Umění lásky 07

Když mě Sam konečně pustila, vzpomněl jsem si na to, co jsem chtěl říct. „Fajn tak co kdyby si zůstala u nás, táta není doma a jeden pokoj máme stejně volný,“ navrhl jsem jí.
„To by bylo super a za odměnu ti budu vařit.“ S toho mě trochu zamrazilo, protože Sam kulinářské umění neznalo meze. Uměla vařit celkem obstojně, ale životu nebezpečné bylo její experimentování.
„To nemusíš, dokážu se o sebe postarat sám, stačí, když čas od času dohlédneš na Lapis, aby nebyla sama doma.“
„Kdo je Lapis?“ zeptala se podezřívavě a v očích jí blejsklo.
„Moje nová spolubydlící,“ řekl jsem s úsměvem.
„Tak ty si zveš do baráku holky? To jsem nevěděla, že si takový prasák, no neboj, já si na ni dohlédnu.“
„Ne, Lapis je moje kočka. Našel jsem ji před domem,“ vysvětlil jsem rychle.
„No uvidíme.“
Chvilku jsme si ještě povídali. „V kolik ti začíná hodina?“ zeptala se Sam. Podíval jsem se na hodinky a zjistil dost nemilou správu. V rychlosti jsem se s ní rozloučil a běžel jsem na hodinu. Sakra už mám dvě minuty zpoždění. Udýchaně jsem doběhl k učebně, kde jsme měli další hodinu a tiše jsem se odvážil zaklepat na dveře. Potom jsem opatrně nahlédl do učebny a setkal se s přísným pohledem profesora dějin. N sucho jsem polkl.

„Takže pane Tobiasi jak se obhájíte za svůj pozdní příchod?“ vyzval mě profesor a ukázal, ať přistoupím k tabuli. Neochotně jsem udělal těch pár kroků.
„Myslím, že není vhodná omluva pro můj pozdní příchod,“ přiznal.
„Dobrá, jste upřímný a v rámci možností slušný, dám vám tedy možnost se ospravedlnit. Co víte o impresionismu?“ zeptal se.
„Impresionismus má základy v realismu a odráží se jen v jiném světle…“ začal jsem nejistě.
„Dobře ale v jakém světle? To je jako ten obraz jinak nasvícen?“ zeptal se prozíravě profesor a třída se začala usmívat.
„Ne malíř používá v rámci tohoto stylu jiné spektrum barev případně zvýrazněné podmalování. Používá krátké tahy štětcem, které jsou pro impresionismus typické. Jeden z představitelů je třeba Vincent Van Gogh, který je považován za jednoho z nejlepších malířů jeho doby.“
„Velmi dobře a věděl byste o nějakých obrazech, které vytvořil?“ zeptal se profesor spokojeně.
Nad tím jsem nemusel ani přemýšlet. „Hvězdnatá noc a Slunečnice.“ Profesor přikývl a poslal mě sednout.
Jen co zazvonilo na konec hodiny, sesbíral jsem si svých pár švestek a šel jsem pryč. Dal jsem Sam své klíče a řekl jí, aby na mě počkala doma a kdoví jak si poradila s Lapis, takže jsem měl docela na spěch.

Hlavu jsem měl plnou Lapis a Sam,když mě čísi ruka zastavila na konci chodby a strhla mě do prázdné učebny.
Tiše jsem si povzdechl.Ani jsem se nemusel dívat na dotyčného, abych poznal, kdo mi to zase brání v úniku. „Promiň, dneska mám na spěch,“ zavrčel jsem a pokusil se mu vyškubnout, ale přirazil mě ke zdi.
„Neřekl bych, navíc máme dodělávat ten referát,“ řekl s klidem Alex a se samolibým úsměvem. O co mu jde?
„Hele kdykoli jindy, ale dneska to fakt nejde,“ začal jsem výmluvně, ale rychle jsem byl umlčen jeho ústy. Najednou z ničeho nic hladově začal mě líbal s úmyslem se mi dostat do pusy, ale to jsem mu nedovolil. Semkl jsem rty pevně k sobě a vyčkával jsem, až ho to přestane bavit. Nejdřív mě zkusil kousat do rtů, ale nepovolil jsem, tak se mrzutě odtáhl. Rty jsem měl sice trochu červené a možná i malinko napuchlé, ale i tak jsem měl radost ze svého malého vítězství.
„Nechci, abys chodil za tou holkou,“ prohlásil panovačně. Naše nosy se skoro dotýkaly. To se mi ani trochu nelíbilo. Co je s ním, chová se jak žárlivá pubrerťačka.
„Do toho ti nic není, s kým se scházím ve svém volném čase,“ prohlásil jsem vzdorovitě a opětoval mu nevraživý pohled.
„Ale je, protože si můj,“ vyštěkl na mě a znovu mě začal líbat. Tentokrát jsem úplně zkoprněl. Cože?
Hned toho využil a dobyl se do mých úst. Jazykem mi prozkoumával každičké místečko v ústech a nutil mě, ať se taky zapojím. Moje obě ruce si chytil do jedné a tou druhou volnou mě zajel pod tričko. To mě probralo. Nesouhlasně jsem se pokusil vzepřít a kousl jsem do jazyka. Naštěstí to zabralo a on se odtáhl. Ruku si tisk k ústům a probodával mě svým pronikavým pohledem.
„Já patřím jenom sám sobě a nikomu jinému a obzvlášť ne někomu takovému jako si ty,“ křikl jsem na něj a utíkal jsem k hlavnímu vchodu.

