kdosi mi říkal, že by s toho byli parádní dredy, ale to jsem bral, když tak jako poslední možnost.
„Krucinál mě by s toho hráblo, já se snad ostříhám…“nadával jsem tiše, když mi to nešlo ani trochu rozčesat.

Potom mě někdo zezadu drapl za kapuci mikiny a stáhl mě dozadu, zapotácel jsem se, a kdyby mě nechytili čísi ruce tak bych si určitě rozbil hlavu.
„To ať tě ani nenapadne,“ zašeptal mi někdo tajemně do ucha a nedovolil mi otočit hlavu. Ale podle hlasu jsem poznal, s kým mám tu čest.
„Alexi nech mě, a ne zatím se neostříhám,“ ujistil jsem ho a pokusil se ze své pozice dostat, ale jaksi mně v tom překáželi Alexovi ruce, které byli obtočené kolem mé tváře a trupu, takže jsem byl jako ve svěráku. Super, kde se v takovém skrčkovi bere tolik síly?
„Proč, mě se takhle docela líbíš,“řekl svůdně a sesunul se semnou na studené kachličky, takže moje hlava nakonec skončila v jeho klíně. Pokrčil jsem nohy, abych měl alespoň nějakou oporu a díval jsem se mu do očí, protože jiné pohyby s mou hlavou mi jaksi nebyly umožněny. „Víš, že si takhle přímo k nakousnutí,“ zašeptal a pak mě lehce políbil. Jeho polibek byl čistě nevinný, jenom lehké dotknutí našich rtů. Jenže pořád mě nepustil, takže očekával víc, váhavě jsem mu opětoval, ale stále mě nepouštěl. Pak náš polibek prohloubil. Jeho jazyk se objevil v mých ústech a začal dělat divy. „Alexii,“ zahuhlal jsem do jeho rtů nesouhlasně a odtrhl se.
Nasadil ten svůj vítězoslavný úšklebek a se zájmem mě sledoval. „Za chvíli začne hodina,“ připomněl jsem a znovu jsem se pokusil uniknout. Odezvou mi byla krátká chvilka volnosti, která ovšem trvala sotva pár sekund, jeho tělo se víc natisklo na mé dožadujíc se tak pozornosti, která však nepřicházela. „Proč si taková netykavka?“ zeptal se ukřivděně.
„No jestli ono to nebude tím, že mě jakýsi úchyl přepadl ve společných umývárnách zatím, co každou chvilkou má zvonit.“
„Tak uchyl jo?“ A sakra tohle není dobrý. Problesklo mi v hlavě, když jsem viděl jeho výraz plný očekávání.
Co nejvíc se ke mně natiskl a moje ruce mi dal vysoko nad hlavu tak abych se nemohl hýbat, přechytil si je do jedné ruky a tou druhou mě přejížděl po lemu tmavě modré mikiny. „Tohle se mi moc nelíbí“ zahuhlal, když se díval nesouhlasně na mikinu, kterou následně rozepnul. Pod mikinou jsem mel už jenom bílé triko. Rty se přisál k mému krku a začal si razit cestičku k mým ústům zatím, co se svou rukou dral pod mé tričko. „Alexi nech toho…“
„Proč? Tobě se to přece taky líbí,“ řekl s úsměvem a znovu mě políbil na rozpálenou šíji.
„Můžeš mít, koho chceš… proč tyhle chvilky netrávíš s někým, koho bys doopravdy miloval?“ zeptal jsem se zastřeným hlasem. Na chvíli se zastavil a pohlédl mi do očí. Měl v nich touhu, odhodlání ale také bolest a smutek tohle, byli jeho opravdové pocity, uvědomil jsem si.
„Protože není nikdo kromě tebe, který by mi rozuměl. Ano měl už jsem pár vztahů a lhal bych, kdybych řekl jenom pár,“ přiznal. „Ale nikdo mě nepochopil. Všichni šli jen po penězích, nebo očekávaných zážitků v posteli. Doteď jsem si myslel, že to stačí k naplnění vztahu, ale mýlil jsem se,“hlesl a objal mě, svou hlavu si položil na mou hruď a poslouchal můj zrychlený tep.
„Srdce tak hlasitě tepe, tvé srdce je jiné než ostatních lidí,“ zašeptal, když se zaposlouchal. „Je hřejivé jako letní slunce, plné odhodlání a smyslu do života. Je hřejivé protože v sobě nese spoustu laskavosti, soucitu a pochopení, ne jako srdce ostatních lidí, které jsou chladné a chamtivé jen pro svůj cíl.“
„Mluvíš jako nějaký starý mládenec,“ dodal jsem s úsměvem a oba jsme se rozesmáli.
„Nechci jít do třídy, pojďme se dneska jenom ulejvat,“ navrhl.
„Dneska to nejde, mám s někým schůzku, navíc už tak mám kvůli tvojí spolupráci dost zameškaných hodin,“ podotkl jsem.
„Jo a jaká pak to je schůzka s nějakou nevinnou dívkou, která má roztomilé jméno, milý úsměv, vybrané chování a slušné kapesné?“nadhodil pohrdavě.
„To nevím, ale já jí říkám Mona Lisa, to jediné mě zajímá, pokud ti jde o tohle, dělá mi model na Da Vinciho obraz a byl bych rád, kdybys mě už nezdržoval,“ odvětil jsem chladně a potom jsem odešel.

