Umění lásky 01

Umění získat si lásku je to nejtěžší a nejméně probádané právě tak jako umění žít.
Jenže málokdo se rodí s talentem k obojímu.

Ve vzduchu byl cítit chlad.

k tělu jsem si víc přitáhl dlouhý hnědý kabát a v duchu proklínal začínající zimu. Přidal jsem do kroku, bylo už celkem pozdě a já nechtěl promrznout, než přijdu domů.
Cestou jsem kopal do kamínků, abych tak vyjádřil svou nelibost vůči zdejšímu podnebí, které bylo celkem na nic. Nežili jsme tady dlouho, vlastně od té doby, co jsme se přestěhovali, nemohlo to být moc dlouho, na nejvýš rok možná rok a půl, ale nevnímal jsem to. Byl jsem, už na to zvyklí. Naše malá rodinka skládající se z mámy, táty a mě se hodně stěhovala. Táta měl práci hodně na volno a tak musel někdy hodně cestovat, což se nelíbilo mojí mámě. Protože byla ten typický rodinný typ, který věří, že rodina má zůstat pohromadě, ať se děje co chce. Takže jsme cestovali všichni společně.

Když jsem došel k našemu domu, cítil jsem, něco zvláštního. Něco špatného. Zkrátka, něco bylo ve vzduchu. Přidal jsem do kroku. Už jsem si z kapsy vytahoval klíče, ale dveře byli pootevřené. To bylo divné. Touhle dobou měla být doma jen máma, ale ta dveře zamykala skoro pořád, říkávala: Opatrnosti není nikdy dosti. Nebral jsem jí to za zlé, takže tohle bylo až nad míru podezřelé. Vešel jsem do kuchyně a tam mě zamrazilo. Máma, ležela na kachličkách zády otočená ke mně. Rychle jsem k ní přiběhl. Kolem se válela miska a rajčata, které byli rozkutálené po zemi.

„Mami, no tak vzbuď se, přece tu nebudeš ležet na věky,“ cloumal jsem s ní, ale nic to nepomohlo. Ležela bez hnutí. Do očí se mi nahrnuli slzy. Zkoušel jsem jí nahmatat puls, ale nic jsem nenašel. Zavolal jsem sanitku a operátorka mě uklidnila, že hned dojedou. Klek jsem si zpátky k máminu nehybnému tělu a tiše jsem plakal.
Kapi**ky slaných slz mi stékali z tváře a dopadali na nehybné, tělo ženy, která už se možná nikdy neprobudí.

Když jsem se aspoň trochu uklidnil, zavolal jsem tátovi a řekl mu, co se stalo. Ujistil mě, že hned přijede a pak zavěsil. Když dojela sanitka a zdravotníci se dostali k máminu tělu, potvrdili mi tu nejhorší zprávu. Odvezli mámino tělo a já zůstal sám.
Sám úplně sám. Najednou to na mě všechno dopadlo. S námahou jsem se dopotácel do vedlejší místnosti, kde byl útulně zařízený obývák dle možností podle mámina vkusu. A svalil se na pestře zdobenou pohovku. Schoulil jsem se do klubíčka a pak už nic nevnímal.

O půl roku později…
S tátou jsme se právě stěhovali do malého městečka. Název jsem si přesně nepamatoval. Když jsme tam dojeli, pomohl jsem tátovi s krabicemi a odnosil je do našeho nového domova. Vypadalo to tam netknutě a celkem ponuře. Původní důvod našeho stěhování byl sice, že táta dostal novou práci, ale já věděl pravý důvod, proč jsme se přestěhovali.
Potom co nám v nemocnici řekli následky máminy smrti, prej že to byl údajný infarkt, jsem se stáhl do sebe a tátovi jsem tím taky moc neulehčil.

Po mámině smrti to měl dost těžké, ale já byl jak tělo bez duše.
Máma pro nás oba byla jako světlo na konci tunelu. Byla vždy veselá milá, vstřícná a uměla si život užívat na plno. Pamatuju si, že mi jednou táta řekl: „Je těžké najít někoho, koho bys miloval, ale ještě těžší je najít takovou osobu která by milovala tebe, takového jakým jsi.“
A teď to bylo všechno jinak. Nemůžu říct, že tenhle dům nebyl pěkný, ale už to nebylo ono. Protože jeden člověk tady už nenávratně scházel.

Odnosil jsem věci v krabicích a pak jsem si vzal svoji tašku a zamířil jsem do svého pokoje.
Dřív než jsme se sem nastěhovali, řekl jsem tátovi, že nechci velký dům na tož pokoj, takže tenhle dům měl jen jedno patro plus podkroví kde jsem měl pokoj já, ale vyhovovalo mi to. Strop byl vykrojený pod úhlem střechy, takže jsem se skoro hlavou dotýkal stropu. Nebylo to tady moc velké, ale to jsem přesně chtěl. U jedné zdi byla postel s nočním stolkem a naproti psací stůl, u dveří se krčila skříň a to bylo asi tak všechno, co se sem vešlo. Tašku s věcma jsem položil na postel. A potom sešel dolů a pomáhal tátovi roztřídit základní věci, co kam patří. Vzal jsem si na starost kuchyň. Kuchyň byla útulně zařízena. Všechno bylo ze dřeva, aby se tady člověk cítil jako doma. Nad tím jsem se pousmál.
Vyskládal jsem všechno nádobí do příslušných míst a dal si záležet, abych to pak našel.

Co máma umřela tak jsem se staral o kuchyň já, táta nebyl věčně doma a jeho zručnost v kuchyni činila tak uvařit vodu.
Večer když už bylo konečně všechno potřebné na svých místech, rozvalil jsem se v obýváku na gauči. Ruce mě boleli a nohy už odmítali poslouchat, ale i přesto jsem vyšel schody a šel do svého pokoje. Zapnul jsem si počítač a ze stolku jsem vytáhl potřebné papíry. Na internetu jsem si vyhledal příslušnou stránku školy a podíval se do papírů.

Dřív jsem chodil normálně na gymnázium, ale máma ze mě vždycky chtěla mít umělce. Když jsem se podíval do zmuchlané přihlášky, stálo tam: STŘEDNÍ UMĚLECKO PRŮMYSLOVÁ ŠKOLA. Klik jsem na stránky školy a vyhledal si příslušnou třídu. Tahle škola, do které jsem měl nastoupit, byla celkově všestraně vyhlášená jako nejlepší umělecká škola. Když máma umřela, dal jsem si takový slib, že se tam přihlásím a už jen kvůli ní, a budu tam studovat, ať to stojí, co to stojí. Dřív se sem, taky hlásila, ale nevzali ji. Takže mě docela překvapilo, když jsem udělal přímačky bez problémů a v dopise mi napsal zástupce ředitele, že mě vřele očekávají co nejdřív.
Bylo už docela pozdě, tak jsem si vytáhl s tašky spací triko a šel jsem na kutě. Zítra je taky den a jak hádám, bude hodně náročný.