Do prkna co se to děje? Domů jsem skoro utíkal. Až když jsem stanul před dveřmi domu, jsem se konečně uklidnil, zazvonil na zvonek a počkal, až se Sam uráčí otevřít. Když se dveře konečně otevřely, stála v nich usmívající se Sam a v závěsu jí byla Lapis, která se na mě nesouhlasně dívala. Asi jí Sam po chuti moc nebyla, ale má holt smůlu, nějaký čas si tady s námi pobude. „Už jsem si myslela, že nedojdeš,“ prohodila ledabyle a zamířila si to do kuchyně. Pokrčil jsem rameny a následoval ji. Lapis šla za nama a držela se u mě v bezprostřední blízkosti, aby mě měla na dohled.
Z kuchyně už se linula nějaká neurčitá vůně, která mě hned při vchodu do místnosti doslova praštila do nosu, byla ostrá a omamující, po chvíli jsem poznal koňskou dávku kožení, přesně jak to měla Sam ve zvyku. Na pánvičce měla nějaké maso a pánvička jí od koření hrála všema barvama. Podobně tomu bylo i u brambor které se pekli i se slupkou v troubě. Sedl jsem si ke stolu a z povzdálí pozoroval Sam, jak si to hospodaří u pánvičky. Měla na tváři soustředěný výraz a spokojený úsměv. Lapis jí taky chvíli pozorovala a pak mi vyskočila do klína dožadujíc se pozornosti, kde se následně uvelebila do klubíčka a já jí začal hladit. Spokojeně předla a úplně zapomněla na to, že v domě je někdo cizí.
„Není to sice nic moc, ale lepší než nic.“
Opatrně jsem ochutnal a ke svému překvapení zjistil, že se to nejen dá i jíst ale je to dokonce dobré.
„No moc se na to neškleb, ty brambory jsou moje specialita,“ řekla pyšně a sedla si naproti mně a dala se do jídla. Lapis jen tiše mňoukla a odebrala se zpátky do mého pokoje. „No asi jsme si nepadli zrovna do oka,“ konstatovala tiše.
„Neboj, to se poddá,“řekl jsem konejšivě. Lapis je sice paličatá ale nic nemůže trvat věčně.
„Snad máš pravdu,“ hlesla a mile se na mě usmála.

Problém Sam byl ten, že měla až moc ráda zvířata, ale ty z nějakého divného důvodu neměli rádi ji. Nevím, čím to bylo, u mě to fungovalo přesně naopak. Se zvířaty jsem si rozuměl ale s lidmi ne, Sam byla můj protiklad, takže jsme si vždycky rozuměli. Dělala mi společnost, když jsem se, cítil osamělí i přestože na ni čekalo mnoho dalších lidí, se kterými si mohla užít i trochu zábavy. Několikrát jsem jí to navrhl, ale s úsměvem mě vždy odmítla se slovy „a co by sis beze mě počal, byl bys tady sám jak hromádka neštěsní. Ne takhle je to lepší“byla vždy upřímná, jak k sobě tak i ke svému okolí. A to jsem na ni vždy obdivoval.
Ještě dlouho do noci jsme si povídali a pak mě jako starší sestra vyhnala na kutě. „Dost už tlachání, nezapomínej, že máš zítra školu,“ řekla vyčítavě. „Zítra se na tebe přijdu podívat.“
„Ale Sam, nemůžeš si chodit, kam se ti zlíbí, navíc máme uzavřenou výuku a mistr tě určitě vyhodí,“ naléhal jsem a upřeně jsem se jí díval do očí. Můj pohled mi opětovala, byl spíš rozhodný a hřejivý jako by mě vůbec nebrala vážně. Tiše jsem si povzdechl, takhle to bylo vždycky, ona si něco zamanula a pro svou kuráž a paličatost si to nenechala vymluvit a já jí potom tahal z průšvihů.
„Fajn ale předtím mi zavoláš,“ dodal jsem nakonec poraženě. Souhlasně přikývla a začala se usmívat jak měsíček na hnoji. Některé věci se asi už nezmění.
Nabídl jsem jí svou postel, protože pokoj pro hosty nebyl ještě zařízen, ale hned mě odmítla. „Je to tvůj pokoj a mě gauč v obýváku vadit nebude, takže si nedělej starosti,“ řekla výmluvně. „Navíc v tvojí posteli spává Lapis a vsadím boty na to, že celou postel máš od chlupů,“dodala s předstíraným znechucením.
„Jsi nechutná,“ odfrkl jsem si a děla uraženého. Potom jsem donesl Sam peřiny do obýváku a šel se umýt. Když jsem se vrátil do pokoje, Lapis už mi nerušeně spala na peřině. Opatrně jsem ji posunul, abych se sám mohl zakrýt. Otevřela jedno očko a přisunula se zpátky, pohodlně se uvelebila k mému boku a společně semnou usnula v nerušeném spánku.