Umění lásky 10

„Už zase si čteš?“
Zvedl jsem hlavu od knížky. Předemnou stál Alex v rozepnuté černé košili a se zájmem mě sledoval. „Hmmm a co bych měl dělat jiného, dneska si připadám jak kus hadru,“ přiznal jsem a unaveně sklonil hlavu. Sedl si ke mně a políbil mě na krk. Potom se ozval tichý zvonek, jen nepatrné cinknutí ale i to stačilo k vyrušení. Alex šel otevřít a přitom si pozapínal košili, ve dveřích stála jedna z goril a cosi mu zašeptala, jeho výraz se na okamžik změnil v zlostný až nepříčetný ale rychle se změnil na masku klidu, jenže já stejně věděl, že svou zlost skrývá. Na to už jsem ho znal moc dobře. Pokud ho ovládly nějaké hlubší emoce, zvláště vztek vždy je radši skryl, aby neztratil tvář. Tohle mi připadalo na jeho chování asi to nejsobečtější, protože nedopustil tak se svým, okolím jediný citový kontakt, který by si předem nepromyslel.

Což bylo i na jeho postavení až nad míru povrchní a utvrzovalo to jen moji teorii o jeho kamenném srdci.
Když se Alex dooblékal mohli jsme vyrazit. Já měl na sobě oblek, co mi koupil a on si oblékl, bílí oblek pod kterým měl černou košili a na krku měl červenou kravatu, která ostře kontrastovala.
V recepci jsme se opět ohlásili a recepční nám zrovna poslala příslušnou obsluhu k našemu stolu, která nás zavedla k našemu stolu. Mladá žena nás zavedla do malého soukromého salónku, kde byli jen dva stoly pro dva a pro čtyři, usadila nás k tomu pro dva a rozdala nám nabídkové lístky, ale Alex to odmítl. „Už jsem předem objednal,“ dívka přikývla a odešla.
Cítil jsem se malinko nesvůj v tom obleku a v tom nóbl prostředí. Všechno kolem bylo perfektní. Zanedlouho nám donesla jiná slečna pití nějakého drahého šampaňského a vonné svíčky, zapálila jednu a zeptala se, jestli chceme hudbu. Alex souhlasil a tak odešla. Když jsem se k němu obrátil, zjistil jsem, že si mě zvědavě prohlíží. „Copak, je na mě něco zvláštního k vidění?“ zeptal jsem se jen tak mimochodem.
„Je,“ přisvědčil.
Tak jsme tam jenom seděli a hleděli na sebe. No ohromě záživné. Za chvíli naštěstí přišla ta samá dívka, co nás uvedla a ve svých ručkách nesla dva podnosy. Jeden položila, přede mně a jeden před Alexe nadzvihla pokličku nebo co to bylo a popřála nám dobrou chuť. Zvědavě jsem se podíval do svého talíře. Načež jsem zjistil, že si hledím z očí do očí s nějakou rybou, která vypadala hodně prapodivně.
Zkusmo jsem do ní dloubl vidličkou, ale nepohla se. Nabral jsem si malý kousek a ochutnal ho. Chutnalo to divně. Příloha k tomu byl jakýsi salát, tak jsem se pustil do něj. Potom když jsem snědl salát tak jsem se odhodlal aspoň něco sníst s té divné ryby a zapít to šampaňským.
Pokud si Alex všiml, že mi jídlo nějak nechutná nijak to neokomentoval. Když jsme dojedli a prohodili pár slov, zaplatil. Chtěl jsem už jít domů, ale Alex mě zastavil. „Kampak bys mi chtěl utéct?“

Pokrčil jsem rameny. „Nevím, ale tohle není prostředí pro mě, je to tu sice hezký a tak, ale tady… se prostě cítím nesvůj,“ přiznal jsem. Chvilku na mě zvědavě zíral a pak mě chlácholivě objal kolem ramen.
„A kam bys chtěl jít? Někam za zábavou, nebo do kina?“
„Nevím, nejradši bych šel asi už domů, čeká na mě halda špinavého nádobí a taky jsem se chtěl podívat ještě na ten referát. Neber si to špatně, dneska to bylo fakt super ale všeho s mírou.“ Naše objetí zesílil a začal mě líbat. Nejdřív zahrnul polibky můj rozpálený krk a pak postupoval pomalu k ústům. A potom se zastavil, věnoval mi poslední něžný a přitom vášnivý polibek na rty a odtáhl se.
„Dobře, ale ten referát je společná práce, tak stejným dílem, takže na tom referátu budem pokračovat u vás doma,“ mrkl na mě a rozešel se ke dveřím. Ach ten člověk mě jednoho krásného dne přivede do hrobu. Kde bere tu neochvějnou jistotu?

