Trojice mini povídek z neurčitých anime

Jen smysly!

Kdosi jej držel, svíral.
Ruce měl položené na jeho hrudníku a tvář tak blízko té jeho. Prsty se rozeběhly po celé jeho ploše a pak se zastavily tak blízko srdce, že stačilo jen...
Dech lehce ovíval jeho krk.
Cítil... cítil neodbytný pocit, že toho člověka, který se k němu tak pevně tiskne, zná!
Druhá zuka neznámého se lehce dotkla jeho boků a sjela níž... na stehna.
Byl sice slepý, možná jen dočasně, ale byl! Ten dotyk v něm však evokoval něco známého jen to nemohl přiřadit k žádnému známému člověku.
Nemluvil jen mu tiše dýchal na šíji a občas jemně přejel po celém jeho hrudníku. Kdyby měl popsat ten pocit který právě teď cítil, stačilo by jediné slovo a to... vzrušení.
Ostatní smysly teď byly zvýšeny na maximum. Slyšel i jen nepatrnou změnu v jeho dechu. Cítil tlukot jeho srdce, které tlouklo v rytmu toho jeho.
Ruka, která byla před chvílí na stehně teď sjela na jeho ruku a vzala ji do své dlaně. Prsty obmotal ty jeho a a pak jej donutil, aby se k němu otočil čelem. Dotek z hrudi zmizel, vystřídal jej dotek na jeho rtech. Tak jemný přímo motýlí dotek ve kterém bylo tolik citu. Nyní dech ovanul jeho obličej a ten vtíravý pocit, že toho člověka zná, se znovu vrátil ještě silněji.
Cítil vůni té osoby a to jako kdyby v jeho hlavě spustilo skrytý spínač. Chtěl, ano chtěl vyslovit jeho jméno, ale slova která volně splynula z těch rtů, jej zastavila. „Pštt, nic neříkej.“
A pak... rty před chvílí neznámého člověka se ocitly na těch jeho, na rtech které se třásly, snad nedočkavostí z toho, co bude následovat.
Zpočátku jen lehce jej políbil a poté ustoupil o jeden krok.
Snad chtěl odejít po tom, co s ním provedl tuhle nestoudnou věc, ale to on nehodlal dopustit. Tentokrát převzal iniciativu sám a přitáhl si jej k sobě. Jejich rty se opět spojily, nyní ne opatrně, ale vášnivě. Jazykem přejel po linii jeho rtů a pak jej donutil, aby lehce pootevřel rty. I to stačilo k tomu, aby dovnitř vnikl jazykem a vybídl jej k boji, který neměl jasného vítěze.
Boje touhy a... snad lásky?
Chtíče?
Nic je už nemohlo zastavit a kdo by toužil po tom tak učinit? Nikdo neměl odvahu k tomu dostat se mezi tyhle dvě osoby, ne pokud mu ještě záleželo na životě.

Slzy

Ještě teď mu v hlavě rozonovalo to slovo, které mu před chvíli řekl. „Zemřel!“ Jediné slovo, které v něm pohřbilo všechny jeho naděje. A to si myslel, že když dosáhl své pomsty nic už jim nebude stát v cestě a mohou být spolu, navždy!
Navždy!
Jak mohou být slova, sliby, pomíjivé.
Vždyť mu slíbil, že když vykoná svoji pomstu, tak se vrátí. Slíbil mu, že spolu začnou nový život. Život ve kterém není místo pro nenávist. Návrat tam, kde je nic netrápilo a byla tam jen a pouze láska.
Slíbili si to, i když možná oba věděli, že tohoto slibu nikdy nedosáhnou.
Nenávist dokázala zničit i tak nevinné srdce jaké bylo to jeho a přitom jen chtěl dosáhnout spravedlnosti a čeho tím dosáhl? Zničil život člověka, kterého miloval. Dosáhl své spravedlnosti, ale... přišel o něj. Přišel o své jediné světlo, naději.
Přišel o naději, že i člověk jako on, může být někdy šťastný. Teď věděl jak byl bláhový... možná?
To objetí bylo tak skutečné, nemohl se ubránit slzám, které pomalu zkrápěly jeho tvář. Položil mu ruce na hruď a jemně se od něj odtáhl. „Nechci ti říkat, abys neplakal. Vím, že je to nemožné. Ale on by ti řekl jediné – Žij! Proto ti to říkám jako tvůj bratr. Nedopusť, aby jeho oběť přišla nazmar.“
„O-oběť,“ polkl. Podíval se mu upřeně do tváře. Ani on se nebránil slzám, ale nenechal je vyklouznout ven z očí. „Co tím myslíš?“
Zavřel oči a otočil se k němu zády. Potřeboval v sobě sebrat všechnu odvahu, aby mu řekl celou pravdu a kdyby mu ji měl říkat zpříma, z očí do očí, neudržel by se a nechal by všechny city vyplout na povrch. Ne, on nesmí vědět, jaké city k němu choval. „V tu chvíli, kdy jej zranily a on ti řekl... řekl ti, že bude v pořádku...“ polkl, „...lhal ti. Věděl, že je jeho zranění smrtelné a nechtěl stát v cestě tvé pomstě.“ Skousl si ret, musel sebrat všechnu odvahu a nesměl plakat. Nesměl mu vytknout, že ON mohl za jeho smrt.
„Takže jsem jej vlastně zabil!“ promluvil. Jeho hlas zněl jasně a rozhodně.
Sám se donutil k tomu, aby se svému bratrovi postavil čelem. Ano, chtěl mu vykřičet přímo do tváře, že je jen sprostý vrah, který zabil svoji lásku, ale.... Vzpomněl si na to, co MU slíbil.

