Umění lásky 09

„Promiňte, slečno, měl bych na vás takovou malou prosbu…“ začal mistr zkušeně a oči mu jen jiskřili. No Sam myslím, že si tady nakonec pobudeš docela dlouho, jak jsem tak pozoroval mistrovo snažení. „…jste milá krásná mladá dívka a nám se stala toková ošemetná situace. Nemáme model, mohla byste být tak laskavá a chvilku nám posedět?“ zeptal se mistr nenuceně. Někdy žasnu jak někteří lidé pomocí svého šarmu nebo můžeme říct přesvědčivosti, dokážou člověka tak snadno zblbnout.
Sam si sedla na židli, která byla vyvýšená přesně uprostřed našeho polokruhu a nechala se od mistra dirigovat, jak se má natočit, kam se dívat,…

„Á jsem celá strnulá od toho sezení, bylo to příšerné…“ líčila, Sam když ji mistr konečně propustil. „Celou dobu jsem musela kvůli vám sedět na té blbé židli a ani se nepohnout.“ Tiše jsem se začal smát, protože její srdce lomné naříkání bylo fakt „dojemné.“ „No moc se nesměj, dělala jsem to hlavně kvůli tobě,“ řekla vyčítavě a dloubla do mě tak až jsem se zapotácel. Pomohla mě chytit rovnováhu a šli jsme dál. No někde bych si měl asi zapsat pravidlo, že ji nemám moc dráždit, přece jenom černý pásek je černý pásek.

***

Dalšího rána to bylo o něco lepší, ale i tak panovala pochmurná nálada. A co bylo nejhorší, byla zase zima. Ta studená vlezlá zima. Navíc bez kabátu to bylo ještě horší. Tiše jsem proklínal Alexe, když jsem šel cestou do školy, protože jinačí kabát už jsem neměl. Sam mě sice nabalila do všeho možného, ale zimu jsem cítil i tak. Fakt dík Alexi. Jen co jsem dorazil do oné budovy, zaujal jsem hned strategické místo u topení. Ach to bylo blaho. Za nedlouho si ke mně přisedla Tea a Skot se opřel o zeď.
„Jsi jak rampouch Skayi to si doma neumíš zatopit?“ vyčetla mi Tea když viděla moje zchřadlé ruce a zarudlé tváře.
„Doma jo, ale cesta sem byla poněkud nepříjemná…“ Nadzdvihnutým obočím dala najevo nevyřčenou otázku tak jsem se pustil do vyprávění.
„No popravdě jsem jaksi ztratil kabát,“ řekl jsem výmluvně.
„Á tak ztratil kabát, tak to máš teda smůlu a kdes ho prosíme, ztratil?“ zeptal se pobaveně Skot a mnul si svou kozí bradku.
„V parku…“
„A byl ses tam podívat?“ přerušila mě Tea a hodila po mně významný pohled. „No byl, ale už tam není,“ pokrčil jsem rameny a tajně se modlil za zvonění. A aby toho nebylo ještě málo, ve dveřích se zrovna objevil pravděpodobně nynější vlastník mého kabátu, kterými věnoval významný pohled a šel si sednout s viditelnou spokojeností na svoje místo.
„Ten má dneska nějak dobrou náladu,“ konstatovala Tea která se dívala stejným směrem. Naštěstí konečně přišlo spásné zvonění a já měl pokoj, protože Tea byla někdy až moc vševědoucí. Po celé vyučování jsem seděl schoulený na svém místě a nikoho jsem nevnímal. Zachumlal jsem se do svého bílého roláku a začal jsem si čmárat do sešitu spletité čáry, chvilku se tvořili do spirál a pak se zase rozbíhali do ztracena.
Myslím, že jsem usnul, protože mě probudila teplá ruka na mém rameni. „Nespi, Šípková Růženko,“ řekl někdo klidným měkkým hlasem, který mě pohladil na tváři. Ospale jsem otevřel oči a podíval se, kdo mi to dopřává takové probuzení.