Vrátil jsem se v klidu do třídy a dělal, jakoby nic za nedlouho po mně se vrátil i Alex a vzorně mě napodoboval. No aspoň že něco. O polední přestávce jsem se tiše vypařil na půdu. Tentokrát jsem si na sebe navlékl starou košili, která byla od barev, a přes hlavu jsem si natáhl kapuci.
Tentokrát už zbývalo jen uklidit ty nánosy prachu a aspoň trochu to tam vydezinfikovat, čerstvý vzduch sice udělal své, ale chtělo to ještě hodně práce. Ale nevadilo mi to a na druhou stranu docela bavilo, protože takhle jsem mohl dělat aspoň něco prospěšného.
Kolem druhé hodiny jsem se začal zkulturňovat a pomalu jsem se přesunul do třídy, kde jsem čekal, až přijde má Mona Lisa, ale místo toho přišel blonďák menšího vzrůstu a sedl si vedle mě. „Alexi co tady děláš? Nemáš mít náhodou hodinu?“zeptal jsem se odměřeně.
„Jo, ale to ty taky a místo toho rozvíjíš své milostné pletky, navíc přímo tady ve škole,“podotkl a nesouhlasně zakroutil hlavou, v opovržrní.
„Aha tady nám někdo na oběd snědl vtipnou kaši co,“ povzdychl jsem si. On se jen ušklíbl a dal si nohu přes nohu. Tohle bude dlouhé odpoledne.
Naštěstí ve dvě přišel můj model Mony Lisi a mohl jsem začít pracovat. Na sobě jsem si nechal tu starou košili a rozmíchal jsem si barvy, ono je přece jenom lepší si eventuálně zničit staré věci než ty nové. Alex mě zvědavě pozoroval. Nachystal jsem si příslušný výkres, na který jsem maloval včera, a mohlo se začít.
Tentokrát jsem se zaměřil na stíny. Postavu krásné ženy jsem měl už namalovanou, ale její šaty potřebovali doladit. Matně jsem si vzpomínal na renesanční střihy šatů ale ani jeden mi nepasoval, protože svou Monu Lisu jsem viděl jako ženu s lidu. Ne urozenou šlechtičnu ale jako dobrosrdečnou ženu s dobré rodiny, která se ovšem zajímala spíš o svoje lidi než o to co si má vzít na sebe.
Proto jsem chtěl zvolit nějaký jemný jednoduchý střih, který by lehce zdůraznil krásnou postavu ženy, ale ne nic složitého a zdobného aby to nenarušovalo jemnost a krásu osoby samotné, jenž ty šaty bude mít. Původní návrh mistra Da Viciho byli černé jednoduché, ale to dodávalo pochmurnou atmosféru tak krásné ženě, já chtěl něco jiného.
Šaty až po zem jak se na tu dobu slušelo možná zelené barvy, protože to mi tam zkrátka pasovalo s kombinací bílé spodničky a vršku. Kolem ramen a trupu jsem jí namaloval bílou košili v trochu sice modernějším stylu, ale skvěle se doplňovala se zeleným jakoby korzetem, který obepínal štíhlí pas a spojoval se zelenou sukní, která byla po bokách vyšívaná jemnými květinovými vzory.
Skvělé teď už jen doladit pozadí. Původní myšlenka byla to pojmout v moderním stylu ale ne moc moderním, aby to nebylo do očí. Ale ono se to lehce řekne, ale hůř udělá, tak teď babo raď. Seděla hrdě ale přirozeně, když jsem tak o tom přemýšlel, do mysli se mi vloudila neznámá žena.
Seděla klidně na lavičce v parku, vlasy jí cuchal podzimní vánek a kolem ní padalo listí začínajícího podzimu, vypadala tak klidně tak uvolněně,…
Ruka mi samovolně začala jezdit po papíře ani jsem si to neuvědomil a už předemnou byla namalována lavička na které seděla má Mona Lisa v naprosto přesné a přirozené pozici stejně jako ta žena s parku. Kolem ní jsem namaloval v dálce barevné stromy podzimu a padající listí točící se ve spirálkách větru. Bylo to nádherné.

„Krása, jenž mi zaslepila oči je patrná, ovšem má zaslepenost nepochází z oslnění krásy ale z obdivu,“pronesl jsem obdivně dívaje se na dílo, které jsem vytvořil.
„Když někdo skromně nevidí svou skvělost, bývá to důkaz dokonalosti,“ podotkla usmívající se profesorka zvaná příhodným jménem Mona Lisa.

„Vnější krása je o to cennější, oč více skrývá vnitřní krásy.

Nevím, co dělám, jen se bojím, že můj zrak mé duši lichotí a lže. Osud, ne my, je ale naším pánem. Co se má stát, se tak jako tak stane.

Že jsem, co jsem, mi stačí k životu. Kdo ze sebe dělá, co není, zjistí nakonec,
Že jestli něco je, tak pitomec.“ Odpověděl jsem směle.
„Vidím, že povinná literatura vám přirostla k srdci, stejně jako štětec k ruce,“ řekla povzbudivě, až jsem se trochu zastyděl nad svou smělostí.
„Děkuji.“