Naštěstí Sam v poslední době přespávala u nějaké kamarádky, byla sice ohledně tohoto tématu tajemná jak hrad v Karpatech, ale co bylo hlavní, doma nikdo nebyl. Otevřel jsem opatrně domovní dveře a odezvou se mi ozvalo rozespalé zamňoukání. Pozval jsem Alexe dál a Lapis jsem si vzal do náruče a spolu s ní jsme přešli do obýváku. Usadil jsem Alexe na gauč a šel jsem si nahoru pro podklady k referátu a příležitostně jsem se vyslékl z oblekl, protože kravata už mě docela lezla na nervy. Na sebe jsem si hodil černé tričko s dlouhým rukávem a nějaké staré tepláky a zamířil jsem dolů.
„Máte to tady celkem útulné,“ podotkl Alex, když jsem sedl naproti němu na židli.
„Hmm díky,“ hlesl jsem a začal listovat v mých poznámkách. Všechno bylo neuspořádané a trvalo mě dlouho, než jsem našel co by bylo k užitku.

„Takže jak jsem řekl, renesanční kostýmy by vzbudily větší zájem a určitě by to nebylo k zahození. Pak tady máme celkový pohled na renesanční dobu. Byla to doba objevů a vynálezů, které sice nepřinesli kdovíjaký úspěch, ale pomohli rozvíjet lidskou představivost,“odříkával jsem. „Taky by, jsme mohli udělat pár ukázek renesančních děl jako takových a některé i sami vytvořit,“ navrhl jsem.
„Dobře ale jak to chceš udělat?“ opáčil Alex. „Renesanční malíři a malíři po nich tvořili hlavně ze skutečnosti. Lidi, lidské akty… pracovali s živými materiály,“ podotkl Alex.
„Tak budem taky pracovat s živými materiály. Uděláme to přesně jako oni s živými lidmi a v podobných pozicích, ale v jiném prostředí, možná současnost by nebyla špatná, tehdejší lidé v moderním prostředí to by bylo celkem nápadité.“ Zauvažoval jsem, ale mou fiktivní múzu mi zahnali Alexovy nevrlé poznámky.
„Fajn tohle bude tvůj projekt, protože umíš lidem a postavám vdechnout život…. Já, ne,“ přiznal a na tváři se mu objevil pochmurný stín. No asi s toho nebyl dvakrát nadšený.

„Dobře, zatím bys mi mohl pózovat,“ navrhl jsem, abych nemusel čelit tomu jeho spalujícímu pohledu.
Malinko se uchechtl a oči mu zajiskřily. „A jak mě chceš napózovat?“ zeptal se vyzývavě.
No jo ono se to lehce řekne, ale hůř udělá. Do mysli mi pronikali různé obrazy, ale ani jeden nešel do kompozice s mladým mužem, jako byl Alex. A pak jsem si vzpomněl na Caravaggia a jeho Loutnistu. Pousmál jsem se, v mém podání to bude kytarista.
Vyšel jsem z obýváku a zamířil na chodbu. Z malé chodbičky vedli po pravé straně dveře do velké komory, kde se naházely všechny nepotřebné věci. Chvilku jsem se tam přehraboval a pak jsem našel malou kytaru a nějaké noty. Donesl jsem to do obýváku a Alexovi pokynul, ať si sedne na zem za malý stolek a uchopí kytaru. Před něj jsem položil noty a z kuchyně přinesl nějaké ovoce, které bylo typickým znakem pro Caravaggia. Naaranžoval jsem všechno na stole, tak jak to mělo být a ze svého pokoje jsem, ještě přines bílou volnou košili, která se střihově shodovala s tehdejší dobou.
„Obleč si to,“ vybídl jsem Alexe, zatím co jsem si sám chystal skicák a tužky.
Neochotně si to oblékl a zvědavě se na mě podíval.
„Co chceš dělat?“
„Caravaggiova Loutnistu až na to, že ty budeš kytarista,“ opáčil jsem. „Natoč se ke mně víc bokem… ano tak je to správně a hlavu drž rovně. Záda si taky srovnej a dívej se na mě.“