Nade mnou se skláněl Alex a byl až nebezpečně blízko. Podíval jsem se kolem, jestli nás někdo nesleduje, ale třída byla liduprázdná, asi jsem opravdu usnul. Líně jsem se prohrábl vlasy a upřel pohled na osobu přede mnou. Dělal jakoby nic a sedl si na lavici přede mnou. Připadalo mi to směšné, jak se nade mnou tyčil, protože obvykle tomu bylo přesně naopak, ale s tím se nedalo nic dělat, když jsem byl o dobrou hlavu a půl větší než on.
„Co máš dneska v plánu?“ zeptal se vyzývavě a v očích mu jiskřilo.
„Nevím,“ řekl jsem upřímně a předem litoval své odpovědi, protože ten jeho pohled se mi moc nelíbil.
„Skvělé, zvu tě na oběd.“
Hmm co tak najednou? Navíc jsme měli teď dvě hodiny volna, původně jsem chtěl jít do knihovny půjčit si nějaké knížky…
„Teď?“ zeptal jsem se nejistě a můj tón nezněl zrovna nadšeně, ale on se nedal odradit.
„No jasně a tím líp že máme dvě hodiny volna… však uvidíš,“ hodil po mě zářivý úsměv a už mě zvedal k odchodu. Bože mám já tohle zapotřebí? Neochotně jsem se zvedl a tiše ho následoval. Tedy nemoc dobrovolně protože mě držel za ruku a vláčel za sebou. Naštěstí na chodbě nikdo nebyl a jen pár párů očí si uštědřilo překvapené pohledy, ale Alexe to nijak neznepokojovalo.
Myslel jsem, že se půjdem naobědvat do školní jídelny, ale Alex mě vyvedl před školu. Jak jsem řekl, nebylo moc teplé počasí a tak jsem se trochu chvěl. Když si toho Alex všiml, víc si mě přitáhl k tělu a někomu zavolal. Muselo to vypadat komicky. Já takový čahoun a na mě se tiskne takový malý prcek s majetnickým pohledem. Zanedlouho dojelo černé auto a z něj vystoupily dvě gorily a otevřeli nám dveře. Jen co jsme nasedli do auta, Alex něco nesrozumitelného zašeptal jedné gorile a auto se rozjelo. Seděl jsem s Alexem na zadních sedadlech a ani nedutal.

Chvilku jsme jeli neznámo kam a pak se auto zastavilo. Gorily nám zase otevřeli dveře od auta a já se konečně mohl porozhlídnout kde, že to jsme. To místo jsem nepoznával ale tu budovu, která se před námi tyčila, jsem poznával až nebezpečně dobře. Před námi se tyčil pětihvězdičkový hotel Paolin nejdražší a nejluxusnější hotel v okolí. Překvapeně jsem se podíval na Alexe, ale ten se jen spokojeně uculil a vtáhl mě dovnitř.
Cítil jsem se nesvůj, všechno kolem bylo tak zářivé a tak prestižně luxusní a já ani neměl vhodné oblečení, abych se tu jen mohl porozhlídnout. Měl jsem na sobě jen bílý bavlněný rolák a tmavé rifle, takže jsem si připadal jak trhan. Alex si všiml mé nejistoty a zářivě se na mě usmál. Jednu z goril poslal někam a mě zavedl do malého salónku, který byl v ústraní velké recepce a kde jsme měli aspoň trochu soukromí. Salónek byl bíle vymalován a podél některých stěn bylo obložené dřevo.
Sedli jsme si vedle sebe na koženou sedačku a on mě pohladil po ruce. Při jeho doteku jsem se trochu zachvěl. „Říkal si, že se pujdem najíst,“řekl jsem vyčítavě na projev mého nesouhlasu. Úsměv se mu ještě víc rozšířil.
„Ano to jsem slíbil,“ souhlasil.
„Tak co pak děláme tady?“
„Tohle je jen mezistanice, potřeboval jsem tady něco vyřídit,“ řekl výmluvně. „Navíc tě potřebujem upravit, protože na místo kde tě chci vzít, nemůžeš přijít jenom tak.“Aha tajemný jak hrad v Karpatech.
Když přišla druhá gorila, odvlekli mě zase do auta. Asi po deseti minutách jsme zastavili před nějakou velkou budovou. Vešli jsme tam a Alex si poslal pro obsluhu. Přišla za náma malá dívka na krátko ostřihaná v roztomilé sukýnce a vestičce. Zeptala se nás, co si budem přát.