„Nikdy se nesmí dozvědět, že...“ zakašlal a vyplivl chuchvalec krve. Přitiskl jej k sobě a tiše mu cosi šeptal i když věděl, že on jej neposlouchá. „...on nemůže za to... není to jeho vina a ty nesmíš dopustit, aby se trápil. Jsi jeho bratr a tvojí povinností je...“
Opět si jej přitiskl k sobě a nyní promluvil silnějším hlasem: „Šetři své síly. Nemusíš...“
„...ochraňuj ho... slib mi to!“ sám věděl že jsou to jeho poslední slova a proto mu doslova vysel na rtech a on se zmohl jen na jediné. Jen přikývl a díval se jak člověk, kterého miluje vydechl naposledy. S úsměvěm na zkrvavených rtech a se jménem jeho bratra. „Né...“ vykřikl a silněji jej sevřel ve svém náručí. „Proč ty!“

„Není to tvoje chyba, sám si to vybral a ty...“ polkl, další slova mu už přes rty nešla.
Mladší z nich k němu natáhl ruku a objal jej stejně jako před chvílí on. „Měl jsi...“ šeptal mu do ucha. „....miloval jsi ho, že je to tak.“ Nebyla to otázka, jen obyčejné konstatování. O to silněji to na něj zapůsobilo, až ztuhl. „Tak alespoň navzájem pochopíme ty city. Jen... pokud se chceš pomstít... Jsem tady! Stačí jen abys vzal ten nůž který tak nervózně svíráš v ruce a bodl mě s ním sem....“ položil si dlaň na hruď a čekal.
Starší jen zavrtěl hlavou. „Nemyslíš, že té nenávisti bylo už dost? Někdo z toho kruhu musí vystoupit a on... on by si nepřál pomstu. To vím, věděl jsem to když... trápil se kvůli tomu už dost. A my nesmíme dopustit, aby zemřel zbytečně. A hlavně, co bych tím získal. ON se již nevrátí a hlavně... miloval tebe, ne mě!“

Navždy Váš!

Věděl, že pro něj udělá cokoli. Věděl to už od té doby, kdy se probudil u jeho nohou. Sice se na něj nikdy pořádně nepodíval, ale... v hlouby srdce věřil, že pro něj znamená alespoň něco. Malinkou částečkou své duše doufal, že... že k němu chová i hlubší cit než jen potřebu vlastnit.
Dal mu jméno, protože to vlastní už dávno zapomněl... musel zapomenout. Občas jej pohladil a nechal jej aby se k němu lísal, aby lízal jeho rány, které byly každý den vždy nové... čerstvé.
Každý den pro něj byl svátkem, když s ním mohl strávit pár chvil. Sám jen s ním! Vůbec mu nevadily ty okovy, jejich chlad. Protože to bylo znamení, že někomu patří a ten někdo, že je ON.
Kdyby mu přikázal: Zabij! Bez váhání by to udělal. Ale věděl, že se těhle slov od něj nedočká. Nebo v to alespoň doufal. Hlavní bylo, že v něm přetrvával ten pocit, že by toho byl schopný.

Dny střídaly dny a on se stále neobjevil.
Neměl sice šanci jak poznat, kdy jaký den končí a kdy začíná, ale jeho smysly jej přesvědčovaly o tom, že se neobjevil přinejmenším týden.
Vždy se ráno, dříve než vstal, objevilo jídlo, ale on... on stále nikde.
Stačil by mu jen pocit, že je v pořádku.
Stačilo by mu kdyby mu někdo řekl, že vše bude jako dřív, ale... nikdo se ani slovem nezmínil.
Jeho síly den ode dne slábly a pak se to stalo. Otevřely se dveře a dovnitř věšel ON. Jeho aura byla tak... slabá. Všechna jeho síla jako kdyby z něj vyprchala, ale hlavní bylo že to byl on a byl tady. Byl tady aby mohl být s ním, jak doufal, napořád.
Vlastní nohy jej neunesly a spadl mu k nohám. „Pane!“ tiše šeptal, ale v tom tichu to znělo jako výstřel. Podíval se mu do očí... poprvé... a také se poprvé usmál. Usmál se na něj!
„Pane!“ opět. Přiskočil k němu a objal jej jako kdyby to mělo být naposledy.
Znovu jeho úsměv, tak smutný úsměv, který mu trhal srdce. „Můžeš odejít, nic už tě tu nedrží...“ rozkašlal se „....já tě tu už nedržím. Můžeš se vrátit,...“ opět se rozkašlal, „...domů.“
Usmál se na něj, ne tak smutně jako on, a olízl jeho další z ran, tu nejnovější. Lísal se k němu a temně vrněl jako kotě, které po dlouhé době vidí svého pána. „Domů?“ usmál se a opět olízl temně rudou tekutinu. „Můj domov je tady... s vámi.“
I on se usmál, tentokrát snad šťastně, jak doufal. Poté zavřel oči, obejmul jej a vzdechl.
„Navždy váš, pane!“ zašeptal s schoulil se v jeho objetí.