„Tady pán by potřeboval nějak elegantně přistřihnout a tyky příslušné šaty do společnosti,“ diktoval Alex a dívka jen přikývla. Pak nás zavedla do nějaké místnosti, kde to vypadalo jak v kosmetickém salóně. Mě zavedla k jednomu stolu a usadila mě na židli. Rozpustila mi vlasy a nesměle se zeptala, jak bych to chtěl zkrátit, ale Alex jí předběhl. Odvedl si ji stranou tak abych je neslyšel a pak jí něco začal vysvětlovat. Když skončil s živou gestikulací, dívka přikývla a pak se mi zase začala věnovat.
„Promiňte, ale chtěl bych délku nechat přibližně stejnou,“ připojil jsem svůj názor, když mi umývala vlasy.
„Ano to bylo v plánu,“ přisvědčila. „Byla by škoda ostříhat tak krásné vlasy,“ dodala tiše a malinko se začervenala. Byla opravdu roztomilá.
„Krásné? Spíš vzpurné a neposlušné normálně, když si je rozčesávám, trvá mi to půl hodiny,“ postěžoval jsem si a ona se krátce zachichotala.
„Ne opravdu máte krásné vlasy. Husté a přitom hebké, to se jen tak nevidí,“ stála si za svým. „Navíc vám ohromě sluší, ne každému padnou dlouhé vlasy,“ vysvětlila.
„Děkuji.“

Vlasy mi nakonec nechala rozpuštěné a ostříhala jen konečky a nějakým zázračným způsobem se jí podařilo, abych je neměl jako hřívu do všech stran, nad čím jsem žasl. Pochválil jsem jí její práci a ona se znovu roztomile začervenala a doporučila mi nějaký přípravek, s kterým bych měl dosáhnout podobného efektu.
Když jsem se otočil k Alexovi, měl na tváři neurčitý výraz a pohled upíral na tu milou slečnu, co mě stříhala. A moc mile se tedy nedíval. Protočil jsem oči, on musí nutně všechno zkazit. Slečna nás doprovodila na chodbu a popřála nám hezký den.
Jen co slečna odešla, Alex mě chytil majetnicky za ruku a vedl mě do dalšího patra. Před nama se rozprostírali obchody všeho druhu ale převážně s oblečením. Když jsme došli blíž, poznal jsem některé značkové obchody, ale Alex mě táhnul jinam. Skončili jsme nakonec v luxusní prodejně společenských oděvů nebo aspoň tak by to řekl laik jako já.

Ujal se nás jeden mladý klučina a nechal nás vybrat, co se nám líbí. Přesně řečeno nechal Alexe vybrat, protože já jsem měl výslovně nakázané zůstat ve svém malém křesle na chodbičce. S kapsy jsem vylovil mobil s úmyslem si zkrátit dlouhou chvíli ale, když moje oči padly na hodinky, zhrozil jsem se, protože za necelých deset minut začínala další hodina. „Alexi za chvíli nám začíná další hodina!“ vyjel jsem na něj, ale nic si z toho nedělal.
„Tys to měl v plánu už od začátku!“ Sakra tak tohle mě dopalovalo.
„Neboj se, máš to omluvené,“řekl chlácholivě a věnoval se dál vybírání. On je neskutečný!
Sedl jsem si zpátky do křesla a tvářil se uraženě. Co mi taky jiného zbývalo, když jsem tu byl jak vězeň.
Nakonec mi vybral tmavě hnědý oblek s bílou košilí a zelenou kravatou. Chtěl jsem si to ze sebe sundat, ale Alex mě zastavil, že už půjdeme k místu určení. Zaplatil tomu šikovnému klučinovy a znovu jsme jeli neznámo kam. Už jsem ani nevnímal cestu a celkově mi bylo všechno jedno.
Potom jsme někde zastavili, já opět líně vystoupil z auta a rozhlídl se po okolí. Byli jsme zase u hotelu Polin. Proč? „Co tady děláme?“ zeptal jsem se nechápavě.
„No sem jdeme na oběd,“ vysvětlil Alex prostě. Aha super takže nejdřív se tady uvedu jako nevkusný trhan a pak jako snobský elegán super.Alex nás ohlásil a u recepce. „Dobrý den pane Langu váš pokoj a vaše rezervace jsou připraveny,“ řekla recepční uctivě a dala Alexovi klíč od pokoje. Na nic už jsem se neptal a šel jsem za Alexem. Vyjeli jsme pár pater výtahem a nakonec skončili v luxusním apartmá. Sedl jsem si na sedačku a ze své školní brašny vylovil knížku.